Kyanovodík

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Kyselina kyanovodíková)
Skočit na: Navigace, Hledání
Kyanovodík
Strukturní vzorec kyanovodíku
Strukturní vzorec kyanovodíku
Model molekuly kyanovodíku
Model molekuly kyanovodíku
Obecné
Systematický název kyanovodík
Ostatní názvy kyselina kyanovodíková, formonitril
Latinský název Hydrogenii cyanidum
Anglický název Hydrogen cyanide
Německý název Cyanwasserstoff
Sumární vzorec HCN
Vzhled bezbarvý plyn nebo kapalina
Identifikace
Registrační číslo CAS
EC-no (EINECS/ELINCS/NLP) 200-821-6
PubChem
SMILES C#N
Číslo RTECS MW6825000
Vlastnosti
Molární hmotnost 27,026 g/mol
Teplota tání −13,24 °C
Teplota varu 25,7 °C
Hustota 0,687 6 g/cm3 (20 °C)
0,000 9 g/cm³ (0 °C, plyn)
Dynamický viskozitní koeficient 0,201 cP (20 °C)
Index lomu nD= 1,267 (10 °C)
nD= 1,261 4 (20 °C)
Kritická teplota Tk 183,5 °C
Kritický tlak pk 5 340 kPa
Kritická hustota 0,195 g/cm3
Disociační konstanta pKa 9,31 (20 °C)
9,22 (25 °C)
Relativní permitivita εr 115 (20 °C)
Ionizační energie 13,8 eV
Povrchové napětí 18,2 mN/m (20 °C)
Struktura
Tvar molekuly lineární
Dipólový moment 9,3×10−30 Cm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf° 108,9 kJ/g (kapalina)
135,2 kJ/mol (plyn)
Entalpie tání ΔHt 311,2 J/g
Entalpie varu ΔHv 933,2 J/g
Standardní molární entropie S° 112,9 J K-1 mol-1 (kapalina)
201,8 J K-1 mol-1 (plyn)
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° 125,0 kJ/mol (kapalina)
124,7 kJ/mol (plyn)
Izobarické měrné teplo cp 2,615 J K-1 g-1 (kapalina)
1,327 J K-1 g-1 (plyn)
Bezpečnost
Extrémně hořlavý
Extrémně hořlavý (F+)
Vysoce toxický
Vysoce toxický (T+)
Nebezpečný pro životní prostředí
Nebezpečný pro životní prostředí (N)
R-věty R12 R26 R50/53
S-věty (S1/2) S7/9 S16 S36/37 S38 S45 S60 S61
NFPA 704
NFPA 704.svg
4
4
1
Teplota vznícení 538 °C
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Kyanovodík (HCN) je bezbarvá, velmi těkavá kapalina s intenzivním pachem hořkých mandlí. Soli kyanovodíku – kyanidy – se mohou vlivem vzdušné vlhkosti a oxidu uhličitého rozkládat za vzniku kyanovodíku. Roztok kyanovodíku ve vodě je označován jako kyselina kyanovodíková.

Vyrábí se:

Kyanovodík je velmi silný jedLD50 kyanovodíku je 1,5 mg/kg těla, smrtelná koncentrace LC50 je 25 ppm. Toxický účinek spočívá v blokování enzymů tkáňového dýchání. Transport kyslíku v krvi je zachován, ale nastává tkáňová hypoxie.

Kyanovodík je extrémně hořlavý, hoří podle rovnice:

4HCN +9O2 → 2H2O + 4CO2 + 4NO2

Využití[editovat | editovat zdroj]

Kyanovodík přes svou vysokou toxicitu a letálnost (usmrcení) není jako bojový plyn příliš vhodný, protože je lehčí než vzduch a rychle vyprchá do okolní atmosféry. Nebezpečné jsou uzavřené neodvětrané prostory a blízké okolí místa malého úniku. Velké úniky ale mohou vytvořit přízemní mrak únikem ochlazeného vzduchu, který je hlavně ve městě smrtelně nebezpečný. Uragan D2 se používá jako dezinsekční a deratizační prostředek při plynování (fumigaci) např. v zemědělství. Kyanovodík byl hlavní složkou Cyklonu B, látkou používanou nacisty v koncentračních táborech.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Kyselina kyanovodíková[editovat | editovat zdroj]

