Rada bezpečnosti OSN

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Rada bezpečnosti)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Rada bezpečnosti OSN
Jednací sál Rady bezpečnosti OSN v New Yorku
Jednací sál Rady bezpečnosti OSN v New Yorku
Vznik 1946
Sídlo New York, Spojené státy americké
Mateřská organizace Organizace spojených národů
Oficiální web www.un.org/securitycouncil/, www.un.org/securitycouncil/zh, www.un.org/securitycouncil/fr, www.un.org/securitycouncil/ar, www.un.org/securitycouncil/ru a www.un.org/securitycouncil/es
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Zasedání RB OSN v září 2005

Rada bezpečnosti je jeden ze šesti orgánů Organizace spojených národů (OSN), který je odpovědný za zajištění světového míru a bezpečnosti. Do jeho kompetence v rámci OSN také patří rozhodování o přijetí nových členů, či schvalování změn Charty OSN.[1] Zatímco usnesení ostatních orgánů jsou ve vztahu k členským státům OSN pouze doporučující, rezoluce Rady bezpečnosti jsou závazné a Rada může jejich splnění vynucovat i silou.

Rada je složená z 15 členů. Nejvýznamnější postavení má pět stálých členů, kterým náleží právo veta. Zbylých deset členů má spíše podpůrnou a reprezentativní funkci, jsou voleni na dvouleté období Valným shromážděním OSN s ohledem na zeměpisné zastoupení.[1]

Kompetence Rady bezpečnosti[editovat | editovat zdroj]

Tento orgán zasedá stále a do jeho kompetence patří:

Rada bezpečnosti jako jediný orgán může nařídit použití síly při řešení ohrožení míru.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Společnost národů[editovat | editovat zdroj]

Po 1. světové válce se vítězné mocnosti (USA, Velká Británie, Francie, Itálie a Japonsko) snažily navrátit světu jeho rovnováhu. Nástrojem, který by tohoto cíle měl dosáhnout, byl podle amerického prezidenta T. Woodrowa Wilsona založení mezinárodní organizace Společnosti národů.[2] Ta však neměla žádné prostředky na potrestání agresorů (např. itasko-etiopská válka). Jako konečný nezdar se dá považovat vypuknutí 2. světové války.

Vznik Organizace spojených národů[editovat | editovat zdroj]

Charta OSN byla podepsána 26. června 1945 na mezinárodní Konferenci Spojených národů o mezinárodním uspořádání v San Francisku 50 zakládajícími státy.[3] Oficiálně vznikla 24. října 1945. kdy byla ratifikována většinou zakládajících členů.

Členové[editovat | editovat zdroj]

Rada bezpečnosti je patnáctičlenná. Pět členů jsou tzv. stálí členové se zvláštními pravomocemi, zbylých 10 členů (nestálí členové) je voleno Valným shromážděním OSN na dvouleté období a to tak, že každým rokem se obmění pět členů. Zajímavým faktem je, že všech pět stálých členů Rady bezpečnosti je shodných s pěti jadernými mocnostmi, které jsou signatáři Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.

Stálí členové[editovat | editovat zdroj]

Pět stálých členů představovalo vítězné velmoci po druhé světové válce. Byly to:

Čína byla reprezentována Čínskou republikou na ostrově Tchaj-wan. Od roku 1971 je Čína v OSN a tedy i v Radě bezpečnosti zastoupena pevninskou Čínskou lidovou republikou.

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 zaujalo post stálého člena Rady bezpečnosti Rusko.

Aktuálními stálými členy Rady bezpečnosti jsou:

Nestálí členové[editovat | editovat zdroj]

Aktuální členové RB OSN. Modře stálí, zeleně nestálí.

Nestálé členy Rady bezpečnosti volí Valné shromáždění na svém každoročním podzimním zasedání a zvolení členové nastupují do Rady k 1. lednu nadcházejícího roku. Jsou stanoveny regionální skupiny zemí, které navrhují ze svého středu jednu nebo několik kandidátských zemí. Afrika vysílá do Rady bezpečnosti tři nestálé členy, Asie, Latinská Amerika a západní Evropa po dvou nestálých členech a východní Evropa (kam spadá ČR) jednoho zástupce. Jedním ze zástupců musí být arabská země spadající střídavě pod Afriku nebo Asii. Žádná země nemůže být zvolena do Rady bezpečnosti dvakrát bezprostředně po sobě, vždy musí následovat alespoň jednoletá přestávka.

