Wikipedista:Cynyk/Pískoviště

technické poznámky

Bogomilové

Paulikiáni, Bogomilové, Kataři a Valdenští - rozšíření a vzájemné vlivy

Bogomilství byl za křesťanství sám sebe označující náboženský směr, označovaný někdy jako dualistický, gnostický, či jako příbuzný s manicheismem. Podětem k jeho vzniku byla mimo jiné misijní činnost křesťanů označovaných jako tzv. Paulikiáni (sami sebe tak nenazývali), kteří působil v Malé Asii (Arménii a Palestině). Takzvaní bogomilové sami sebe nazývali pojmem „křesťané“ a v jejich řadách se aktivně uplatnili i nižší křesťanští duchovní.

Od 10. do 15. století se bogomilské křesťanství udrželo na Balkáně, především v oblasti Bulharska a Bosny a Hercegoviny. Podle některých pramenů přispěla misijní činnost bogomilů v Itálii a jižní Francii ke vzniku hnutí patarenů, valdenských a katarů.

Za zakladatele tohoto ke křesťanství se hlásícího náboženského proudu, který byl byzantskou i římskou církví vnímán jako hereze, je považován Bogomil (Bogumil), jenž působil jako venkovský kněz v Bulharsku v 10. století a který měl v počátcích tohoto hnutí vůdčí význam. Samo pojmenování „bogomil“ má význam „Boha milující“ a je zmiňováno řadou dochovaných antibogomilských dokumentů, mezi které patří např. Beseda proti Bogomilům.

Charakteristika, praktiky a učení

Na vznik hnutí silně působily sociální poměry a odpor proti byzantské kultuře a jejímu společenskému řádu. Bogomilové mnohdy pocházeli z utlačovaných sociálních vrstev, kritizovali zesvětštění společnosti i byzantské církve, kladli důraz na mravnost, protestovali proti tlaku světské i církevní vrchnosti, odmítali princip nadvlády, světské právo, soudy, přísahy a trest smrti a užívání násilí. Žádali sociální spravedlnost a rovnost.

O učení a víře takzvaných bogomilů se dozvídáme pouze z polemických spisů namířených proti jejich víře, protože jejich vlastní literatura byla ničena. V náboženské rovině bogomilové podle dochovaných zpráv uznávali existenci Boha a ďábla, v ďáblu však neviděli bytost Bohu rovnou, ale padlého anděla - ďábel stvořil hmotný svět, vedle něhož existuje duchovní svět boží. Duše člověka je od Boha, ale odloučila se od něho, takže upadla v moc ďábla, jenž ji spoutal tělem. K dílu ďábla tak patří i udržování života, tedy i manželství a plození dětí - z toho důvodu někteří z bogomilů, působící prakticky jako bogomilští duchovní, žili v celibátu, avšak řadoví bogomilští věřící žili manželským životem. Protože věřili, že pravý Bůh se nechce spojit s nečistou hmotou, odmítali církevní učení o Kristově současném plném božství i lidství, zpochybňovali Kristovu smrt na kříži a zmrtvýchvstání. Ježíš Kristus podle jejich víry nespasil svět svou obětí, ale svým učením. Odmítali dále církevní svátosti, znamení kříže, ctění Panny Marie, náboženské obrazy, chrámy, bohoslužebné obřady, kněžství. Římskou i byzantskou církev odmítali jako závadnou verzi křesťanství, zkaženou od doby císaře Konstantina. Sami se chápali jako očišťovatelé Kristova učení k jeho původní podobě a věřili, že tvoří pravou církev. Jejich hnutí mělo laický ráz - měli prostá shromáždění věřících s motlitbami a výklady těch částí Bible, které uznávali. Brali zřetele na individuální uplatnění a spoléhali se na vlastní schopnost ke kázání. Časem se mezi bogomily vytvořila vrstva věřících, kteří se rozhodli žít v celibátu, nejíst maso, vejce máslo sýry a nepít víno, zatímco zbylí věřící se řídili jejich vedení, ale sami nežili natolik asketickým životem, měli děti a neodpírali ani vojenskou službu.

