Petr Žantovský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D.
Člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
Ve funkci:
12. prosince 2000 – 2. dubna 2003
Člen Rady České tiskové kanceláře
(v roce 2019 také místopředseda rady)
Úřadující
Ve funkci od:
28. února 2018
Stranická příslušnost
Členstvínestraník
Nestraník
do Senátuza SPD (2020)

Narození15. května 1962 (59 let)
Pardubice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
ChoťIrena Žantovská
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Katolická univerzita v Ružomberku
Panevropská vysoká škola
Profesenovinář, publicista,
vysokoškolský učitel
Oceněnímedaile Za zásluhy mzz 1. stupeň (2017)
Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Petr Žantovský
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Petr Žantovský (* 15. května 1962 Pardubice) je český novinář, publicista, komentátor a vysokoškolský pedagog. V 80. letech působil v normalizační hudební žurnalistice, v 90. letech v soukromých nakladatelstvích, od nového tisíciletí měl různá kontroverzní akademická angažmá a zastával veřejné funkce v mediální oblasti, věnoval se moderátorské či publikační činnosti a literární tvorbě. Prezident Miloš Zeman jej ocenil státním vyznamenáním, kritici jej však hodnotí jako předního představitele české dezinformační scény.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Pardubicích 15. května 1962.[1]

Studium[editovat | editovat zdroj]

V roce 1988 absolvoval obor rozhlasová žurnalistika na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze.[2][1]

Doktorát získal v oboru teorie a historie žurnalistiky a médií na Katolické univerzitě v Ružomberku, kde v roce 2009 obhájil dizertační práci na téma Dějiny české žurnalistiky po roce 1989.[3][4][5] V roce 2015 pak habilitoval v oboru masmediální studia na Fakultě masmédií Panevropské univerzity v Bratislavě, když obhájil práci na téma Mediální manipulace – nemoc české demokracie.[6] Oponenturu mu psal Václav Klaus[7] a podle Deníku Referendum proběhla nezvykle rychle,[6] Žantovský však kritiku odmítl.[5][8]

Normalizační žurnalistika[editovat | editovat zdroj]

V 80. letech se stal externím spolupracovníkem časopisu Melodie poté, co byl v souvislosti s tažením proti rockové hudbě jmenován nový šéfredaktor Miroslav Kratochvíl a odešla z něj většina redaktorů;[9] toto období je spojováno s výrazným poklesem kvality časopisu.[10][11] Publikoval také v periodicích Amatérská scéna a v jazzovém měsíčníku Akcent, po roce 1989 pracoval jako vedoucí kulturní rubriky v deníku Práce a v týdeníku Reportér.[3][1]

Porevoluční působení[editovat | editovat zdroj]

V letech 1994–2003 působil v nakladatelské oblasti, jako ředitel nakladatelství Melantrich (1994–1996) a Votobia (1997–2003).[1]

Následně přešel do akademické sféry, od roku 2003 působil na Univerzitě J. A. Komenského v Praze, kde počínaje rokem 2005 vedl katedru sociální a masové komunikace.[2][1] Pak se stal spoluzakladatelem Vysoké školy Zdeňka Kalisty,[2] neuspěl však u Akreditační komise.[12][13][14] V roce 2012 se stal prorektorem pro pedagogickou činnost Akademie managementu a komunikace v Praze (AMAK),[3][15] uskutečňující v Česku studijní program ukrajinské Meziregionální akademie řízení personálu v Kyjevě.[16] Vedl katedru Public Relations a komunikace na soukromé Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze.[17][18] Veřejně přednáší o mediálních a politicko-ekonomických tématech.[2] V Akademickém roce 2016–17 pedagogicky působil na Panevropské VŠ v Bratislavě – Fakultě masmédií. Je členem oborové rady pro doktorská studia Katedry žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě.

Od roku 2003 spolupracoval s Českým rozhlasem 6 na pořadu Lidé od novin, později přejmenovaném na Hovory o médiích.[2] V letech 2005–2008 moderoval pořad České televize Před půlnocí.[19][20] Byl také zakladatelem a do roku 2013 prostřednictvím společnosti Ultravox jediným majitelem soukromé hudební rozhlasové stanice zaměřené na world music Rádio Ethno, v době prodeje přejmenované na Color, která vysílala od září 2008 v Praze a od června 2010 i v Brně.[3][4][21][22][pozn. 1]

V současnosti[kdy?] je stálým přispěvatelem zpravodajského portálu ParlamentniListy.cz, Literárních novin, Českého rozhlasu, v letech 2016–2018 měl každotýdenní talkshow s názvem Pražská kavárna na TV Praha. V roce 2020 kritizoval organizaci Člověk v tísni za nevyváženost jejího vzdělávacího programu o mediální gramotnosti Jeden svět na školách pro údajný diletantismus a politickou indoktrinaci; jako vadu například uvedl to, že "řeší nebezpečí ruské propagandy, ale o americké a německé nemluví".[9]

