Přeskočit na obsah

Chorvatská válka za nezávislost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Chorvatská válka za nezávislost
konflikt: Válka v Jugoslávii
Ve směru hodinových ručiček zleva nahoře: hlavní ulice Dubrovníku, Stradun, během obléhání Dubrovníku; poškozená vukovarská vodárenská věž, symbol raného konfliktu; vojáci chorvatské armády připravující se zničit srbský tank; pamětní hřbitov ve Vukovaru; srbský tank T-55 zničený na silnici na Drniš
Ve směru hodinových ručiček zleva nahoře: hlavní ulice Dubrovníku, Stradun, během obléhání Dubrovníku; poškozená vukovarská vodárenská věž, symbol raného konfliktu; vojáci chorvatské armády připravující se zničit srbský tank; pamětní hřbitov ve Vukovaru; srbský tank T-55 zničený na silnici na Drniš
Trvání31. března 1991 – 12. listopadu 1995[pozn. 1]
(4 roky, 7 měsíců, 1 týden a 5 dnů)
MístoChorvatsko, s určitým přesahem do Bosny a Hercegoviny[pozn. 2]
VýsledekChorvatské vítězství
  • Jugoslávská armáda se formálně stáhla z Chorvatska v lednu 1992 na základě Sarajevské dohody
  • Chorvatské síly znovu získaly kontrolu nad většinou území ovládaného Republikou Srbská Krajina
  • Chorvatské síly postupovaly do Bosny a Hercegoviny, aby pomohly sjednocené bosenské a chorvatské straně, což vedlo ke konci bosenské války v prosinci 1995.
Změny územíChorvatská vláda získala kontrolu nad drtivou většinou území, které předtím drželi srbští povstalci, zbytek dostala pod kontrolu v rámci UNTAES.[pozn. 3]
Strany
Velitelé
Síla
  • Chorvatsko 70 000 (1991)[3]
  • Chorvatsko 200 000 (1995)[4]
  • Jugoslávie 145 000 (1991)
  • Republic of Serbian Krajina 50 000 (1995)
Ztráty
Chorvatsko 15 007 mrtvých nebo pohřešovaných (8 685 vojáků a 6 322 civilistů)[5]

300 000 odsunuto[6]

Republic of Serbian Krajina 7 134 mrtvých nebo pohřešovaných (4 484 vojáků a 2 650 civilistů)

Jugoslávie 1 279 mrtvých vojáků

Republic of Serbian KrajinaJugoslávie 7 204 mrtvých nebo pohřešovaných (3 486 vojáků, 2 677 civilistů a 864 neidentifikovaných[5])

Republic of Serbian KrajinaJugoslávie 7 204–8 106 mrtvých nebo pohřešovaných celkem

300 000 odsunuto

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Chorvatská válka za nezávislost (v Chorvatsku známa jako Domovinski Rat − Vlastenecká válka, nebo Válka za nezávislost) byla vedena v letech 1991 až 1995 mezi chorvatskými silami loajálními chorvatské vládě – která vyhlásila nezávislost na Jugoslávii (SFRY) – a Srby kontrolované Jugoslávské lidové armádě (JNA) a místními Srby. JNA ukončila své bojové operace v Chorvatsku v roce 1992.

Většina Chorvatů chtěla, aby Chorvatsko Jugoslávii opustilo a stalo se suverénní zemí, zatímco mnoho etnických Srbů žijících v Chorvatsku s podporou Srbska se postavilo proti odtržení a chtělo, aby území nárokovaná Srby byla ve společném státě se Srbskem. Většina Srbů usilovala o nový srbský stát v rámci jugoslávské federace, včetně oblastí Chorvatska a Bosny a Hercegoviny se srbskou většinou nebo významnými menšinami a pokoušela se dobýt co největší část Chorvatska. V referendu z 19. května 1991 se pro nezávislost Chorvatska vyslovilo 94,7 procenta hlasujících[7]. Chorvatsko vyhlásilo nezávislost 25. června 1991, ale souhlasilo s jejím odložením Brionskou deklarací a 8. října 1991 přerušilo všechny zbývající vazby s Jugoslávií.

