Přeskočit na obsah

Oldřich Nový

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Oldřich Nový
Oldřich Nový, 1941
Oldřich Nový, 1941
Rodné jménoOldřich Albín Nový
Narození7. srpna 1899
Žižkov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí15. března 1983
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Aktivní roky1919–1974
ChoťAlice Wienerová-Nová 1936–1967
Významné roleAlois Novák ve filmu Kristián
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oldřich Albín Nový (7. srpna 1899 Žižkov[1] – 15. března 1983 Praha[2]) byl český herec, režisér, scenárista, dramaturg, zpěvák, divadelní ředitel a pedagog.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Dětství

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na pražském předměstí Žižkově jako syn cvičitele hasičského sboru Antonína Nového (1860–1933)[3] a Cecilie rozené Valentové (1869–1909). Po smrti matky se otec v roce 1910 znovu oženil s Marií, rozenou Zahrádkovou.[4]

Ke hraní jej přivedl otec, který jako pražský vrchní hasič zajišťoval požární hlídku ve všech tehdejších kinech, a strýc Miloš Nový, jenž jej brával s sebou do Národního divadla, kde hrál. Na otcovo přání se vyučil sazečem, aby měl jisté živobytí, přestože jeho zájem směřoval k divadlu. Již v této době hrál ochotnické divadlo.

V Ostravě a Brně

[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1918 dostal Oldřich Nový angažmá v divadle v Ostravě,[5] o rok později odešel do Brna, kde působil nejdříve jako herec, později i režisér (od 1923) a šéf operety (od sezony 1925/1926) tamního Národního (Zemského) divadla.[6] Jeho přínosem tomuto žánru bylo hlavně zinteligentnění děje, odstranění pozlátka a přiblížení divákovi, ale zároveň zvýšení jeho umělecké hodnoty.

Návrat do Prahy

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Nové divadlo (Praha).

Po patnácti letech odsud pro neshody ve vedení a dramaturgování odešel do Prahy, kde se stal ředitelem Nového divadla. Zde mohl konečně vyzkoušet žánr, který v Brně neprosadil: hudební komedii. Na rozdíl od operety, kde jsou nejdůležitější písně a jednotlivé komické výstupy působí spíše jako předehra k árii na aplaus, v hudební komedii (tak, jak ji Nový pojímal) byla píseň spíše pokračováním mluveného dialogu, který přejde do zpěvu jen proto, že slovo nezpívané již k vyjádření citů nestačí.

Zahájil v roce 1934 komedií "Štěstí do domu", která dosáhla 55 repríz místo plánovaných deseti. Pokračoval řadou dalších titulů, dosahujících okolo sta repríz a kritikou kladně hodnocených.[7] Po filmových úspěších se Novému podařilo naplnit divadlo tak, že s jedním titulem vydržel celou sezónu. Eduard Bass nazval v roce 1936 představení Další, prosím "opereta pro kulturní lidi".[8]

Podpis herce Oldřicha Nového ze dne 7.9.1958 v Karlovy Vary

Za okupace se Oldřich Nový nejvíc prosadil ve filmu. Poprvé sice získal filmovou roli již v roce 1922 v němém filmu Přemysla Pražského Neznámá kráska, ale od té doby se objevil jen v malých roličkách. Až roku 1939 přišel Mac Frič a jeho Kristián. To byl Nového nejúspěšnější film. Následovalo mnoho hudebních komedií.

Rodinný život

[editovat | editovat zdroj]
Oldřich Nový s manželkou (Pestrý týden 1937)

Dne 11. června 1936 se oženil s uměleckou fotografkou Alicí Wienerovou (1902–1967), dcerou zámožného ředitele pražské banky. Společně vychovali adoptivní dceru Janu (1937–2006), později provdanou Včelákovou.[p 1] Po nástupu nacismu hrozila Alici deportace do koncentračního tábora kvůli jejímu židovskému původu. Nový ji bránil tím, že se s manželkou odmítal rozvést. Oba manželé i divadlo trpěli antisemitskými útoky v tisku i na veřejnosti.[9]

Nový byl deportován přes Hagibor do Osterode v Sasku a jeho manželka měla jít do Terezína.[10][p 2] O dceru Janu se v té době starali manželé Lelkovi, majitelé továrny na skelný papír v Lázních Bělohrad. Žena Alice věznění přežila, takové štěstí neměla polovina její rodiny včetně otce. Se ztrátou bližních se nikdy nevyrovnala a vypukla u ní schizofrenie.

