Narodil se na Červeném Hrádku u Jirkova jako druhý syn Jana Brokoffa, který tam pracoval na výzdobě zámku. Byl pokřtěn 12. září 1688 v kostele v Jirkově, ale existuje ještě jeden doklad o křtu, který byl proveden v zámecké kapli na Červeném Hrádku dne 9. září 1688.[4] Jméno Ferdinand Maximilián dostal po tehdejším majiteli zámku hrabětiFerdinandu Maximiliánovi Hrzánovi, který byl jeho kmotrem.[5]
Podobně jako starší bratr Michal Jan Josef pokračoval i Ferdinand v rodinné tradici a vyučil se sochařství a řezbářství v dílně svého otce, který od roku 1693 byl občanem Starého Města pražského. O jeho dalším vzdělání neexistují prokazatelné informace. Uvádí se, že v letech 1708–1713 mohl studovat v dílně tehdy slavného kamenosochaře Ondřeje Filipa Quitainera. Podle názorů některých kunsthistoriků lze z Ferdinandovy tvorby a znalostí práce s mramorem usuzovat, že mohl získávat zkušenosti také v zahraničí, ve Vídni v akademii dvorských umělců bratrů Strudelových [6] a v Římě, kde ho mohla ovlivnit tvorba Giana Lorenza Berniniho.[7] V Praze byl jeho hlavním vzorem raně barokní řezbář a sochař Jan Jiří Bendl.[8]
Pravděpodobně od roku 1709 Ferdinand již tvořil samostatně. Během svých cest Brokoff ve Vídni kolem roku 1714 potkal významného dvorního rakouského architekta Jana Fischera z Erlachu, s nímž pak spolupracoval na významných dílech. Spolu s ním získal zakázky z Vídně a slezskéVratislavi, tvořili však společně i pro Prahu a pro českou klientelu.[6]
Pamětní deska rodiny Brokoffů v PrazePředpokládaný Brokoffův autoportrét ve věku 23 let: mladík s knihou a biretem na sousoší sv. Františka Xaverského z Karlova mostu
Roku 1717 koupil otec dům U salátů, kam přestěhoval i svou dílnu (na tomto místě na nynější Národní třídě byl později postaven palác Porgesů z Portheimu). Zaměstnával v ní i své syny Michala Jana Josefa a Ferdinanda Maximiliána. Po jeho smrti v roce 1718 ji vedl starší Michal, který však zemřel o tři roky později svobodný a bezdětný. Ferdinand převzal rodinný majetek a žil v domě se svou matkou.[9] Vytvořil řadu plastik v Praze i dalších místech. Rozsah jeho díla svědčí o velké pracovitosti a také organizačních schopnostech ve vedení sochařské dílny. Většinu svých prací vytvářel sám, ale v posledním období svého života již musel kvůli nemoci využívat pomocníky, např. u Mariánského morového sloupu na Hradčanském náměstí v Praze (1726), náhrobku biskupa Trautsona ve Vídni (1727) či průčelí kostela v Krzeszówě (1729).[7]
Roku 1728 Ferdinand přijal občanství na Novém Městě Pražském.[10][11] Zemřel bezdětný ve věku 42 let na souchotiny, obvyklou nemoc sochařů, vyvolanou silikózou, tj. zaprášením plic křemičitým prachem z tesaného kamene. Na tutéž diagnózu zemřeli jeho otec i bratr. V roce 1732 byl Ferdinand pohřben na chrámovém hřbitově kostela sv. Martina ve zdi na Starém Městě pražském, kde je umístěna také pamětní deska rodiny Brokoffů s reliéfním portrétem Ferdinanda Brokoffa.[12] Bronzovou plaketu vytvořil sochař Josef Mařatka v roce 1909 podle dochovaných portrétů – kresby Jana Jakuba Quirina Jahna, leptu J. K. Burdeta a rytiny K. Salzera.[5]
