Přeskočit na obsah

Łańcut

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Łańcut
Zámek
Zámek
Łańcut – znak
znak
Poloha
Souřadnice50°4′ s. š., 22°14′ v. d.
Časové pásmoSEČ/SELČ
StátPolskoPolsko Polsko
VojvodstvíPodkarpatské
OkresŁańcut
Gminaměstská gmina
Łańcut
Łańcut
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha19,42 km²[1]
Počet obyvatel18 143 (2013)
Hustota zalidnění934 obyv./km²
Správa
StarostaStanisław Gwizdak
Oficiální webwww.lancut.pl
Adresa obecního úřadupl. Sobieskiego 18
37-100 Łańcut
Telefonní předvolba(+48) 17
PSČ37-100
Označení vozidelRLA
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Łańcut ([uaňcut], německy Landshut, v jidiš לאַנצוט Lantzut‎) je malé město v jihovýchodním Polsku. K 2. červnu 2009 zde žilo 18 004 obyvatel.[2] Město je od roku 1999 součástí Podkarpatského vojvodství a centrem stejnojmenného okresu.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Archeologické průzkumy v okolí města Łańcut potvrzují existenci lidského osídlení z doby kolem 4000 let před Kristem.[3]

Prvním majitelem panství Łańcut byl Otton (z Pilczy) Pilecki, kterému jej za jeho služby věnoval polský král Kazimír III. Veliký v roce 1349. V této době také Łańcutu udělil městská práva podle práva magdeburského.[3] První písemná zmínka o obci pochází z buly papeže Řehoře XI. z 28. ledna 1378. V roce 1381 je Łańcut poprvé oficiálně nazýván městem a to v zakládací listině Ottona Pileckého. V letech 1502, 1523 a 1626 bylo město terčem nájezdů Tatarů. V majetku rodu Pileckých zůstalo až do roku 1586.[3]

Město poté postupně vlastnily šlechtické rody Stadnicki, Lubomirski a Potocki.[3] Łańcut v roce 1629 koupil Stanisław Lubomirski (1583–1649), který povolal architekta Mattea (polsky Maciej) Trapolu a štukatéra Giovanni Battistu Falconiho, aby pro něj vybudovali opevněnou rezidenci. Zámek Łańcut byl dokončen v roce 1641 a od té doby byl několikrát přestavěn. Jerzy Sebastian Lubomirski, obávající se nájezdu Švédů poté opevnění zesílil. K tomu najal holandského architekta Tylmana van Gamerena, který je považován za nejvýznamnějšího zahraničního architekta, který kdy v Polsku působil.[4]

Zámek, velká aristokratická rezidence, stojí v centru města. Až do roku 1944 jej vlastnil rod Potockých, nechvalně proslulým se stal koncem 16. století za časů Stanisława Stadnického,[5] který byl pro svou násilnou povahu znám jako „ďábel z Łańcutu“ (polsky diabeł łańcucki). Po roce 1775 zámek vlastnila „Blankytně modrá markýza“ Izabela Lubomirska, mecenáška a sběratelka umění, která jej rozšířila a přetvořila i interiér. Zámek je v současnosti muzeem, známým svou velkou sbírkou historických kočárů. Od roku 1961 se zde každoročně koná známý festival vážné hudby.[3]

V roce 1772, po prvním dělení Polska, připadl Łańcut Habsburské monarchii a součástí rakouské Haliče zůstal do roku 1918, kdy se stal částí nezávislého Polska. V roce 1820 zničil velkou část města rozsáhlý požár.