Hrob Oldřicha Nového na Olšanech

Po 2. světové válce

[editovat | editovat zdroj]

Po osvobození se Nový znovu vrátil do svého divadla, jež prosperovalo až do února 1948. Po zániku úspěšného souboru až do poloviny 70. let spolupracoval s Hudebním divadlem v Karlíně.

Největší poválečný filmový úspěch přišel s rolí René Skalského v parodii na romantický žánr Pytlákova schovanka. Úspěch se však dostavil až později – dobové publikum parodii zčásti nepochopilo a komunistická kritika film odvrhla s tím, že „bolo škoda filmovacieho materiálu“.[11] Režisér Hynek Bočan v roce 1967 popsal pochopení a nepochopení filmu jako rozdíl v chápání mladé a staré generace.[12]

Pytlákovu schovanku zhlédlo do roku 1988 více než 4 milióny diváků v 21 435 představeních.[13] Do kin (i když okrajových) byla Pytlákova schovanka nasazována ještě v roce 1954[14] a v televizi se objevila v roce 1964.

Pro předválečný herecký typ Oldřicha Nového se po válce hledalo obtížně uplatnění, i když se pro něj vyvinula situace lépe, než pro řadu hereckých kolegů. Po roce 1948 se přizpůsobil požadavkům socialistického realismu. Hrál sice i nadále hlavní role, nejedná se však o významná díla v jeho filmografii.[2] Později z tohoto stereotypu vybočil například filmem Fantom Morrisvillu a komedií Zdeňka Podskalského Světáci.

Většinu energie zaměřil na divadlo, hostoval po celé republice, režíroval několik úspěšných her i hrál mnoho úspěšných hlavních rolí. Mimo jiné v karlínském hudebním divadle režíroval velmi oblíbenou operetu Mamzelle Nitouche, ve které zpíval Célestina po boku Stanislavy Součkové. V roce 1957 byl jmenován zasloužilým umělcem[15], v letech 1954–1959 byl uměleckým ředitelem Hudebního divadla v Karlíně[15]. Často hrával i zpíval také na nuselské hudební scéně. V letech 1959–1964 stál v čele nově založeného oddělení hudební komedie na Pražské konzervatoři.[16] Roku 1969 ho režisér Evald Schorm obsadil do role pana Hanzla ve hře Pavla Landovského Hodinový hoteliér v Činoherním klubu.

Několik příležitostí mu přinesla televize. Zahrál si v bakalářské povídce a především v osmidílném seriálu Fan Vavřincové a Jaroslava Dudka Taková normální rodinka (1967–1971), kde ztvárnil neodolatelně komisního, ale lidsky půvabného účetního Jana Koníčka.

Posledních deset let života téměř nevycházel ze svého bytu, protože nechtěl být viděn starý a nemocný. Po úmrtí ženy (1967), herec výrazně chřadl, ke konci života trpěl psychickými problémy.[17]

Jeho životním krédem bylo: „Smích je kořením života a dokud se člověk dovede smát, je živ. Až se začnou všichni lidé na sebe usmívat a přestanou si kopat jámy, pak bude na světě blaze.“[18]

Pohřben byl na Olšanských hřbitovech (II. obecní hřbitov, 27. oddělení, 8 UH), kde byly později uloženy ostatky dcery Jany.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Divadelní role, výběr