Význam a rozšíření

Šíření bogomilství (a koneckonců i jiných dualistických výkladů křesťanské věrouky) bylo v Byzantské říši považováno za velmi závažný problém. Objevovalo se čas od času v průběhu různých století ve všech okrajových oblastech říše (tedy kromě Balkánu, kde bylo hlavně bogomilství rozšířeno i v oblastech Levanty). Bogomilské knihy byly páleny (proto se také nedochovala žádná díla), věřící byli souzeni a zavíráni do vězení, či zabíjeni. S úpadkem byzantské moci na Balkáně museli problém šířícího se bogomilství řešit také i nastupující středověké státy - Srbsko, kterému vládli Nemanjići, a Bulharsko. Po tom, co se sv. Vladimír na přelomu 10. a 11. století nechal pokřtít, pronikli bogomilové i na Kyjevskou Rus. Ze Srbska byli nuceni stáhnout se do Bosny, kde se jejich víra podle některých badatelů stala oficiálním náboženstvím Bosenské církve až do prosazení islámu. Na území Byzance zprávy o bogomilech mizí v době po pádu Konstantinopole roce 1453, v Bulharsku v polovině 18. století

Bogomilové (varianta pro dějiny křesťanství)

Paulikiáni, Bogomilové, Kataři a Valdenští - rozšíření a vzájemné vlivy

Náboženský proud takzvaných bogomilů, kteří sami sebe nazývali pojmem „křesťané“, se udržel od 10. do 15. století na Balkáně, především v oblasti Bulharska a Bosny a Hercegoviny. Tento sám sebe za pravé křesťanství se považující směr bývá označován jako dualistický, gnostický, či jako příbuzný s manicheismem a už ve své době byl západní římskou i východní byzantskou církví chápán jako hereze. Podnětem k jeho vzniku byla mimo jiné misijní činnost křesťanů označovaných jako tzv. Paulikiáni (sami sebe tak nenazývali), kteří působil v Malé Asii (Arménii a Palestině). Podle některých pramenů přispěla misijní činnost bogomilů v Itálii a jižní Francii ke vzniku hnutí patarenů, valdenských a katarů. V počátcích tohoto hnutí měl vůdčí význam venkovský kněz v Bulharsku v 10. století známý jako Bogomil (Bogumil). Samo pojmenování „bogomil“ má význam „Boha milující“. Byzantská církev a vláda bojoval proti bogomilství jak svou mocí, tak i literární polemikou - o učení a životě bogomilů se tak dozvídáme jen z této polemiky (např. Beseda proti Bogomilům), protože jejich vlastní literatura byla ničena.

Sociální kořeny a požadavky bogomilství

Na vznik hnutí silně působily sociální poměry a odpor proti byzantské kultuře a jejímu společenskému řádu. Bogomilové mnohdy pocházeli z utlačovaných sociálních vrstev, kritizovali zesvětštění společnosti i byzantské církve, kladli důraz na mravnost, protestovali proti tlaku světské i církevní vrchnosti, odmítali princip nadvlády, světské právo, soudy, přísahy a trest smrti a užívání násilí. Žádali sociální spravedlnost a rovnost.