JNA se zpočátku snažila udržet Chorvatsko v Jugoslávii tím, že celé Chorvatsko obsadí. Poté, co se to nezdařilo, založily srbské síly v Chorvatsku samozvaný protostát - republiku Srbská Krajina (RSK), která začala Balvanovou revoluci. Po příměří v lednu 1992 a mezinárodním uznání Chorvatské republiky jako suverénního státu byly opevněny přední linie, byly nasazeny Ochranné síly OSN (UNPROFOR) a boje se v následujících třech letech staly převážně přerušovanými. Během té doby RSK zahrnovala 13 913 kilometrů čtverečních (5 372 čtverečních mil), více než čtvrtinu Chorvatska. V roce 1995 Chorvatsko zahájilo dvě velké ofenzivy známé jako Operace Blesk a Operace Bouře. Tyto ofenzivy fakticky ukončily válku v jeho prospěch. Zbývající přechodná autorita Spojených národů pro východní Slavonii, Baranju a západní Sirmium (UNTAES) byla v roce 1998 pokojně reintegrována do Chorvatska.[8][9]

Válka skončila vítězstvím Chorvatska, protože dosáhlo cílů, které na začátku války vyhlásilo: nezávislost a zachování svých hranic. Přibližně 21–25 % chorvatské ekonomiky bylo zničeno s odhadovanými 37 miliardami USD v poškozené infrastruktuře, ztrátě produkce a nákladech souvisejících s uprchlíky. Ve válce bylo zabito přes 20 000 lidí a uprchlíci byli vysídleni na obou stranách. Srbská a chorvatská vláda spolu začaly postupně spolupracovat, ale napětí přetrvává, částečně kvůli verdiktům Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) a žalobám podaných každou zemí proti druhé.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v roce 2007 vrátil rozsudek viny nad Milanem Martićem, jedním ze srbských vůdců v Chorvatsku, za to, že se domluvil se Slobodanem Miloševičem a dalšími na vytvoření „jednotného srbského státu“. V letech 2008 až 2012 ICTY stíhal chorvatské generály Anteho Gotovinu, Mladena Markače a Ivana Čermaka za údajnou účast na zločinech souvisejících s operací Bouře. Čermak byl přímo zproštěn obžaloby a odsouzení Gotoviny a Markače bylo později zrušeno odvolacím senátem ICTY. Mezinárodní soudní dvůr zamítl vzájemná tvrzení Chorvatska a Srbska o genocidě v roce 2015. Soud znovu potvrdil, že do určité míry došlo ke zločinům proti civilistům, ale rozhodl, že konkrétní genocidní záměr nebyl přítomen.

K významným bitvám patří dobytí Vukovaru (srbské vítězství) a obléhání Dubrovníku (chorvatské vítězství). Materiální škody, především v oblasti Slavonie, byly ohromné a celá města byla zpustošena. Těžce poškozen byl právě Vukovar, dále rozsáhlá poškození Osijeku, který bombardovalo jugoslávské letectvo.

Pozadí

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článcích Rozpad Jugoslávie a Nezávislost Chorvatska.

Politické změny v Jugoslávii

[editovat | editovat zdroj]

V 70. letech se jugoslávský socialistický režim silně rozštěpil na liberálně-decentralistickou nacionalistickou frakci vedenou Chorvatskem a Slovinskem, která podporovala decentralizovanou federaci s cílem poskytnout větší autonomii Chorvatsku a Slovinsku, oproti konzervativně-centralistické nacionalistické frakci v čele se Srbskem, která podporovala centralizovanou federaci k zajištění zájmů Srbska a Srbů v celé Jugoslávii – protože byli největší etnickou skupinou v zemi jako celku.[10] V letech 1967 až 1972 v Chorvatsku a v letech 1968 a 1981 protesty v Kosovu způsobily nacionalistické doktríny a činy etnické napětí, které destabilizovalo Jugoslávii.[11] Má se za to, že potlačení nacionalistů státem mělo za následek identifikaci chorvatského nacionalismu jako primární alternativy ke komunismu samotnému a učinilo z něj silné podzemní hnutí.[12]