Jeho kritici, například web Manipulátoři.cz[24], novinář Marek Švehla[9], šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery[25], editorka Forum24 Johana Hovorková[26], politolog Miloš Gregor zabývající se dezinformacemi, mediální analytik Josef Šlerka,[27] publicista Daniel Dočekal, místopředseda spolku Sisyfos Leoš Kyša, mediální analytik Milan Šmíd, novinář Jindřich Šídlo, šéfredaktor serveru Aktuality.sk Peter Bárdy[27], novinář Jan Jandourek, ho označili za předního představitele české dezinformační scény.[28]

Politika a veřejné funkce[editovat | editovat zdroj]

V letech 1998–2000 byl místopředsedou Syndikátu novinářů ČR a od prosince 2000 do dubna 2003 členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (nominant ODS[19]).[1][4][21][pozn. 2] Působil také jako poradce předsedy Poslanecké sněmovny PČR Václava Klause.[17][31] V roce 2007 jej Masarykovo demokratické hnutí navrhlo do rady nově vzniklého Ústavu pro studium totalitních režimů.[32] Na jaře 2011, 2012 a znovu i 2015 se neúspěšně ucházel o místo v Radě České televize.[33][34][35] Na jaře 2011 byl mezi neúspěšnými kandidáty na generálního ředitele ČTK,[36] v prosinci 2015 pak marně kandidoval na generálního ředitele Českého rozhlasu.[37]

Od února 2018 je členem Rady České tiskové kanceláře, od února do prosince 2019 byl i jejím místopředsedou.[38] Nominovalo ho hnutí ANO 2011.[39][40]

Ve volbách do Senátu PČR v roce 2020 kandidoval jako nestraník za hnutí SPD v obvodu č. 42 – Kolín.[41] Se ziskem 5,62 % hlasů skončil na 7. místě a do druhého kola nepostoupil.[42]

Publikační činnost[editovat | editovat zdroj]

Věnuje se i publikační činnosti. Vydal knihy rozhovorů s osobnostmi politického, kulturního a společenského života, např. s Evou Urbanovou, Václavem Klausem, Janem Potměšilem, Milošem Zemanem, Otakarem Vávrou, Miroslavem Mackem, Mirkem Topolánkem, Milanem Knížákem, Vladimírem Železným, Petrem Havlíkem, Yektou Uzunoglu, Ladislavem Jaklem.[2][3][4] Dále publikoval knihy analýz a komentářů (např. Dobře nám tak, V Síti, Obludiště, Dualog) i monografie o české žurnalistice (Průvodce minovým polem české žurnalistiky, Média na pranýři, Hovory o médiích, Manipulace v médiích, Česká politika a média po roce 1989, Mediální manipulace a krize v České televizi v roce 2000, Černá kniha České televize, Méídia a politika v digitální, světě atd.), podílel se na přípravě několika sborníků (např. Česká xenofobie, Médiokracie, Média a moc, Průniky české a slovenské literatury po rozdělení federace r. 1992, Bulvarizace českých médií atd.).[2][3] Editoval knihy Václava Klause.[2]

Je činný také literárně. Napsal např. i písňové texty k inscenaci Williama Saroyana Jim Dandy, kterou v Národním divadle moravskoslezském režírovala v sezóně 1992/93 jeho žena Irena Žantovská.[43] Vydal tři sbírky poezie – Tady bydlím (2012), Zakázané květiny (2016), za kterou obdržel v roce 2017 Výroční prémii Slovenského centra Pen-klubu (jehož je členem od roku 2008) a Never more (2020).