Charakteristika, praktiky a učení bogomilů

O učení a víře takzvaných bogomilů se dozvídáme pouze z polemických spisů namířených proti jejich víře, protože jejich vlastní literatura byla ničena. V náboženské rovině bogomilové podle dochovaných zpráv uznávali existenci Boha a ďábla, v ďáblu však neviděli bytost Bohu rovnou, ale padlého anděla - ďábel stvořil hmotný svět, vedle něhož existuje duchovní svět boží. Duše člověka je od Boha, ale odloučila se od něho, takže upadla v moc ďábla, jenž ji spoutal tělem. K dílu ďábla tak patří i udržování života, tedy i manželství a plození dětí - z toho důvodu někteří z bogomilů, působící prakticky jako bogomilští duchovní, žili v celibátu, avšak řadoví bogomilští věřící žili manželským životem. Protože věřili, že pravý Bůh se nechce spojit s nečistou hmotou, odmítali církevní učení o Kristově současném plném božství i lidství, zpochybňovali Kristovu smrt na kříži a zmrtvýchvstání. Ježíš Kristus podle jejich víry nespasil svět svou obětí, ale svým učením. Odmítali dále církevní svátosti, znamení kříže, ctění Panny Marie, náboženské obrazy, chrámy, bohoslužebné obřady, kněžství. Římskou i byzantskou církev odmítali jako závadnou verzi křesťanství, zkaženou od doby císaře Konstantina. Sami se chápali jako očišťovatelé Kristova učení k jeho původní podobě a věřili, že tvoří pravou církev. Jejich hnutí mělo laický ráz - měli prostá shromáždění věřících s motlitbami a výklady těch částí Bible, které uznávali. Brali zřetele na individuální uplatnění a spoléhali se na vlastní schopnost ke kázání. Časem se mezi bogomily vytvořila vrstva věřících, kteří se rozhodli žít v celibátu, nejíst maso, vejce máslo sýry a nepít víno, zatímco zbylí věřící se řídili jejich vedení, ale sami nežili natolik asketickým životem, měli děti a neodpírali ani vojenskou službu.

Vývoj křesťanství v Byzantské říši

Východořímská říše, nazvaná až po svém zániku také pojmenováním Byzantská říše, měla podíl na formování evropského křesťanství. Tato křesťanská říše zpestřila vývoj křesťanství například v oblastech liturgie a uspořádání církve, teologie, mnišství, nebo byzantského modelu vztahu císaře k církvi (nazývaného někdy pojmem caesaropapismus).

Křesťanství v Byzantské říši v době Justiniána I.

Císař Justinián I. (vládl 527 - 565) spojil ve své osobě vládu nad státem s vládou nad státní církví. Náboženský vývoj svého státu se totiž snažil z pozice panovníka aktivně ovlivňovat (tzv. caesaropapismus). Svolával koncily a snažil se dát do souladu zákony říše se zákony církevními - zákony světské i církevní dal zapsat do říšských zákonů známých jako Corpus iuris civilis a zákony usnesené církví (kanones) prohlásil císař za stejně závazné jako zákony státní (nomoi), zejména pokud šlo o zákony (kanony) prvních čtyř obecných koncilů. Justiniánův zákoník navazuje na některé předchozí císařské zákony tím, že ukládá obyvatelům říše povinnost státem schváleného křesťanského vyznání. Zabývají se také organizací církve, právy biskupů, bohoslužebnými ustanoveními, církevními soudy a koncily, nebo organizací života klášterů. Proti vyslovenému pohanství vystoupil Justinián novými zákony - zbývající pohané měli být přivedeni do církve - bylo jim uloženo, aby se sami ucházeli o křesťanské vyučování a o křest, jinak neměli občanských práv. Návrat k pohanství přísně trestán, pohanský kult zakázán a pohanské chrámy bořeny nebo přeměněny v křesťanské. Justinián I. nechal rovněž roku 529 zrušit pohanskou Platonskou akademii v Athenách. Křesťanskou církev Justinián I. štědře podporoval, kněží tvořili zvláštní privilegovaný společenský stav, duchovní měli účast na správě státu (např. Alexandrijský patriarcha byl současně císařským místodržitelem), církev byla obohacována majetkem i pozemky, křesťanské chrámy byly bohatě vyzdobeny (Justinián I. se zasadil např. o stavbu známého chrámu Boží Moudrosti v Konstantinopoli).

Avignonské zajetí a papežské schizma

Avignonské zajetí přerůstá v papežské schizma

Po smrti avignonského papeže Řehoře XI. se Římané obávali, že bude zvolen opět francouzský papež, protože z 16 kardinálů bylo 11 Francouzů. Aby tomu zabránili, vyvinuli na kardinály ozbrojený nátlak a žádali, aby byl papežem zvolen Říman. Pod silnými pohrůžkami byl opravdu zvolen Ital, arcibiskup z Bari, který přijal jméno Urban VI. Zůstal v Římě.