[editovat | editovat zdroj]
  • 1935 Jean de Létraz, A. Steinbrecher: Štěstí do domu, André, Nové divadlo, režie Oldřich Nový
  • 1936 Ralph Benatzky: Okouzlující slečna, Pavel, Nové divadlo, režie Oldřich Nový
  • 1936 O. Nový, R. Kvasnica: Další, prosím..., Úředník, Nové divadlo, režie Oldřich Nový
  • 1937 A. Steinbrecher: Krejčí na zámku, Adolf Hortigan, Nové divadlo, režie Oldřich Nový
  • 1938 Hudba Hervé, překlad a úprava Oldřich Nový: Mam'zelle Nitouche, Nové divadlo, role Célestina[19]
  • 1939 Ján Móry, O. Nový: Pro tebe všecko, Jan Hodan, Nové divadlo, režie Oldřich Nový
  • 1940 Jan Patrný, S. E. Nováček: Muži nestárnou, Stanislav Janderka, Nové divadlo, režie Oldřich Nový
  • 1941 Ralph Benatzky, Karl Vollmöller: Karolina (Coctail), Fred, Nové divadlo, režie Oldřich Nový
  • 1942 B. Corry, G. Achille, O. Nový: Jedenáctý v řadě, Štěpán Krapka, Nové divadlo, režie Oldřich Nový
  • 1943 František Kožík, Julius Kalaš: Komediant, Bertrand, Nové Divadlo, režie Oldřich Nový
  • 1944 B. Corry, G. Achille, O. Nový: Jedenáctý v řadě, Štěpán Krapka, Nové divadlo, režie Oldřich Nový
  • 1945 N. V. Gogol, A. Jiránek: Ženitba, Podkolesin, Nové divadlo, režie Oldřich Nový
  • 1946 E. Pugliesse, S. E. Nováček: Chůdy pana Celestýna, titul. role, Nové divadlo, režie Oldřich Nový
  • 1947 Carlo Goldoni: Lhář, Lelio, Nové divadlo, režie Oldřich Nový
  • 1949 Glenn Webster, Harry Macourek: Plukovník chce spát, Tommy Garsson, plukovník letectva, Divadlo v Karlíně, režie Oldřich Nový
  • 1953 J. K. Tyl, F. Škroup: Fidlovačka, Divadlo v Karlíně, režie Oldřich Nový
  • 1954 Hudba Hervé, překlad a úprava Oldřich Nový: Mam'zelle Nitouche, Divadlo v Karlíně, role Célestina[20]
  • 1955 Oskar Nedbal, Leo Stein: Polská krev, Divadlo v Karlíně, režie Oldřich Nový
  • 1956 J. N. Nestroy, Jan Frýda: Po druhé na světě, Pán z Landeku, zvaný rozpolcený, Divadlo v Karlíně, režie Oldřich Nový
  • 1957 J. Strauss, H. Meilhac, C. Haffner, E. Halévy, R. Genée: Netopýr, Divadlo v Karlíně, režie Oldřich Nový
  • 1964 Rudolf Friml, H. Stothart, O. Harbach, O. Hammerstein: Rose Marie, Divadlo v Karlíně, režie Oldřich Nový
  • 1969–1973 Pavel Landovský: Hodinový hoteliér, režie Evald Schorm, Činoherní klub, role Hanzla Praha[21]

Filmografie

[editovat | editovat zdroj]

Televize

[editovat | editovat zdroj]

Rozhlas

[editovat | editovat zdroj]
  • Mezi mnoha rozhlasovými nahrávkami, ve kterých Oldřich Nový vystupuje, vyniká rozhlasová nahrávka operety Mamzelle Nitouche, která vznikla na základě představení Divadla v Karlíně v sezóně 1953/54 (překlad, úprava, režie a role Célestina Oldřich Nový)[22]

Ostatní

[editovat | editovat zdroj]
  • Oldřich Nový byl autorem řady písňových textů, první z nich pocházel již z roku 1928[23]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Časté názory, že se jednalo o biologickou dceru Oldřicha Nového, je nutno bez důkazů považovat za nepodložené. Jiné zdroje naopak otcovství popírají [1] Archivováno 7. 8. 2017 na Wayback Machine..
  2. ↑ Podle jiného zdroje se manželce podařilo se Terezínu vyhnout.[2] Archivováno 7. 8. 2017 na Wayback Machine.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti Žižkov (kostel sv. Rocha)
  2. ↑ a b FIKEJZ, Miloš. Český film, Herci a Herečky, L-Ř. Praha: Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-334-3. Kapitola Oldřich Nový, s. 325–330. 
  3. ↑ Úmrtí. Lidové noviny. 4. 2. 1933, s. 7. Dostupné online. 
  4. ↑ Soupis pražských obyvatel, Nový Antonín, 1860
  5. ↑ Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů, s. 149.
  6. ↑ Český film : herci a herečky II, s. 326.
  7. ↑ Projděme se Prahou!. Národní listy. 22. 5. 1937, s. 5. Dostupné online. 
  8. ↑ Opereta pro kulturní lidi. Lidové noviny. 28. 11. 1936, s. 9. Dostupné online. 
  9. ↑ DUFKOVÁ, Jana. Denunciační činnost Rudolfa Nováka v kontextu jeho procesu před Národním soudem. Brno, 2012. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Pavel Večeřa. s. 111–114. Dostupné online.
  10. ↑ Martin Šmok, výstava o dějinách Hagiboru, starobinec Hagibor, 2008
  11. ↑ Legendární milovník přežil koncentrák i komunistické represe. S kým měl jedinou dceru, proč zemřel osamocený a kdo ho viděl živého jako poslední? Tajnosti slavných [online]. krajskelisty.cz [cit. 2015-07-29]. Dostupné online. 
  12. ↑ Rudé právo, 5.12.1967, s.5: Mluvit s humorem o vážném
  13. ↑ BŘEZINA, Václav. Československé filmy ve filmové distribuci I.. Praha: Ústřední půjčovna filmů, 1988. 
  14. ↑ Program pražských kin. Rudé právo. 2. 11. 1954, s. 4. Dostupné online. 
  15. ↑ a b Malá československá encyklopedie, IV. svazek M – Pol, ACADEMIA, Praha 1986, str. 578
  16. ↑ Český film : herci a herečky II, s. 330.
  17. ↑ LMK, sal,höh. 40 let od smrti legendárního milovníka Oldřicha Nového (†83): Prošel koncentrákem, nesnesl stárnutí a zemřel osamělý!. Blesk.cz [online]. 2023-03-15 [cit. 2024-07-27]. Dostupné online. 
  18. ↑ Oldřich Nový, gentleman s velkým rodinným tajemstvím [online]. i60.cz [cit. 2020-04-08]. 
  19. ↑ Slavnostní premiéra Mam'zelle Nitouche v Novém divadle. Národní politika. 15. 1. 1938, s. 7. Dostupné online. 
  20. ↑ Adolf Branald: Štědrá Nituška. Literární noviny. 11/1954, s. 5. Dostupné online. 
  21. ↑ Činoherní klub, archiv: Hodinový hoteliér. www.cinoherniklub.cz [online]. [cit. 2017-02-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-02-02. 
  22. ↑ MUSICAL-OPERETTA. Mamzelle Nitouche - dárek od Radioservisu [online]. 2008-11-12 [cit. 2024-09-15]. Dostupné online. 
  23. ↑ Databáze NK ČR, Autor: Nový Oldřich