Se svou manželkou Irenou, divadelní režisérkou, pedagožkou a také básnířkou vydal společnou básnickou sbírku Príbehy a iné pokušenia – ve slovenštině. Zúčastnil se několika básnických almanachů, v ČR i na Slovensku, do prozaického Almanachu Kmene 2015 přispěl rozsáhlou novelou Nouzový východ a do Almanachu Kmene 2016 literárním esejem Mé Rusko. Další vydanou knihou jsou Otevřené dopisy, soubor více než 50 epistolárních textů adresovaných žijícím i nežijícím osobnostem české i světové kultury, společnosti a výjimečně i politiky (vyšla 2016, předmluvu napsal Jiří Žáček, kmotrem byl Jaromír Nohavica). Počátkem roku 2018 vyšel obdobný soubor, Příběhy s otevřeným koncem, reflexe rovněž víc než 50 historických událostí s přesahem a poučením pro dnešní dobu. V říjnu 2018 vydal společně se slovenským novinářem Pavolem Dinkou soubor textů (slovensky) Necenzurované eseje a úvahy. Byla to už druhá kniha podobného druhu. V roce 2008 napsal – dvojjazyčně – se slovenským spisovatelem a publicistou Gustávem Murínem knihu Česko-slovenský dualog. V červnu 2019 vyšla jeho kniha, napsaná společně s Evou Kantůrkovou, s názvem Navzdory času. Vedle toho je autorem řady vysokoškolských učebnic a skript z oblasti žurnalistiky a médií.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Dne 28. října 2017 mu prezident Miloš Zeman udělil medaili 1. stupně Za zásluhy v oblasti kultury a školství.[44]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Stanici odprodal Miroslavu Pýchovi, vlastníkovi společnosti Joe Media, která provozovala klasické a posléze internetové Rádio Limonádový Joe. Jednatelem této společnosti byl Petr Žantovský od 27. května 2010. V době prodeje Ultravoxu byla společnost uváděna pod názvem Joe Profi.[23][21]
  2. Když ho spolu s ostatními radními předseda vlády Vladimír Špidla na návrh Poslanecké sněmovny odvolal, poté co Česká republika prohrála arbitráž se společností CME o televizi Nova, byl jedním ze šestice odvolaných, kteří postup premiéra zažalovali. V květnu 2007 Městský soud v Praze odvolání radních zrušil, v červnu 2009 však předseda vlády Jan Fischer znovu zpětně všech šest radních odvolal, což Městský soud v Praze v červnu 2012 opět zrušil a v září 2012 premiér Petr Nečas celé řízení zastavil. V březnu 2015 Obvodní soud pro Prahu 1 nepravomocně rozhodl, že mandát radním neskončil Špidlovým odvoláním, ale uplynutím šestiletého funkčního období o tři roky později.[29][30]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f Petr Žantovský [online]. Databáze knih.cz [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  2. a b c d e f g h ŽANTOVSKÝ, Petr. Petr Žantovský, externí komentátor [online]. Český rozhlas [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f Petr Žantovský, novinář [online]. První zprávy [cit. 2016-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-05-19. 
  4. a b c d Petr Žantovský [online]. Nakladatelství Čas [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  5. a b BERGER, Vojtěch; HlídacíPes.org. Tituly od Dunaje aneb Slovenské školy jako slabé místo v životopisech českých politiků. Info.cz [online]. 2018-07-03 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. (česky) 
  6. a b DOSTÁL, Vratislav. K pochybné docentuře Petru Žantovskému pomáhá i Václav Klaus. Deník Referendum [online]. 2015-03-30 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  7. KLAUS, Václav. Oponentský posudek Václava Klause na habilitační práci Petra Žantovského | Václav Klaus. www.klaus.cz [online]. 2015-03-26 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. 
  8. ŽANTOVSKÝ, Petr. Petr Žantovský: Pochybný článek pochybného autora. Deník Referendum [online]. 2015-04-01 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  9. a b c ŠVEHLA, Marek. Socialismus se nevrací oknem. Týdeník Respekt [online]. [cit. 2020-02-25]. Dostupné online. 
  10. NEJ HITY: Šaty z šátků, strach na Lyře | Kultura. Lidovky.cz [online]. 2012-05-28 [cit. 2020-02-25]. Dostupné online. (česky) 
  11. Rozvrácení Melodie, postihy kapel a boom nových souborů — Články — Bigbít — Česká televize. www.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2020-02-25]. Dostupné online. 
  12. Zápis č. 05 – 10 ze zasedání Akreditační komise 22. – 24. listopadu 2010, Litomyšl [PDF online]. Akreditační komise Česká republika [cit. 2016-05-06]. S. 26–27. Dostupné online. 
  13. Zápis č. 03 – 11 ze zasedání Akreditační komise 20. – 22. června 2011, Skalský dvůr [PDF online]. Akreditační komise Česká republika [cit. 2016-05-06]. S. 39. Dostupné online. 
  14. Zápis č. 05 – 11 ze zasedání Akreditační komise 21. – 23. listopadu 2011, Litomyšl [PDF online]. Akreditační komise Česká republika [cit. 2016-05-06]. S. 37–38. Dostupné online. 
