Eduard Weyr

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Eduard Weyr
Narození22. června 1852
Praha-Nové Město
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí23. července 1903 (ve věku 51 let)
Záboří nad Labem
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtícévní mozková příhoda
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy (50°4′50″ s. š., 14°28′14″ v. d.)
Alma materUniverzita Karlova
Univerzita v Göttingenu
České vysoké učení technické v Praze
Povolánímatematik, pedagog a vysokoškolský učitel
ZaměstnavatelUniverzita Karlova
RodičeFrantišek Weyr
PříbuzníEmil Weyr bratr
František Weyr synovec
August Seydler švagr
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eduard Weyr (22. června 1852 Praha-Nové Město[1][2] – 23. července 1903 Záboří nad Labem[3]) byl český matematik a univerzitní profesor. Zabýval se zejména geometrií.

Život[editovat | editovat zdroj]

Eduard Weyr studoval na německé reálce v Mikulandské ulici v Praze. V dětství onemocněl spálou, která zanechala na Weyrovi trvalé následky (trpěl bolestmi hlavy), z toho důvodu pak poslední, šestý, ročník reálky nedokončil. Stejně jako u staršího bratra Emila i u něj vzbudil velký zápal pro matematiku jeho otec František Weyr, který byl profesorem matematiky na zmíněné německé reálce. Matematika jej coby patnáctiletého hocha natolik zaujala, že začal po střední škole jako host navštěvovat přednášky prvního a druhého ročníku matematiky na německé polytechnice v Praze. Do této doby se datují i jeho první matematická pojednání, která od něj obdržela vídeňská akademie a která je ve svých spisech zveřejnila. Teprve od školního roku 1868–69 se stal řádným posluchačem odboru pro stavbu strojů tehdy ještě dvoujazyčné pražské polytechniky, po rozdělení školy v roce 1869–70 pak posluchačem na českém ústavu, kde se stal pilným studentem F. J. Studničky a J. Šolína. Po dvou letech studia v odboru pro stavbu strojů přestoupil na odbor stavitelství vodní a silniční a v roce 1870 si ke studiu přibral ještě geodézii. Současně byl ve školním roce 1871–1872, stejně jako v letech předchozích, mimořádným posluchačem pražské univerzity.

Díky svým mimořádným matematickým schopnostem a talentu získal celkem snadno státní stipendium a v říjnu 1872 odjel na studijní stáž na univerzitu v Göttingenu. V Göttingenu hodlal svůj zájem soustředit zejména na přednášky německého matematika Alfreda Clebsche, ten však záhy po jeho příjezdu umírá. Z Göttingenu přivezl svoji disertační práci, na základě které získal v roce 1873 titul doktora filozofie. V roce 1873 se mu podařilo získat další stipendium, tentokrát odjel za poznáním do Paříže, kde navštěvoval přednášky o teorii funkcí Charlese Hermita a přednášky o infinitesimálním počtu J. A. Serreta.

Po návratu do Prahy v létě 1874 a po úspěšné habilitaci na české polytechnice byl jmenován soukromým docentem matematiky. Od března 1875 byl pak ještě asistentem na katedře deskriptivní geometrie německé polytechniky u profesora Karla Küppera. Koncem roku 1874 přišla nabídka z nové záhřebské univerzity na místo mimořádného profesora matematiky, kterou však odmítl, i když byla nabídka posléze zopakována tentokrát na řádnou profesuru. Důvodem k odmítnutí bylo místo honorovaného docenta na české polytechnice v Praze, které od školního roku 1875–76 získal.

Mimořádným profesorem české polytechniky se stal o rok později – 14. ledna 1876. Rokem 1876 byl jmenován soukromým docentem novější geometrie na pražské univerzitě, kde již rok suploval výuku po odchodu bratra Emila do Vídně. Weyrovo jméno se ve vědeckých kruzích stalo pojmem. Dokazují to i četné nabídky a návrhy světových univerzit, které se snažily získat Weyra pro svou stolici. (V roce 1878 byl navržen na prvním místě za řádného profesora na univerzitě v Innsbrucku, ke jmenování však nakonec nedošlo. A téhož roku odmítl místo na univerzitě v Černivcích (dnešní Ukrajina).) V roce 1881 byl jmenován řádným profesorem české techniky. Současně se vzdal docentury na univerzitě, kterou po něm získal Ludvík Kraus.

Dalším důležitým obdobím v jeho vědeckém životě byl rok 1885–86. V zimním semestru 1885–1886 odjel do Berlína, aby pronikl do teorií budovaných Karlem Weierstrassem. Nakonec však navštěvoval pouze přednášky Leopolda Kroneckera a I. L. Fuchse, protože Weierstrass v době jeho pobytu nepřednášel.