Kyselina kyanovodíková (zapisovaná stejným chemickým vzorcem HCN) je označení pro vodný roztok plynného kyanovodíku. Je to velmi slabá kyselina (pKa = 9,1), bezbarvá kapalina, jejíž bod varu je 26,5 °C. Používá se jako bojová látka. Zapáchá po hořkých mandlích. Je velmi jedovatá, smrtelná je již dávka o hmotnosti 0,05 g. Její soli – kyanidy – se používají k mnohým účelům jako např. získávání zlata. Je obsažen i v hořkých mandlích ve formě své soli – kyanidu draselného – ze které se uvolní v žaludku pomocí kyseliny chlorovodíkové.

Příprava kyseliny kyanovodíkové[editovat | editovat zdroj]

Může se připravit mnoha způsoby, např. :

Rozkladem svých solí kyselinami, např. kyselinou sírovou:

2KCN + H2SO4 ––> K2SO4 + 2HCN

Spalování směsi methanu a amoniaku za použití katalyzátoru (platina s příměsí rhodia) je spíše průmyslovou výrobou, k laboratorní přípravě tato metoda není vhodná (probíhá za teplot 1000-1200°C).

2NH3 + 2CH4 + 3O2 ––> 2HCN + 6H2O

Další možnosti laboratorní přípravy jsou např. rozklad hexakyanoželeznatanu draselného kys. sírovou[2], reakce kyanidu rtuťnatého se sulfanem[3], dehydratace formamidu (případně mravenčanu amonného nebo i formaldoximu) vhodným činidlem, např. oxidem fosforečným[4], nebo lze použít velmi elegantní přípravu kyanovodíku in situ hydrolýzou trimethylsilylkyanidu přesným množstvím vody[5]

2Me3SiCN + H2O ––> 2HCN + Me3SiOSiMe3

Soli kyseliny[editovat | editovat zdroj]

Soli kyseliny kyanovodíkové se nazývají kyanidy. Kyanidy alkalických kovů jsou snadno rozpustné ve vodě, zatímco kyanidy těžkých kovů jsou ve vodě až na výjimky nerozpustné. Nejdůležitějšími kyanidy jsou kyanid sodný a draselný.

Kromě jednoduchých kyanidů s aniontem CN- existují i složitější sloučeniny s kyanidovým aniontem, komplexní sloučeniny. Příkladem těchto sloučenin jsou hexakyanoželezitany a hexakyanoželeznatany, existují také hexakyanomanganatany. Nejdůležitějšími sloučeninami tohoto typu jsou hexakyanoželezitan draselný, hexakyanoželeznatan draselný a berlínská modř.

Použití kyseliny kyanovodíkové[editovat | editovat zdroj]

Kyselina kyanovodíková je prudce jedovatá. Může se používat jako postřik proti škůdcům v zemědělství. Velké nebezpečí spočívá v použití této sloučeniny jako chemické zbraně. Je také používána jako složka nechvalně proslulého cyklonu B, který nacisté používali v koncentračních táborech.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.blisty.cz/art/16135.html V Bhópálu už 19 let pokračuje největší průmyslová katastrofa v dějinách
  2. BRAUER, Georg. HANDBOOK OF PREPARATIVE INORGANIC CHEMISTRY. 2.. vyd. NEW YORK 3, N. Y. : ACADEMIC PRESS INC., 1963. S. 659-660.  
  3. J. R.Partington and M. F. Caroll. Phil. Mag. (6) 49, 665 (1925)
  4. SPOT TESTS IN ORGANIC ANALYSIS. 7.. vyd. Amsterdam, The Netherlands : ELSEVIER SCIENCE B.V., 1966. S. 533-534.  
  5. Dr.M.Beran, UIACH AV ČR, ústní reference

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.  

Související články[editovat | editovat zdroj]