O tři měsíce později oněch 11 francouzských a 1 španělský kardinál ovšem prohlásili volbu papeže za vynucenou, a tedy neplatnou a zvolili nového papeže, Francouze, který přijal jméno Klement VII., ten se usídlil v Avignonu. Urbana se poté odřekli také tři italští kardinálové (čtvrtý mezitím zemřel) a přidali se ke Klementovi. Tak měla Římská církev dva papeže.

Otázka jejich legitimity je dodnes nejasná, u Urbana se navíc po zvolení projevila pravděpodobně duševní porucha; a nátlak na kardinály je těžko posoudit. Obě strany měly mezi svými stoupenci dnes uctívané světce – sv. Kateřina Sienská se rozhodně stavěla za Urbana VI., kdežto za Klementa VII. bojoval sv. Vincent Ferrerský. Oba papežové byli naprosto přesvědčeni o vlastní legitimitě.

Z tohoto důvodu se papežské schizma udrželo až do roku 1415. Oba papežové zřídili své kurie, jmenovali své kardinály a po smrti měli své nástupce. Každý papež dával protivníkovy stoupence do klatby – tedy bylo v klatbě celé katolické křesťanstvo. Všechny katolické církevní úřady byly obsazovány dvojmo, a tím schizma podněcovalo sváry a boje. Rozdělení se projevilo i v rovině politiky států - různé evropské státy se podle svých zájmů přiklonily k jednomu či druhému papeži, což řešení situace ještě víc ztěžovalo. Pro Katolickou církev toto byla největší krize v jejích dějinách.

Řešení papežského schizmatu

Pařížská univerzita navrhla tři cesty k překonání rozkolu: via cessionis (dobrovolné odstoupení), via compromissi (podrobení se rozhodčímu výroku) a via concilii (rozhodnutí koncilu). Nakonec rozhodnutí sporu proběhlo díky svolání církevního koncilu. Myslitelé 14. století snesli množství důvodů, proč instituce koncilu reprezentující všechny věřící (congregatio fidelium) může vydat rozhodnutí, jimž je povinen podrobit se i papež.

Kardinálové na 25. březen 1409 svolali do Pisy ekumenický koncil, jehož se mimo jiné zúčastnilo 14 římských a 10 avignonských kardinálů, 4 patriarchové a 80 biskupů, 90 opatů a dále zástupci 13 universit. Účastníci koncilu se prohlásili za ekumenické shromáždění reprezentující celou církev a za soudní instanci nad oběma současnými papeži - avignonským Benediktem XIII. a římským Řehořem XII. Kvůli pravidlu, že nikdo na zemi nemá pravomoc soudit papeže (prima Sedes a nemine iudicetur) s výjimkou případu, kdy se papež stane heretikem, bylo schizmatické jednání obou papežů prohlášeno za heretické a byl zvolen nový papež Alexandr V. To ale vzhledem k tomu, že stávající dva papežové odmítli závěry koncilu uznat, vedlo fakticky k trojpapežství.

Situaci tak vyřešil až Kostnický koncil zahájený 16. listopadu 1414. Ten po vleklých jednáních i vojenských akcích všechny tři stávající papeže (třemi papeži té doby byli Jan XXIII., Řehoř XII. a Benedikt XIII.) sesadil či donutil abdikovat. Následně bylo roku 1417 o v rámci Kostnického koncilu uspořádáno konkláve, které 8. listopadu 1417 zvolilo novým papežem Otto Colonna, který přijal jméno Martin V.