Matka zemřela v roce 1735, mladší sestra Alžběta Anna Eleonora byla provdána za zlatníka Oberholtzera a zemřela bezdětná. Nejmladší ze sourozenců Antonín Šebestián vystudoval filozofii a žil jako básník u císařského dvora ve Vídni, kde zemřel po roce 1744. Byl posledním z rodu Brokoffů.[10][11]
Rozsáhlé sochařské a řezbářské dílo Ferdinanda Brokoffa bývá označováno za perlu české barokní tvorby první poloviny 18. století. Nejčastěji pracoval s pískovcem, ale ovládal také práci s mramorem a dřevem. Základem Brokoffova sochařského projevu je realistické zobrazení skutečnosti, kterou mísí s barokním ilusionismem. Čerpal z antického konceptu sochařství, zobrazoval postavy realistických proporcí v kontrapostu, vyjadřoval přirozený pohyb a hmotu, traktováním drapérií posiloval základní objemový rozvrh. Sochy koncipoval s ohledem na charakter prostoru a architektury, v nichž měly být umístěny, aby zapůsobily na diváka. Netvořil expresivní umění, ale jeho sochy vyzařují vlastní vnitřní prožitek, který vychází z jádra sochy.[7]
V jeho tvorbě výrazně převažuje náboženská tematika. Sochy světců působí klidně, vyrovnaně a každá nese určité individuální rysy, které odpovídají postavám z reálného života. Andělé jsou zpodobování jako silní mladí muži. V jednom z andělů na sousoší sv. Františka Xaverského na Karlově mostě byla spatřována podoba samotného Ferdinanda Brokoffa.[13]
Byl nejnadanějším členem rodiny Brokoffů a velmi brzy se podílel na práci rodinné dílny, což se projevilo na zvýšené kvalitě sochařského díla. Ačkoliv většinu soch z Brokoffovy dílny signoval obvykle její majitel, otec Jan, je nesporné, že řadu prací nejen pro Karlův most prováděli jeho synové. Později Ferdinand označoval své práce z kamene slovy FECIT BROKOFF, BROKOF nebo monogramem.[5] Poprvé se jeho jméno objevilo na sochách atlantů v průčelí Morzinského paláce roku 1714.[14]
V českém prostředí jsou známy především jeho sochy na Karlově mostě. Ferdinandu Maxmiliánovi je připisováno autorství či spoluautorství u devíti plastik Karlova mostu, včetně asi nejpopulárnějšího sousoší trinitářských svatých Jana z Mathy, Felixe z Valois a sv. poustevníka Ivana, lidově zvaného podle strážce žaláře Turek na Karlově mostě. Na sousoší jezuitského misionáře sv. Františka Xaverského, neseného figurami Černocha, Inda a Číňana vytesal tehdy třiadvacetiletý Brokoff klečící figuru s autoportrétem. Další jeho plastikou, objednanou jezuitskou kolejí jako protějšek sv. Xaveria pro Karlův most, bylo sousoší sv. Ignáce z Loyoly na zemské sféře nesené ženskými figurami, personifikacemi tehdy známých čtyř světadílů, mezi dvěma ležícími Maury s nápisovými štíty. Tato největší skulptura celého mostu se z větší části zřítila při povodni v roce 1890 do Vltavy, byla několik let lovena ze dna a ukládána na břeh, ale již nebyla zpět na most osazena. Neúplný originál, na němž chybí postavy dvou jezuitských patronů, rekonstruoval Čeněk Vosmík; je od roku 1908 vystaven v Lapidáriu Národního muzea v Praze-Holešovicích.