Koncem 18. století založila vévodkyně Izabela Lubomirska lihovar. Hrabě Alfred Wojciech Potocki, její vnuk a dědic, začal spravovat rozsáhlá panství Lubomirských Łańcut a Lvov v roce 1823.[6][7] Lihovar změnil několikrát majitele a dnes nese název Polmos Łańcut. Vyrábí ochucené a slazené druhy vodky.[8]

Poslední vlastník města Alfred Antoni Potocki (14. června 1886 – 30. března 1958), jeden z nejbohatších mužů v předválečném Polsku, shromáždil unikátní sbírku umění.[9][10][11] Těsně před příchodem Rudé armády v roce 1944, naložil nejcennější část majetku (celkem 700 beden) do 11 železničních vozů jím pronajatého vlaku do Vídně a uprchl do Lichtenštejnska.[11] Většinu cenností však postupně rozprodával, aby měl dostatek financí na svůj okázalý život.[11]

V roce 1910 žilo ve městě asi 5500 lidí.[12] Před druhou světovou válkou žila v Łańcutu silná a prosperující židovská komunita, tvořící asi třetinu populace. Na místních židovských hřbitovech jsou pochování rabíni Naftali Zvi Horowitz (velký rabín ve městě Ropczyce) a Aron Moše Leifer (velký rabín gminy Żołynia).[13] Každoročně se u jejich hrobů ke společné modlitbě schází následovníci chasidského judaismu. 4. srpna 1942 shromáždila vyhlazovací jednotka SS asi 2750 Židů z Łańcutu, odvezla je do lesa „Falkinia“, kde byli nahnáni k masovému hrobu a střelbou z kulometu popraveni.

Název města

[editovat | editovat zdroj]

Město je v listinách a mapách uváděno jako Landshut, Lanczuth (1375), Landssuth (1381), Lanchth (1384), Lanczuth (1494), a v roce 1650 Landshut.[14] Název pochází z německého Landshut („zemská stráž“), stejně jako moravský Lanžhot.

Gmina

[editovat | editovat zdroj]

Město Łańcut tvoří městskou gminu. Současně je sídlem vesnické gminy, do níž patří následující obce se starostenstvími (Sołectwo):

  • Albigowa (německy Hedwigshau)[15]
  • Cierpisz (Zerpisch)[15]
  • Głuchów
  • Handzlówka (Hanselshau)[15]
  • Kosina (Kossein)[15]
  • Kraczkowa (Neudorf)[15]
  • Rogóżno
  • Sonina (Schönwald)[15]
  • Wysoka (Hochwald)[15]

Gmina má rozlohu celkem 106,65 km², v roce 2007 zde žilo 20 321 obyvatel.[16].

Pamětihodnosti

[editovat | editovat zdroj]
  • Zámek Łańcut, někdy nazýván „palác Potockých“ či „Lubomirských“. Postaven v letech 1628–1641 Stanisławem Lubomirským, přestavěn v letech 1894–1903 ve stylu francouzského novobaroka. Zámecký areál tvoří rozsáhlý park s malou romantickou oranžérií a domem pro hosty v anglickém stylu.[17]
  • Synagoga, postavená v roce 1761. Její fasáda je sice prostá, ale zdi a stropy interiéru jsou vyzdobeny zrestaurovanými malbami a štuky z 18. století a polychromie z 19. a 20. století.[17]
  • Komplex starobylého kostela a dominikánský klášter, opakovaně přestavovaný, nejstarší fáze výstavby pochází z 15. století.[17]
  • Farní kostel z 15. století. Přestavěn v letech 1884 až 1900.[17]
  • Zámek
    Zámek
  • Synagoga
    Synagoga
  • Kostel a dominikánský klášter
    Kostel a dominikánský klášter
  • Farní kostel
    Farní kostel

Doprava

[editovat | editovat zdroj]

Łańcut leží na hlavní a nejdelší Evropské silnici E40, která vede z Calais ve Francii přes Belgii, Německo, Polsko, Ukrajinu a Rusko do Kazachstánu. V roce 2008 byl oznámen plán dostavby dálnice A4, ačkoliv bylo její dokončení plánováno před konáním Mistrovství Evropy ve fotbale 2012, do června 2016 dokončena nebyla. Přerušení stavby bylo způsobeno masovými protesty dělníků, po nichž byla smlouva vypovězena. Očekává se, že dálnice A4 bude dokončena někdy v roce 2016. Dalšími polskými městy na trase E40 jsou Vratislav, Opole, Katovice, Krakov, Tarnów, Řešov a Přemyšl.