Norsko a Island

V Norsku rozšířil křesťanství až Olaf Trygvason, když v letech své vlády (995 - 1000) prosazoval své budování státu ve znamení křesťanství tou nejtvrdší metodou: kdo se nevzdal pohanských bohů, byl zabit, zmrzačen nebo vypovězen ze země. Island měl k norsku kulturně a geograficky blízko a Křesťanství se na něj dostalo poměrně pozdě. První pokus zde učinil Islanďan Thorvaldr Kodránsson roku 981, který se pokoušel šířit křesťanství mezi svými soukmenovci. Když s tím však přišel na Althing, dal se v debatě natolik vyprovokovat, že zabil dva oponenty a byl proto vypovězen. Když se v Norsku začal prosazuovat Olaf Trygvason a jeho násilná metoda christianizace, pokoušeli se jeho misionáři na Islandu nejprve postupovat stejně a snažili se především ničit pohanské svatyně. Islandský zákonodárný sněm Althing je prohlásil za psance a vydal usnesení, že každý, kdo se bude rouhat bohům, má být vypovězen. Olaf se nevzdal a roku 997 poslal na Island německého kněze Daknbranda, ale ani ten neuspěl. Olaf dal nakonec zatknout Islanďany, kteří přebývali v Norsku a na Island poslal ultimátum, aby přijali křesťanství, jinak budou rukojmí popraveni. Olafovy hrozby nebylo možno podceňovat, na Islandu se dobře vědělo, jak krutými prostředky prosazuje křesťanství v Norsku. Islanďané se však v této otázce rozdělili na dvě strany, a hrozili, že mezi nimi vypukne boj. Aby tomu zabránil, obrátil se předák křesťanství nakloněné strany na „soudce“ Thorgeira, který Althingu předsedal, a požádal ho, aby našel kompromis, který by vyhovoval oběma stranám. Thorgeir si vzal čas na rozmyšlenou a příštího dne pronesl řeč, v níž poukazoval zejména na to, že spor mezi oběma stranami hrozí katastrofálními následky. Aby byla jednota zachována, navrhl, že se všichni dají pokřtít, že však bude i nadále dovoleno obětovat bohům, ovšem v soukromí. To uspokojilo obě strany, Althing tento zákon v letech 999–1000 přijal a Island se stal křesťanskou zemí.

Norsko

Olaf Trygvason prosazoval v Norsku své budování státu ve znamení křesťanství tou nejtvrdší metodou: kdo se nevzdal pohanských bohů, byl zabit, zmrzačen nebo vypovězen ze země. Jeho misionáři se i na Islandu, který měl k Norsku kulturně a geogeaficky blízko, pokoušeli nejprve postupovat také touto metodou, snažili se především ničit pohanské svatyně.

Island

Křesťanství se na Island dostalo poměrně pozdě. První pokus zde učinil Islanďan Thorvaldr Kodránsson roku 981, který se pokoušel šířit křesťanství mezi svými soukmenovci. Když s tím však přišel na Althing, dal se v debatě natolik vyprovokovat, že zabil dva oponenty a byl proto vypovězen. Když se v Norsku, k němuž měl Island kulturně a geograficky blízko, prosadil Olaf Trygvason a zahájil budování státu ve znamení křesťanství tou nejtvrdší metodou (kdo se nevzdal pohanských bohů, byl zabit, zmrzačen nebo vypovězen ze země), pokoušeli se jeho misionáři na Islandu nejprve postupovat stejně a snažili se především ničit pohanské svatyně. Althing je prohlásil za psance a vydal usnesení, že každý, kdo se bude rouhat bohům, má být vypovězen. Olaf se nevzdal a roku 997 poslal na Island německého kněze Daknbranda, ale ani ten neuspěl. Olaf dal nakonec zatknout Islanďany, kteří přebývali v Norsku a na Island poslal ultimátum, aby přijali křesťanství, jinak budou rukojmí popraveni. Olafovy hrozby nebylo možno podceňovat, na Islandu se dobře vědělo, jak krutými prostředky prosazuje křesťanství v Norsku. Islanďané se však v této otázce rozdělili na dvě strany, a hrozili, že mezi nimi vypukne boj. Aby tomu zabránil, obrátil se předák křesťanství nakloněné strany na „soudce“ Thorgeira, který Althingu předsedal, a požádal ho, aby našel kompromis, který by vyhovoval oběma stranám. Thorgeir si vzal čas na rozmyšlenou a příštího dne pronesl řeč, v níž poukazoval zejména na to, že spor mezi oběma stranami hrozí katastrofálními následky. Aby byla jednota zachována, navrhl, že se všichni dají pokřtít, že však bude i nadále dovoleno obětovat bohům, ovšem v soukromí. To uspokojilo obě strany, Althing tento zákon v letech 999–1000 přijal a Island se stal křesťanskou zemí.