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 53, 76, 90, 161
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 78, 207, 360
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 175–7, 230
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 54, 122, 137, 177, 181–3, 225–6, 287, 378, 422, 480, 483, 499, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 325–330.
  • Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 39
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 47, 243, 293–5, ISBN 80-204-0493-7
  • HUŠŤAVOVÁ, Eva. Postava Oldřicha Nového v české kinematografii. Brno, 2008 [cit. 2015-05-13]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Kristýna Celhofferová. Dostupné online.
  • Kolektiv autorů. Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 33, 85, 149, 175–177, 311, 358, 368–370, 515
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 170
  • Blanka Kovaříková: Největší tajemství Oldřicha Nového, Bondy, Praha (2013)
  • Blanka Kovaříková: Tisíc tváří Kristiána: po stopách Oldřicha Nového. Euromedia, Praha, 2018, ISBN 978-80-7617-080-3.
  • Viktor Kudělka: To byl český milovník, vyd. Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1999, str. 43–54, ISBN 80-901887-4-5
  • PAVLÍČKOVÁ, Romana. Oldřich Nový a brněnská meziválečná opereta. Brno, 2013 [cit. 2015-05-13]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Margita Havlíčková. Dostupné online.
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 48, 51, 78–9, obr. příl. VII, ISBN 80-86182-51-7
  • Stanislav Motl: Prokletí Lídy Baarové, Rybka Publishers, Praha, 2002, str. 112, 214, ISBN 80-86182-61-4
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 116–120.
  • Suchý, Ondřej. Oldřich Nový přichází. 3. vyd., V nakl. Brána 2. Praha: Brána, 2005. 173 s., [36] s. obr. příl. ISBN 80-7243-236-2.
  • Suchý, Ondřej. Zavřete oči, přichází--: leccos kolem Oldřicha Nového. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1993. 179 s., [32] s. obr. příl. Memoáry. ISBN 80-7023-162-9.
  • Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 39, 41, 58–9, 92, 121–4
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 479. 
  • Tunys, Ladislav. Jen pro ten dnešní den-: v hlavní roli Oldřich Nový. 2., dopl. a rozš. vyd., v Ametystu 1. Praha: Ametyst, 1996. 220 s., [32] s. portréty. ISBN 80-85837-17-X.
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 77, 92–3, 96, 105, 110, 122, 132, 141, 170, ISBN 80-85837-35-8
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 83, 155–7, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Vašák, Čestmír; Zelenka, Bedřich a Boušová, Kateřina. Kristián: cesta do historie. Vyd. v této podobě 1. Praha: XYZ, 2005. 216, [5] s. ISBN 80-86864-24-3.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Oldřich_Nový&oldid=24310693“