Karel Hubáček
Doc. Ing. arch. Karel Hubáček, Dr. h. c. | |
---|---|
Narození | 24. února 1924 Praha, ![]() |
Úmrtí | 23. listopadu 2011 (ve věku 87 let) Liberec, ![]() |
Povolání | architekt |
Ocenění | Cena Augusta Perreta (1969) Cena za celoživotní dílo udělovaná Obcí architektů (1995) medaile Za zásluhy ![]() Pocta České komory architektů (2016) Čestné občanství hlavního města Prahy (2016) Herderova cena |
Citát | |
Raději se dívám, než mluvím. | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Karel Hubáček (23. února 1924 Praha – 23. listopadu 2011 Liberec[1]) byl český architekt. Jako jeden z nejuznávanějších architektů současnosti a jako jediný z architektů v České republice získal za svůj nejznámější návrh – televizní vysílač a hotel na Ještědu nad Libercem – od Mezinárodní unie architektů v roce 1969 Perretovu cenu.[2]
Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 23. února 1924 v Praze. Dětství a mládí prožil v pražské čtvrti Nusle, v Jaurisově ulici. Jeho otec Karel Hubáček byl zaměstnancem vlakové pošty a pobýval často pracovně mimo domov. Kromě matky se tak na jeho výchově podílel hlavně dědeček z matčiny strany Josef Mikeš, který byl redaktorem Práva lidu a všechen svůj volný čas věnoval svému vnukovi. Mladý Karel Hubáček navštěvoval v rodné čtvrti nejprve obecnou školu a později reálné gymnázium. Dějiny ho vyučoval profesor Václav Černý, který zde tehdy působil na gymnáziu spolu s dalšími pedagogy, z nacisty uzavřených vysokých škol.
V roce 1943 maturoval a poté byl nasazen na nucené práce do Německa. Nejprve pracoval v továrně na letecké součástky Askania Werke v Berlíně. Poté, co byla po bombardování města výroba přestěhována do solných dolů, pracoval na stejných zakázkách spolu se sovětskými válečnými zajatci. Za těchto okolností se formovala jeho povaha, v níž se projevovala hlavně statečnost, odvaha a vůle vyrovnat se s obtížnými životními situacemi. V roce 1945 se vrátil do Prahy a na obrněném vlaku se zúčastnil Pražského povstání.
Po skončení války chtěl dále studovat, ale nebyl rozhodnut pro žádný konkrétní obor. Krátká zpráva, že České vysoké učení technické v Praze přijme studenty architektury, rozhodla o jeho dalším směřování. Byl přijat ke studiu a jeho profesory se stali výteční architekti meziválečné éry, jakými byli např. Oldřich Starý, Josef Kittrich, Karel Honzík nebo Josef Havlíček. Studia na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT Praha ukončil získáním diplomu a odešel na dva roky na vojnu.
V roce 1951 získal zaměstnání v Krajském projektovém ústavu pro výstavbu měst a vesnic v Liberci, kam se, již jako ženatý muž, přestěhoval. V tomto projektovém ústavu pak pracoval do roku 1968, kdy se stal spoluzakládajícím členem architektonického studia SIAL (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci). Toto sdružení si kromě jiného vytklo za cíl vychovávat mladé nadějné architekty a pomáhat jim v jejich práci. K tomuto účelu sloužila Školka SIAL, vedená architektem Miroslavem Masákem. V letech 1972–1989 pracoval Karel Hubáček ve Stavoprojektu Liberec. V období 1990–1991 byl ředitelem SIAL, se kterým spolupracoval až do roku 2000. Mezitím, v roce 1993, získal čestný doktorát technických věd na ČVUT v Praze. V letech 1994–1997 byl vedoucím katedry architektury na Fakultě umění a architektury TU v Liberci. V roce 1995 se habilitoval jako docent na VŠUP v Praze.
Se svojí ženou, která pracovala jako kustodka v Oblastní galerii, měl dva syny, z nichž jeden vystudoval strojařinu a druhý jadernou energetiku.[3] Podstatnou část svého života prožil v Liberci, kde tvořil svá díla a předával zkušenosti svým kolegům i mladým, začínajícím architektům. Tam také po dlouhé a těžké nemoci 23. listopadu 2011 zemřel. Bylo mu 87 let.
Dílo[editovat | editovat zdroj]

Karel Hubáček, jako většina architektů té doby, obdivoval meziválečný funkcionalismus, ale rozhodl se jít vlastní cestou. Chtěl navrhovat stavby, které by mohly „morálně přežít i delší dobu, aniž by urážely vkus příštích generací“.[4] Nechtěl vytvářet uniformní, typizovanou architekturu, která pracuje s již hotovými částmi. Byl velice činorodý, navrhoval školy (Nový Bor, Jablonec nad Nisou, Zákupy, Jenišovice, Studenec), tovární a montážní haly (Rýnovice, Mnichovo Hradiště, Hlinsko), loděnici (Boletice), sídliště (Roudnice nad Labem, Šenov, Šumbark) a kina (Doksy, Železný Brod).