sousoší sv. Barbory se sv. Markétou a sv. Alžbětou (1707) – účast otce Jana a bratra Michala Brokoffa
socha sv. Vojtěcha (1709) – na mostě kopie, originál v sálu Gorlice na Vyšehradě, bývá připisována bratrovi Michalu Brokoffovi[15]
socha sv. Kajetána (1709)
sousoší sv. Františka Borgiáše (1710) – v roce 2017 nahrazeno kopií
Malá Strana, Nerudova, Morzinský palác, Maurové držící balkon, busty Dne a Noci na portálech, sochy čtyř světadílů na atice (1714), spojení architektury a sochařství
Hradčany, Zámecké schody, socha sv. Jana Sarkandera (1715) – po polovině 18. stol. přepracována na sochu sv. Filipa Neri, účast bratra Michala Brokoffa
Hradčany, Hradčanské náměstí, Mariánský morový sloup (1724–1731) – sochy Immaculaty, sv. Petra, Pavla, Karla Boromejského a Alžběty, ostatní sochy odFrantiška I. Weisse, celé dílo bylo dokončeno až po smrti Ferdinanda Brokoffa
Malá Strana, Tomášská, dům U zlatého jelena, sousoší sv. Huberta s jelenem a tři busty imperátorů na atice (1726)
Malá Strana, kostel svatého Tomáše, postříbřené plastiky sv. Augustina, Moniky a Ludmily na hlavním oltáři (1730) – původně jako modely pro větší sochy, ostatní sošky od Ignáce Millera[6]
Petrovice u Rakovníka, kostel Navštívení P. Marie, dřevěné sochy světců v nikách (kolem 1720) – od Brokoffa jsou sv. Matouš, Marek, Jan a Jan Nepomucký, ostatní prací dílny
Skřivany, kostel sv. Anny, socha sv. Petra (po 1720) – v současnosti je socha zapůjčena do expozice MUBASO v Chrudimi
Hořín u Mělníka, socha sv. Jana Nepomuckého u zámku (1725)
Duchcov, panský špitál, oltář sv. Kříže v kapli (1725) – po zboření špitálu bylo sousoší umístěno společně s Reinerovou freskou a Braunovými sochami v novém pavilonu v parku
Vídeň, kostel sv. Michala (Michaelerkirche), náhrobek Johanna Leopolda Trautsona (do 1727) – podle návrhu Josepha E. Fischera z Erlachu
Vídeň, kostel sv. Karla Boromejského (Karlskirche), model pro hlavní oltář (1728) – oltářvytvořen v letech 1729–1730 vídeňskými řemeslníky, model se nezachoval
↑Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Academia, Praha 1995. S. 91
↑CINYBULK, Jaroslav. BROKOF a Jirkov. [s.l.]: město Jirkov, 2012. S. 10–14.
↑ abcCODR, Milan; BLAHOTA, Jiří. Přemožitelé času sv. 12. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Ferdinand Maximilián Brokof, s. 103–107.
↑ abcdPOCHE, Emanuel, a kol. Encyklopedie českého výtvarného umění. Praha: Academia, 1975. S. 72–73.
↑ abc Univerzita Karlova on-line: Sochařství v Čechách: Ferdinand Maxmilián Brokoff. Česká televize [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online.
↑BROKOFF Ferdinand Maxmilian – Na zdi kostela sv.Martina ve zdi Praha 1 Staré Město – Pamětní desky v Praze [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online.
BLAŽÍČEK, Oldřich J. Ferdinand Maxmilián Brokof. Praha: Nákl. čs. výtvarných umělců, 1957. 19 s. [Obr. monografie].
POLLAK, Oskar. Johann und Ferdinand Maximilian Brokoff : Ein Beitrag zur Geschichte der österreichischen Barockplastik. Praha: Calve, 1910. Dostupné online. (německy)
České království
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Sv. Barbora se sv. Markétou a sv. Alžbětou
Sv. Vojtěch (kopie na mostě)
Sv. Kajetán
Sv. František Borgiáš
Sv. Ignác z Loyoly (torzo v Lapidáriu NM)
Sv. František Xaverský (originál v Lapidáriu NM)
Sv. Vincenc Ferrerský se sv. Prokopem (nyní sejmuto)
Sv. Vít
Sv. Jan z Mathy se sv. Felixem z Valois a sv. Ivanem
Immaculata z Mariánského sloupu na Hradčanech, Lapidárium NM
Maurové jako atlanti na Morzinském paláci, Praha
Socha mouřenína z Kounic, Národní galerie
Socha sv. Jana Nepomuckého, bazilika sv. Jiří na Pražském hradě
Kaple Kalvárie, kostel sv. Havla, Praha
Náhrobek Jana V. Vratislava z Mitrovic, kostel sv. Jakuba Většího, Praha
Sousoší sv. Huberta s jelenem, dům U zlatého jelena, Praha
Socha sv. Víta, Radíč
Alegorická socha Vzduchu ze staré radnice, Most
Náhrobek Johanna L. Trautsona, kostel sv. Michala, Vídeň
Sochy Mojžíše a Papeže na průčelí baziliky v Krzeszowě
,_Praha_1,_Tom%C3%A1%C5%A1sk%C3%A1_4,_Mal%C3%A1_Strana_-_sv._Hubert_(F.M._Brokoff).JPG)
.jpg)
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ferdinand Maxmilián Brokoff na Wikimedia Commons 