sv. Cyril a sv. Metoděj

Konstantin s Metodějem sestavili mj. takzvaný Zakon sudnyj ljudem (Soudní zákon pro laiky), který se ve svém prvním bodě vypořádává s lidmi co nepřijali křesťanství tím, že stanovuje přísné tresty pro ty, kteří konají pohanské oběti nebo přísahy. Trestem bylo to, že: „Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým majetkem a získaný výnos ať se rozdá chudým.“

christianizace a přežívající pohanské prvky

... Přesto přežívaly některé pohanské zvyklosti i na knížecím dvoře, jenž byl jinak hlavním ohniskem christianizace země, jak o tom svědčí například nálezy symbolických obětin (zvířecí kosti, vejce) v hrobě Boleslava II.. Také samotné nastolování knížat na kamenný stolec v podobě prostého balvanu v areálu pražského hradu na posvátné vyvýšenině zvané Žiži (Siži) byl rituál, jenž se od dob pohanství zachoval i do křesťanských časů - celý obřad známe jen nedokonale z pramenů 10. - 12. století a až do 12. století neměla církev na tomto obřadu prakticky žádnou účast, přestože se jednalo o nezbytná akt ustanovení knížete - kamenný stolec byl proto nejdůležitější insignií knížectví. Český nastolovací obřad není u slovanů ojedinělý (např. podobný obřad se udržela až do pozdního středověku u korutanských Slovanů). Přežívajícím pohanským prvkem byla i běžná tradice mnohoženství, proti niž brojila z popudu církve i světská knížecí moc - z nařízení Břetislava I. (v tzv. Břetislavových statutech z roku 1039) se trestem pro muže, který by měl po pohanském zvyku více manželek, stalo jeho prodání do otroctví (prodej otroků patřil k jednou z ekonomických pilířů raného přemyslovského státu).

Žiži

Pojmem „Žiži“ (méně často také také „Siží“) bývá označován dnes již neexistující skalní vrcholek v areálu Pražského hradu. O posvátném či kultovním významu vrcholku Žiži v předkřesťanských i raně Přemyslovských Čechách se ve svých knihách běžně zmiňují čeští historikové (např. Dušan Třeštík, Petr Charvát nebo Michal Lutovský) Pozice vrcholku pahorku Žiži bývá přesněji lokalizována do místa na třetím hradním nádvoří, na němž se od roku 1928 nachází takzvaný Plečnikův obelisk.

Žiži jako místo nastolování českých knížat

V souvislosti s Žiži a v jeho blízkosti kdysi stojícího kamenného stolce (či balvanu) bývá zmiňován i rituál nastolování prvních přemyslovských knížat - nastolování knížat na kamenný stolec v podobě prostého balvanu v areálu pražského hradu na posvátné vyvýšenině zvané Žiži (Siži) byl rituál, jenž se od dob pohanství zachoval i do křesťanských časů - celý obřad známe jen nedokonale z pramenů 10. - 12. století a až do 12. století neměla církev na tomto obřadu prakticky žádnou účast, přestože se jednalo o nezbytný akt ustanovení knížete - kamenný stolec byl proto nejdůležitější insignií knížectví. Český nastolovací obřad není u Slovanů ojedinělý (např. podobný obřad se udržel až do pozdního středověku u korutanských Slovanů).

Pozice vrcholku pahorku Žiži bývá přesněji lokalizována do místa na třetím hradním nádvoří, na němž se od roku 1928 nachází takzvaný Plečnikův obelisk. V jeho blízkosti byly nalezeny nejstarší kostrové hroby Pražského hradu - například tzv. hrob bojovníka z 2. pol. 9. stol byl nalezen v těsné blízkosti dnešního Plečnikova obelisku. 