  15. KUNCOVÁ, Petra. Mgr. Petr Žantovský - prorektor AMAK ČR. iBestof.cz [online]. 2014-04-01 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  16. Zápis ze zasedání Komise pro etiku ze dne 14. ledna 2015 [DOCX online]. Komise pro etiku Syndikátu novinářů ČR, 2015-01-17 [cit. 2016-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-04-22. Dostupné také na: [1]. 
  17. a b Doc. mgr. Petr Žantovský, Ph.D. (1962) [online]. Medias res [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  18. Katedra Public Relations a komunikace [online]. Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  19. a b POTŮČEK, Jan. Televizní premiéra Petra Žantovského. Reflex.cz [online]. 2006-01-17 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  20. POTŮČEK, Jan. Petr Žantovský: Na ČT 24 nechci mluvit s politiky. DigiZone.cz [online]. 2005-12-05 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  21. a b c AUST, Ondřej. Petr Žantovský se zbavuje podílu v rádiu Color, stanici přebírá Miroslav Pýcha. Médiář.cz [online]. 2013-08-15 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  22. HOFMANNOVÁ, Karla. Ethnofest v Brně odstartoval vysílání nového rádia Ethno-Brno 99,4 FM. ŽivotníStyl.cz [online]. 2010-07-01 [cit. 2016-05-06]. 
  23. POTŮČEK, Jan. Majitel Ethno rádia Petr Žantovský vstoupil do Rádia Limonádový Joe. DigiZone.cz [online]. 2010-06-24 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  24. Petr Žantovský, docent dezinformatiky. Manipulátoři [online]. 2019-09-20 [cit. 2020-01-28]. Dostupné online. (česky) 
  25. TABERY, Erik. Babišovy čelisti. Týdeník Respekt [online]. [cit. 2020-01-28]. Dostupné online. 
  26. Dezinformátor Žantovský přednáší o dezinformacích. Nanejvýš zvláštní, říká Miloš Gregor. www.forum24.cz [online]. [cit. 2020-01-28]. Dostupné online. (česky) 
  27. a b Příbuzní Jána Kuciaka nepřevezmou Krameriovu cenu. V pořádající asociaci jsou i zástupci dezinformačních webů. ČT24 [online]. [cit. 2020-01-28]. Dostupné online. (česky) 
  28. Kozel zahradníkem. Miláček dezinformačních webů Petr Žantovský se dočkal funkce v radě ČTK. www.forum24.cz [online]. [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. (česky) 
  29. AUST, Ondřej. Premiér Nečas ukončil kauzu odvolání členů rady pro vysílání z roku 2003. Médiář.cz [online]. 2012-09-20 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  30. POLÁK, Lukáš. Bývalý koordinátor Duspiva a hudebník Štěpánek očekávají od státu miliony. DigiZone.cz [online]. 2015-03-27 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  31. Kauzy [online]. Syndikát novinářů ČR [cit. 2016-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-08-09. 
  32. ČERNÝ, Jiří. Jiří Černý: Petr Žantovský, radní pro všechny příležitosti. Hospodářské noviny [online]. 2007-08-28 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  33. AUST, Ondřej. Baumruk ani Fibingerová se do Rady ČT znovu nedostanou, neuspěli ani Kasík a Chmelíček. Médiář.cz [online]. 2011-05-26 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  34. ČTK. Bývalá šéfka Radiožurnálu Hikelová zvolena radní ČTK za ODS. Doplněny i rady ČT a rozhlasu. Médiář.cz [online]. 2012-06-20 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  35. ČTK. V Radě ČT zůstanou Dědič a Kratochvíl, zvolen i Kašparů. Médiář.cz [online]. 2015-05-22 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  36. ČTK. Novým šéfem ČTK Jiří Majstr, zvolen jednomyslně. Rada ho jmenovala k 10. červnu. Médiář.cz [online]. 2011-03-10 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  37. AUST, Ondřej. Šéfem rozhlasu Končelík, Kralert, Němeček, Skřivánek či Zavoral. Médiář.cz [online]. 2015-12-21 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  38. doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D. [online]. Poslanecká sněmovna PČR [cit. 2019-06-30]. Dostupné online. 
  39. Poslanci zvolili do Rady ČTK Petra Žantovského. Nominovalo ho ANO. Novinky.cz [online]. 2018-02-28 [cit. 2019-07-01]. Dostupné online. 
  40. Novým předsedou Rady ČTK byl zvolen kandidát ANO David Soukup. Česká televize [online]. 2019-12-16 [cit. 2019-12-18]. Dostupné online. 
  41. Seznam kandidátů pro podzimní senátní volby. Novinky.cz [online]. 2020-06-18 [cit. 2020-07-01]. Dostupné online. 
  42. Volby do Senátu Parlamentu ČR konané dne 2.10. – 3.10.2020, Výsledky hlasování, Obvod: 42 – Kolín [online]. Český statistický úřad, 2020 [cit. 2020-10-05]. Dostupné online. 
  43. Jim Dandy [online]. Národní divadlo moravskoslezské [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  44. Prezident Zeman udělil státní vyznamenání Schröderovi, Troškovi i Vondráčkové. Novinky.cz. 2017-10-28. Dostupné online [cit. 2017-10-29]. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]