Náhrobek Eduarda Weyra na Olšanských hřbitovech, detail.

V roce 1890 pochoval oba své rodiče a další nemalou změnou v osobním životě byl sňatek s Leopoldinou Pazderníkovou, která však po pěti letech zemřela. Proto se v roce 1897 oženil podruhé s Terezií Teigeovou. Téhož roku odmítl nabídku z Vídně na místo profesora na tamější univerzitě a pokoušel se přejít na českou univerzitu. Přestože k jeho jmenování na univerzitě nedošlo, nastoupil tam jako suplující profesor. Od školního roku 1891–1892 přednášel jak na technice, tak na univerzitě, a jeho přednášky z geometrie na univerzitě doplňovaly základní kurz matematiky vedený Studničkou.

Ve školním roce 1896–1897 byl přednostou odboru inženýrského stavitelství. V roce 1898–1899 stál již potřetí v čele odboru pro technickou chemii (poprvé v roce 1882–1883, podruhé v roce 1886–1887) a roku 1888–1889 byl podruhé zvolen přednostou za odbor pozemního stavitelství (poprvé v roce 1881–1882). Se stejnou četností, tedy dvakrát, užíval i nejvyšší akademické hodnosti na technice, funkci rektora (1884–1885 a 1890–1891).

1. října 1903 měl být konečně jmenován řádným profesorem na české univerzitě v Praze. Radost mu však kalily zdravotní problémy, se kterými se od roku 1901 potýkal a které se stupňovaly. Jisté zlepšení zdravotního stavu mu na jaře roku 1903 umožnilo vrátit se do práce a v červnu se zúčastnit coby zkušební komisař zkoušek kandidátů profesury. 16. června ještě vypracoval posudek o vědecké činnosti Karla Petra a 22. července ho stihl záchvat mrtvice, kterému o den později podlehl. K jeho jmenování řádným profesorem už tedy nedošlo.

Je pochován na Olšanských hřbitovech, hřbitov 6, odd. 3, hrob 5.

Členství v odborných spolcích[editovat | editovat zdroj]

Eduard Weyr byl aktivním členem mnoha spolků, pro které znamenala jeho smrt velkou ztrátu. Byl jeden z prvních členů Jednoty českých matematiků, od roku 1884 pak jejím čestným členem. Roku 1876 byl zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk, na členství řádné čekal do roku 1892. V roce 1878 se stal dopisujícím členem francouzské Société des sciences physiques et naturelles de Bordeaux. Českou akademií byl přijat za mimořádného člena roku 1890, řádným členem se stal rok poté. V letech 1896 a 1897 se stal postupně dopisujícím členem Jihoslovanské akademie věd a umění v Záhřebu a řádným členem matematické společnosti v Moskvě.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Publikační činnost Eduarda Weyra je bohatá a čítá necelou stovku prací. Nejvýznamnější z nich:

  • bří Emil Weyr, Eduard Weyr, Základové vyšší geometrie, Díl I. – Theorie promítavých útvarů prvořadých, Živa (Sborník vědecký Musea království Českého), Sešit VIII. (1872)
  • bří Emil Weyr, Eduard Weyr, Základové vyšší geometrie, Díl II. – Theorie křivek stupně druhého, Živa (Sborník vědecký Musea království Českého), Sešit XI. (1874)
  • bří Emil Weyr, Eduard Weyr, Základové vyšší geometrie, Díl III. – O přímočarých plochách druhého stupně a o vztahu kollineárném a reciprokém základních útvarů druhořadých a třetiřadých, Živa (Sborník vědecký Musea království Českého), Sešit XII. (1878)
  • Projektivní geometrie základních útvarů prvého řádu (1898)
  • Výklady o matematice (1891)
  • O teorii ploch (1891)
  • Diferenciální počet (1902)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BEČVÁŘ, Jindřich. Eduard Weyr. In: Jindřich Bečvář a kolektiv. Eduard Weyr, 1852-1903. Praha: Prometheus, 1995. Dostupné online. ISBN 80-7196-024-1. S. 35–66.
  • Petr, K.: O životě a činnosti Eduarda Weyra. Časopis pro pěstování matematiky a fysiky. 34 (1905), 457–516.
  • Bečvářová, M.: Česká matematická komunita v letech 1848–1918, edice Dějiny matematiky, svazek č. 34, Ústav aplikované matematiky FD ČVUT, Matfyzpress, Praha, 2008, 355 stran, ISBN 978-80-7378-028-9.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv.Štěpána na Novém Městě pražském
  2. ↑ BEČVÁŘ, Jindřich. Eduard Weyr (1852-1903). Praha: Prometheus, 1995. Dostupné online. ISBN 80-7196-024-1. Kapitola Rodina Weyrů, s. 21. 
  3. ↑ Archivovaná kopie. www.quido.cz [online]. [cit. 2012-08-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-14. 