Otroci na Pražském tržišti

V 2. polovině 10. století byla Praha jedním z velkých center obchodu s otroky, existují ovšem i doklady, že otroctví existovalo i v rámci Velkomoravské říše (nálezy okovů, arabské zprávy o trhu Moravanů). Po obsazení Karpatské kotliny Maďary na počátku 10. století došlo k přesunu mezinárodní obchodní cesty, která spojovala Cordóbský chalífát s Kyjevem a dále s chazarskými trhy na Volze, na sever - vedla tak nyní přes Prahu a Krakov. Pražský trh se tak dostal do velmi výhodného postavení a Boleslav I. tuto situaci využil ještě dále k východní expanzi podél této obchodní cesty, což mu zajistilo zvýšenou kontrolu nad proudícím zbožím a zároveň umožnilo získat pohanské otroky k vlastnímu prodeji. Hlavním zdrojem příjmů Přemyslovců byl v tomto období právě obchod s otroky (např. tzv. "daň z míru", vybraná od svobodných domácích obyvatel za rok odpovídala ceně asi 90 otroků). Kolaps této politiky nadešel až ve chvíli, kdy nové zdroje pro „lov“ pohanských otroků nebyly k dispozici, východní oblasti přemyslovského státu připadly křesťanským státům (Kyjevské Rusi a Krakovsko Polsku). V té době se objevila snaha prodávat do muslimských zemí (často prostřednictvím židovských obchodníků) jako otroky i křesťany, což církev rozhodně nevítala – vyvolalo to spor o mezi Slavníkovcem sv. Vojtěchem a Boleslavem II. Vojtěch totiž proti prodeji křesťanských otroků jinověrcům protestoval, což se u panovníka a elitních vrstev nesetkalo s pochopením. V době nemoci knížete Boleslava II. pak jeho družina rod Slavníkovců vyvraždila.

Třetí nádvoří Pražského hradu

Nejstarší období

Původní podoba prostoru dnes rovného nádvoří byla značně odlišná. Od západu se táhla vyvýšenina, jejíž vrcholek byl v oblasti dnešního Starého proboštství, pod kterým se ochovaly a byly objeveny její poslední zbytky (vyvýšenina zmizela v 11. stol při stavbě budovy biskupství). Tato vyvýšenina bývá některými historiky či archeology ztotožňována s posvátným pahorkem Žiži, zminěným v Kosmově kronice. Směrem na jih se území svažovalo. Východní část nádvoří přetínala rokle s na jih tekoucím potokem, oddělující východní část ostrohu.

Předpokládané pravěké osídlení není vzhledem k pozdější intenzivní stavební činnosti příliš objasněno. Doloženo je až přechodné vymezení území III. nádvoří a východní části ostrohu příkopem snad v 1. polovině 9. století a následné rozšíření areálu sídliště až k Hradčanskému náměstí. Z té doby pochází nález původně mohylového pohřebiště s pohanskými pohřebními prvky, v oblasti bývalé vyvýšeniny ztotožňované s vrcholkem Žiži (v okolí Obelisku a Starého probošství). Na tomto pohřebišti (těsně jihozápadně od dnešního Obelisku[22][22][22][22][22][1]) byl nalezen významným hrob bojovníka (meč, sekera, dýka ad.). Pohřebiště dokládá přítomnost elity obklopené zázemím, které zajišťovala sídliště v oblasti Hradčan a Malé Strany. Zhruba po roce 880 se přítomnost elity projevuje mimo prostor nádvoří, prvním kostelem Panny Marie v západní části hradního areálu a velkomoravskými šperky v hrobech v Lumbeho zahradě za Jelením příkopem.