Nestálými členy Rady bezpečnosti byly v období 1. 1. 2015 – 31. 12. 2016 státy:

  1. AngolaAngola Angola (Afrika)
  2. MalajsieMalajsie Malajsie (Asie)
  3. Nový ZélandNový Zéland Nový Zéland (Západní Evropa a jiní)
  4. ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko (Západní Evropa a jiní)
  5. VenezuelaVenezuela Venezuela (Latinská Amerika


Nestálými členy Rady bezpečnosti byly v období 1. 1. 2017 – 31. 12. 2018 státy:

1. 1. 2016 – 31. 12. 2017:

  1. EgyptEgypt Egypt (Afrika)
  2. JaponskoJaponsko Japonsko (Asie)
  3. SenegalSenegal Senegal (Afrika)
  4. UkrajinaUkrajina Ukrajina (Východní Evropa)
  5. UruguayUruguay Uruguay (Latinská Amerika)

1. 1. 2017 – 31. 12. 2018:

  1. EtiopieEtiopie Etiopie (Afrika)
  2. KazachstánKazachstán Kazachstán (Asie)
  3. BolívieBolívie Bolívie (Latinská Amerika)
  4. ŠvédskoŠvédsko Švédsko (Západní Evropa a jiní)
  5. ItálieItálie Itálie (Západní Evropa a jiní – 1.1.2017 – 31.12.2017), NizozemskoNizozemsko Nizozemsko (Západní Evropa a jiní – 1.1.2018 – 31.12.2018


Aktuálními nestálými členy Rady bezpečnosti jsou:

1. 1. 2019 – 31. 12. 2020:

  1. Jihoafrická republikaJihoafrická republika Jihoafrická republika (Afrika)
  2. IndonésieIndonésie Indonésie (Asie)
  3. Dominikánská republikaDominikánská republika Dominikánská republika (Latinská Amerika a Karibik)
  4. BelgieBelgie Belgie (Západní Evropa a jiní)
  5. NěmeckoNěmecko Německo (Západní Evropa a jiní)

1. 1. 2020 – 31. 12. 2021:

  1. NigerNiger Niger (Afrika)
  2. TuniskoTunisko Tunisko (Afrika)
  3. Svatý Vincenc a GrenadinySvatý Vincenc a Grenadiny Svatý Vincenc a Grenadiny (Latinská Amerika a Karibik)
  4. VietnamVietnam Vietnam (Asie)
  5. EstonskoEstonsko Estonsko (Východní Evropa)


Zástupci všech členských zemí Rady bezpečnosti musejí být stále přítomni v newyorském sídle OSN, aby se Rada mohla v případě potřeby kdykoliv sejít ke svému zasedání. Předsednictví v radě se střídá po měsíci, podle abecedního pořádku anglických názvů zemí.

Reforma Rady bezpečnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Reforma Rady bezpečnosti OSN.

V současné době[ujasnit] probíhá diskuse o rozšíření stálého členství v Radě bezpečnosti. Nejsilnější předpoklady pro obsazení nových míst mají tyto státy: Brazílie, Indie, Japonsko a Německo. Brazílie je největší zemí latinské Ameriky. Indie je největší demokracií na světě a druhou nejlidnatější zemí na světě. Navíc má třetí největší armádu na světě a vlastní jaderné zbraně. Japonsko a Německo patří mezi největší přispívatele do rozpočtu OSN. Projekt rozšíření má mnoho kritiků. Mezi nejhlasitější odpůrce patří Argentina, Itálie, Jižní Korea, Mexiko a Pákistán. Evropští odpůrci prosazují místo německého křesla křeslo pro Evropskou unii.

Uvažuje se ještě o rozšíření o členské státy z Africké unie (Egypt, Nigérie a Jihoafrická republika) a muslimský stát.

Právo veta[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnější zvláštní pravomocí stálých členů RB OSN je neomezené právo veta, kdy kterýkoliv z nich může zablokovat jakékoliv rozhodnutí RB OSN. Toto veto nelze žádným způsobem obejít. Mezi lety 1946 a 2016 bylo veto použito v celkem 195 případech (v některých otázkách jej použilo více členů současně). K roku 2016 použilo veto nejvícekrát Rusko (90 z nich jako Sovětský svaz).[4] Sovětský ministr zahraničí z let 1957–1985 Andrej Andrejevič Gromyko, jenž uplatnil nejvíce vet v Radě bezpečnosti, získal od západních diplomatů přezdívku „Mr. Nět“ (Pan Ne).[5][6]

Počet použití práva veta 1946–2016[4]
Stát počet vet
Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz / RuskoRusko Rusko
105/239
Spojené státy americkéSpojené státy americké Spojené státy americké
79/239
Spojené královstvíSpojené království Spojené království
29/239
FrancieFrancie Francie
16/239
Tchaj-wan Čínská republika / ČínaČína Čína
10/239

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Charta OSN – Wikizdroje. cs.wikisource.org [online]. [cit. 2020-01-13]. Dostupné online. 
  2. KISSINGER, Henry. Umění diplomacie : od Richelieua k pádu Berlínské zdi.. Překlad Martin Pokorný. 2., opr. vyd. vyd. Praha: Obzor (Prostor), 1997. Dostupné online. ISBN 80-85190-59-1, ISBN 978-80-85190-59-5. OCLC 320280366 
  3. Historie «. www.osn.cz [online]. [cit. 2020-01-13]. Dostupné online. 
  4. a b Security Council - Veto List [online]. Security Council, 2017-02-04 [cit. 2017-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. PACNER, Karel. Nepovinná četba: DIPLOMAT VÁLKY PO VÁLCE [online]. karelpacner.cz, 2015-06-17 [cit. 2015-11-05]. Dostupné online. 
  6. Sergej Lavrov: nový Mr. Nět, který dovádí Američany k šílenství. iDNES.cz [online]. 2015-04-26 [cit. 2015-11-05]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]