Tento článek obsahuje text (licence CC-BY 3.0 Unported) ze stránky z webu Významní matematici v českých zemích. Autor původního textu: Jaroslav Folta, Pavel Šišma.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Rektoři ČVUT
Karel Kořistka 1864–1865 • Karel Balling 1865–1866 • Karel Kořistka 1866–1867 • Jan Krejčí 1867–1868 • Gustav Schmidt 1868–1869 • Čeněk Hausmann 1869–1870 • František Tilšer 1870–1871 • Jan Krejčí 1871–1872 • Václav Zenger 1872–1873 • Josef Niklas 1873–1874 • Jan Tille 1874–1875 • Gabriel Blažek 1875–1876 • František Štolba 1876–1877 • Jan Krejčí 1877–1878 • August Salaba 1878–1879 • Josef Šolín 1879–1880 • Čeněk Hausmann 1880–1881 • Gabriel Blažek 1881–1882 • František Štolba 1882–1883 • August Salaba 1883–1884 • Eduard Weyr 1884–1885 • Karel Preis 1885–1886 • Otakar Feistmantel 1886–1887 • František Müller 1887–1888 • Jiří Pacold 1888–1889 • Josef Šolín 1889–1890 • Eduard Weyr 1890–1891 • Jan Baptista Lambl 1891–1892 • Kristian Petrlík 1892–1893 • Antonín Vávra 1893–1894 • Antonín Bělohoubek 1894–1895 • Karel Vosyka 1895–1896 • František Müller 1896–1897 • Albert Vojtěch Velflík 1897–1898 • Alfred Slavík 1898–1899 • Albert Vojtěch Velflík 1899–1900 • Jan Vladimír Hráský 1900–1901 • Gabriel Blažek 1901–1902 • Jan Koula 1902–1903 • Alfred Slavík 1903–1904 • Kristian Petrlík 1904–1905 • Josef Šolín 1905–1906 • Albert Vojtěch Velflík 1906–1907 • František Novotný 1907–1908 • Josef Bertl 1908–1909 • Bedřich Procházka 1909–1910 • František Hasa 1910–1911 • Julius Stoklasa 1911–1912 • Karel Novák 1912–1913 • Theodor Kašpárek 1913–1914 • Antonín Klír 1914–1915 • Josef Jedlička 1915–1916 • Karel Špaček 1916–1917 • Václav Felix 1917–1918 • Alois Velich 1918–1919 • František Wald 1919–1920 • Jan Kolář 1920–1921 • Emil Votoček 1921–1922 • Jan Zvoníček 1922–1923 • Zdeněk Bažant 1923–1924 Vladislav Brdlík 1924–1925 • Rudolf Kříženecký 1925–1926 • Josef Petřík 1926–1927 • Josef Hanuš 1927–1928 • Emil Navrátil 1928–1928 • František Klokner 1928–1929 • Josef Pazourek 1929–1930 • Viktor Felber 1930–1931 • Josef Anderle 1931–1932 • Rudolf Kukač 1932–1933 • Jaroslav Milbauer 1933–1934 • Břetislav Tolman 1934–1935 • Jindřich Svoboda 1935–1936 • Jaroslav Hýbl 1936–1937 • Gustav Švamberg 1937–1938 • Vojtěch Kaisler 1938–1939 • Antonín Engel 1939–1940 • české vysoké školy uzavřeny 1940–1945 • Antonín Engel 1945–1945 • František Kadeřávek 1945–1945 • Zdeněk Bažant 1945–1946 • Otakar Quadrat 1946–1947 • Josef Ryšavý 1947–1948 • Jan Košťál 1948–1949 • Oldřich Starý 1949–1950 • Vilibald Bezdíček 1950–1952 • Josef Trnka 1952–1955 • Theodor Ježdík 1955–1960 • František Brabec 1960–1962 • Josef Kožoušek 1962–1968 • Bohumil Kvasil 1968–1979 • Jiří Klíma 1979–1990 • Stanislav Hanzl 1990–1996 • Antonín Pokorný (pověřený) 1996–1997 • Petr Zuna 1997–2000 • Jiří Witzany 2000–2006 • Václav Havlíček 2006–2014 • Petr Konvalinka 2014–2018 • Vojtěch Petráček 2018–
České vysoké učení technické v Praze
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Eduard_Weyr&oldid=23440578“