Ostravice - historie obce

Vznik obce Ostravice není zcela jasný. Podle některých náznaků se v oblasti obce a či jejího blízkého okolí usazovali osadníci již ve starší době, než se dozvídáme z dochovaných písemných pramenů. Literatura někdy hovoří i o starobylosti obce. O starším původu obce svědčí, že je ve své urbanistické struktuře výrazně poznamenaná lánovou kolonizací 13. století, která bývá s intenzivnějším osidlováním beskydského kraje spojována. Samotné reliktní sídelní jádro obce je pak podle urbanistické analýzy Ing. arch. Ladislava Mohelníka Ph.D. zbudováno na základech původně zde existujícího pohanského kultovního okrsku, na který pak navázalo pozdější velkomoravské sídlo, zaniklé ve 13. století, a známé z historických listin z 9.-10. století pod názvem Ostarwitz. Další dochovaná písemná zmínka o obci pochází z roku 1581 z urbáře hukvaldského panství, kde se o ní píše jako o vsi OSTRAWICZE. 

Mariánský sloup - Reakce na snahy o obnovení

Vznikla také Petice proti postavení tzv. Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Roku 2013 proběhla další petice proti obnovení sloupu. Obnova sloupu se stala kontroverzní záležitostí.

Ekumenická rada církví nepřijala společné stanovisko.

V září 2017 byl Zastupitelstvu hlavního města Prahy zaslán otevřený dopis proti vztyčení napodobeniny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Dopis podepsala řada veřejně činných osobností, např. Milena Bartlová, Pavel Barša, Martin C. Putna, Ivan Štampach, Jakub Patočka a mnoho dalších. Již předtím vznikla online Petice proti obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí z evangelických a husitských kruhů, iniciovaná Davidem Loulou. Tu podpořilo asi 1 700 petentů včetně řady osobností.

V červenci roku 2017 vydal stavební úřad Prahy rozhodnutí o umístění stavby obnoveného Mariánského sloupu. Později se objevily zprávy, že úřad mohl být oklamán dodáním pouze kladných vyjádření. Úřad dospěl k závěru, že jde o osazení výtvarného díla na sokl, které nepotřebuje stavební povolení. „Záměr prakticky navrací na Staroměstské náměstí část kompozice tohoto prostoru, jejíž funkce a umístění byly ověřeny dlouhým obdobím její existence“ stojí v odůvodnění rozhodnutí. V den 80. výročí úmrtí T. G. Masaryka 14. září 2017 po tříhodinové debatě za účasti občanů z obou názorových táborů Pražské zastupitelstvo projednávalo petice občanů pro a proti umístění sloupu - petici pro umístění sloupu podepsalo od roku 2012 zhruba 11 000 lidí písemně a 2500 elektronicky; elektronickou petici proti obnově sloupu založenou v červnu 2017 podepsalo zhruba 1700 lidí. Zastupitelstvo hlavního města Prahy odvolalo svůj souhlas s využitím pozemků na Staroměstském náměstí pro instalaci Mariánského sloupu. Usnesení zastupitelstva uložilo radě hlavního města Prahy učinit všechny právní kroky k rozvázání smluvních závazků týkajících se povolení stavby sloupu a dále k odnětí souhlasu Prahy s umístěním sloupu na náměstí do konce roku 2017.

Dne 29. 5. 2019 začal sochař Patr Vána, hlavní zhotovitel kopie mariánského sloupu, spolu s pomocníky rozebírat dlažbu na místě plánovaného obnoveného sloupu. Přestože totiž pražské zastupitelstvo v roce 2017 s umístěním kopie sloupu vyjádřilo nesouhlas, tak podle Petra Váni zastupitelstvo jako samospráva nemůže zasahovat do výkonu státní správy, která již stavbu v roce 2017 povolila. Obnovitelé sloupu však neměli sjednán zábor místa stavby, takže jejich činnost ukončila policie a museli místo vrátit do původního stavu. Dne 11. 6. 2019 pak dorazila do Prahy loď s nákladem 200 kusů kamenů o váze 60 tun na zbudování základu Mariánského sloupu, spolu se sochaři tvořícími sloup, a zakotvila poblíž Karlova mostu, aby sloužila jako zázemí pro následný transport materiálu na plánované místo stavby - obnovitelé sloupu pozvali příznivce sloupu na slavnostní zahájení stavby plánované i přes chybějící povolení k záboru místa na 15. 6. 2019.