V roce 1963 navrhl svoji nejznámější stavbu hotel a televizní vysílač na Ještědu. Porušil tím však zadání soutěže, které požadovalo dva samostatné objekty – hotel a televizní vysílač. S odvahou vyprojektoval jedinou stavbu, v architektuře dosud nepoužitého tvaru, rotačního hyperboloidu. Stal se tak v tehdejším Československu průkopníkem architektonického směru zvaného mašinismus, předchůdce směru hi-tech v architektuře.[5] V roce 1969 mu Mezinárodní unie architektů (UIA) za projekt hotelu s vysílačem Ještěd udělila Perretovu cenu.[4]
Porota při svém rozhodnutí udělit cenu Auguste Perreta arch. Karlu Hubáčkovi ocenila především pokrokové technické řešení stavby a, jak se uvádí ve zdůvodnění tohoto rozhodnutí, "harmonii, s níž se pojí s okolní krajinou, vytříbenost siluety a vynalézavé použití konstrukčních prostředků". Český architekt tak poprvé a zatím naposledy získal prestižní cenu, kterou byli oceněni přední světoví tvůrci jako Hans Scharoun (1965), Richard Rogers a Renzo Piano (1978), Norman Foster (2002) nebo Šigeru Ban (2011).[4]
Přes značné potíže při realizaci stavby, byl 21. září 1973, hotel a televizní vysílač Ještěd předán k užívání. Na úspěchu stavby měl velký podíl statik Zdeněk Patrman, který dodatečně navrhl originální kyvadlo, potlačující příčné kmity vertikální stavby. Součástí objektu se stala i umělecká díla předních českých výtvarníků.
Významné projekty a realizace[editovat | editovat zdroj]

- 1960 – vlastní montovaný rodinný dům, Alšova 454, Liberec
- 1957–1963 – Kino Máj, Doksy (s Vlastislavem Kolářem a Františkem Dvořákem)
- 1965–1973 – Vysílač a hotel na Ještědu, Liberec (s konstruktéry Zdeňkem Zachařem a Zdeňkem Patrmanem, interiéry restaurace a hotelu řešil Otakar Binar)
- 1972–1977 – Vodárenská vyrovnávací věž Děvín, Praha – Dívčí hrady
- 1973–1979 – Meteorologická věž, Praha-Libuš
- 1974–1977 – Vysílač v Adenu, Jemen (s Daliborem Vokáčem a Zdeňkem Patrmanem)
- 1977–1986 – Kulturní dům s koncertní síní, Teplice (kolonáda Otakar Binar)
- 1979 – Obchodní dům Ještěd, Liberec (s Miroslavem Masákem)
- 1985–1994 – spolupráce na přestavbě divadla Husa na provázku, Brno (hlavní autor Václav Králíček, spoluautor Jiří Hakulín)
- 1996–1999 – přestavba a dostavba domu pro divadlo DAMU, Praha (s Jiřím Hakulínem)
Typickými znaky Hubáčkovy práce jsou skleněné fragmentované kopule (kulturní dům Teplice), podlouhlý tvar oken (vysílač Ještěd) apod.
Ocenění[editovat | editovat zdroj]
Za svoji tvorbu získal autor řadu ocenění i poct. K těm nejvýznamnějším patří:
- 1969 – Cena Auguste Perreta (Auguste Perret Prize), udělená Mezinárodní unií architektů za Vysílač a hotel na Ještědu,
- 1989 – Grand Prix na světovém bienále Interarch v Sofii,
- 1993 – Čestný doktorát (čestný doktorát technických věd) na ČVUT v Praze,
- 1996 – cena Herder-Preis, udělená vídeňskou univerzitou,
- 1996 – Cena za celoživotní dílo udělovaná v rámci soutěže Grand Prix architektů 95, pořadatel Obec architektů ČR[6],
- 2001 – Medaile za zásluhy II. stupně, udělená prezidentem České republiky;[7]
- 2005 – Pocta České komory architektů za celoživotní dílo a za morálně pevné postoje,
- 2006 – Pocta hejtmana Libereckého kraje.
Závěr[editovat | editovat zdroj]
Karel Hubáček se svým dílem, spojujícím estetiku a techniku, zařadil mezi nejvýznamnější české architekty poválečného období a svojí skromností a odvahou inspiroval jednu generaci architektů, kteří spolu s ním pracovali v architektonickém studiu SIAL. Kromě Martina Rajniše to byli např. Jiří Suchomel, Emil Přikryl a další, kteří dnes jako uznávaní autoři a pedagogové předávají jeho poselství dál.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Zemřel architekt Hubáček, autor hotelu na Ještědu
- ↑ Tipy na výlet: Ještěd. www.tipynavylet.cz [online]. [cit. 2010-02-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-04-29.
- ↑ ŠVECOVÁ, Jana. Liberecký deník.cz, 2012-11-24 [cit. 2012-12-30]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
- ↑ a b c VOLF, Petr. Karel Hubáček – architekt, který měl odvahu. REFLEX. Listopad 2011, roč. XXII, čís. 50, s. 65.
- ↑ VÍCH, Tomáš. Modernismus 1949–1969. Ismy poválečné architektury I (seriál pro Lidové noviny 2007) [online]. Revue Beau, 2006-12-28 [cit. 2013-01-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-16.
- ↑ GPA 1995 | Grand Prix Obce architektů. www.grandprixarchitektu.cz [online]. [cit. 2023-08-10]. Dostupné online.
- ↑ Pražský hrad: Seznam vyznamenaných
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- MASÁK, Miroslav a kol. SIAL. [s.l.]: Arbor vitae, 2010. 284 s. ISBN 978-8-087-16441-9.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Hubáček na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Hubáček
- Životopis
- Pavučina lží-requiem za Ing. Karla Hubáčka
- Karel Hubáček
- Čeští architekti
- Nositelé medaile Za zásluhy (Česko)
- Laureáti Pocty České komory architektů
- Držitelé čestných doktorátů ČVUT
- Laureáti Perretovy ceny
- Čestní občané města Liberec
- Narození 23. února
- Narození v roce 1924
- Úmrtí 23. listopadu
- Úmrtí v roce 2011
- Narození v Nuslích
- Narození 24. února
- Úmrtí v Liberci
- Čestní občané hlavního města Prahy