Nejbližším letištěm je Řešov-Jasionka, ležící severně do Řešova. Od Łańcutu je vzdáleno asi 18 kilometrů severozápadně a s městem jej spojuje silnice A881

Železniční stanice Łańcut se nachází na ulici Kolejowa č. 1. Prochází tudy hlavní železniční trať Krakov – Medyka, pokračující dále na Ukrajinu.

Místní autobusové nádraží se nachází u křižovatky ulic Tadeusz Kościuszka a Sikorského.

Rodáci

[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Łańcut na anglické Wikipedii a Łańcut na německé Wikipedii.

  1. ↑ Powierzchnia i ludność w przekroju terytorialnym w 2013 r.. Warszawa: Główny Urząd Statystyczny, 2013-07-26. Dostupné online. 
  2. ↑ Population. Size and structure by territorial division [online]. © 1995–2009 Central Statistical Office[nedostupný zdroj] 00-925 Warsaw, Al. Niepodległości 208, 2009-06-02 [cit. 2009-06-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-26. 
  3. ↑ a b c d e Łańcut Official Website [online]. © 2008 Urząd Miejski w Łańcucie, Plac Sobieskiego 18, 37–100 Łańcut [cit. 2016-06-24]. Dostupné online. 
  4. ↑ Danuta Szmit-Zawierucha. Tylman van Gameren of Warsaw [online]. Warsaw Voice.pl, July 2003 [cit. 2016-06-24]. Dostupné online. 
  5. ↑ Jacek Komuda, Warchoły i pijanice, Fabryka Słów, 2004, ISBN 83-89011-40-9
  6. ↑ Genealogia dynastyczna Archivováno 21. 4. 2016 na Wayback Machine. (polsky)
  7. ↑ Alfred Potocki z Podhajec h. Pilawa (Srebrna) (M.J. Minakowski, Genealogia potomków Sejmu Wielkiego)
  8. ↑ Rogala, Jan. Gorzałka czyli historia i zasady wypalania mocnych trunków, Baobab: 2004. ISBN 83-89642-70-0
  9. ↑ CHMURA, Barbara, 2009. "Kultura śmierci. Z kolekcjonerskich zbiorów Marka Czarnoty. Rzeszów: Nasz Dom Rzeszów. (polsky) 
  10. ↑ Łojek J. (1980, vyd. I), Potomkowie Szczęsnego. Dzieje fortuny Potockich z Tulczyna 1799–1921 s. 265, Lublin, Wydawnictwo Lubelskie, ISBN 83-222-0119-2.
  11. ↑ a b c tamtéž, s. 264–274.
  12. ↑ Stránky města: „Łańcut - 650 lat historii“[nedostupný zdroj], (polsky), 2016-06-24
  13. ↑ Mańko, Sławomir. "Ropczyce: The Chassidic Route", page 11. © Polish Jews Heritage 2008.
  14. ↑ Polonia Regnum, et Silesia Ducatus Archivováno 13. 3. 2016 na Wayback Machine.. Mapa Matthause Meriana z roku 1650, na základě map Willema Blaeu Janszoona (1571–1638).
  15. ↑ a b c d e f g Wojciech Blajer: Bemerkungen zum Stand der Forschungen uber die Enklawen der mittelalterlichen deutschen Besiedlung zwischen Wisłoka und San. [in:] Późne średniowiecze w Karpatach polskich. red. Prof. Jan Gancarski. Krosno, 2007, ISBN 978-83-60545-57-7
  16. ↑ Główny Urząd Statystyczny, Ludność: stan i struktura w przekroju terytorialnym, s. 77 [online]. [cit. 2016-06-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 17-12-2008. 
  17. ↑ a b c d Łańcut Official Website – Information [online]. © 2008 Urząd Miejski w Łańcucie, Plac Sobieskiego 18, 37–100 Łańcut [cit. 2008-10-25]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Łańcut&oldid=23567182“