V Jugoslávii se objevila krize s oslabením komunistických států ve východní Evropě ke konci studené války, což symbolizoval pád Berlínské zdi v roce 1989. V Chorvatsku regionální pobočka Svazu komunistů Jugoslávie, svaz komunistů Chorvatska, ztratila svou ideologickou sílu.[13][14] Slovinsko a Chorvatsko prosazovaly decentralizaci.[15] SR Srbsko v čele se Slobodanem Miloševičem se drželo centralismu a vlády jedné strany a následně fakticky ukončilo autonomii autonomních provincií Kosovo a Vojvodina do března 1989 a převzalo velení nad jejich hlasy v jugoslávském federálním předsednictvu.[16][14][17][18] Nacionalistické myšlenky začaly získávat vliv v řadách stále vládnoucího Svazu komunistů, zatímco Miloševićovy projevy, zejména projev na Gazimestanu z roku 1989, ve kterém hovořil o „bitvách a hádkách“, podporovaly pokračování jednotného jugoslávského státu – státu, ve kterém by byla všechna moc nadále centralizována v Bělehradě.[16][19][20]

Na podzim roku 1989 tlačila srbská vláda na chorvatskou vládu, aby povolila sérii srbských nacionalistických shromáždění v zemi, a srbská média a různí srbští intelektuálové již začali označovat chorvatské vedení jako „ustašovské“ a začali zmiňovat se o genocidě a dalších zločinech spáchaných Ustašovci v letech 1941 až 1945. Srbské politické vedení tuto rétoriku schválilo a obvinilo chorvatské vedení, že je „slepě nacionalistické“, když se proti tomu postavilo.[21]

Po dokončení protibyrokratické revoluce ve Vojvodině, Kosovu a Černé Hoře získalo Srbsko v roce 1991 čtyři z osmi federálních prezidentských hlasů[19], což učinilo řídící orgán neúčinným, protože ostatní republiky protestovaly a volaly po reformě federace.[22] V roce 1989 byly povoleny politické strany a řada z nich vznikla, včetně Chorvatského demokratického společenství (chorvatsky: Hrvatska demokratska zajednica, HDZ), vědeného Franjo Tuđmanem, který se později stal prvním prezidentem Chorvatska.[23] Tuđman kandidoval na nacionalistické platformě[24] s programem „národního usmíření“ mezi chorvatskými komunisty a bývalými ustašovci (fašisty), což byla klíčová součástí politického programu jeho strany.[25] V souladu s tím také zapojil bývalé ustašovské členy do stranického a státního aparátu.[26]

V lednu 1990 se Svaz komunistů rozešel na etnických liniích, přičemž chorvatská a slovinská frakce na 14. mimořádném kongresu požadovaly volnější federaci. Srbští delegáti na kongresu obvinili chorvatské a slovinské delegáty z „podpory separatismu, terorismu a genocidy v Kosovu“.[27] Chorvatské a slovinské delegace, včetně většiny členů z řad etnických Srbů, nakonec na protest odešly poté, co srbští delegáti odmítli každý navrhovaný dodatek.[19][28]

Leden 1990 také znamenal začátek soudních případů, které byly předkládány jugoslávskému ústavnímu soudu ve věci odtržení.[29] Prvním byl případ slovinských ústavních změn poté, co si Slovinsko nárokovalo právo na jednostranné odtržení na základě práva na sebeurčení.[30] Ústavní soud rozhodl, že odtržení od federace je povoleno pouze v případě jednomyslné dohody jugoslávských republik a autonomních provincií.[29] Ústavní soud poznamenal, že část I Ústavy z roku 1974 základních principů ústavy určila, že sebeurčení včetně secese „patří národům Jugoslávie a jejich socialistickým republikám“.[29] Otázka odtržení Kosova byla řešena v květnu 1991 soudem, který tvrdil, že právo na odtržení mají „pouze národy Jugoslávie“, Albánci byli považováni za menšinu a nikoli za národ Jugoslávie.[29]

Průzkum z roku 1990 mezi jugoslávskými občany ukázal, že etnická nevraživost existovala v malém měřítku.[31] Ve srovnání s výsledky před 25 lety před mím bylo Chorvatsko republikou s nejvyšším nárůstem etnické vzdálenosti. Dále došlo k výraznému nárůstu etnické vzdálenosti mezi Srby a Černohorci vůči Chorvatům a Slovincům a naopak.[31] Ze všech respondentů 48 % Chorvatů uvedlo, že jejich příslušnost k Jugoslávii je pro ně velmi důležitá.[31]

V únoru 1990 založil Jovan Rašković v Kninu Srbskou demokratickou stranu (SDS), jejíž program měl za cíl změnit regionální rozdělení Chorvatska tak, aby bylo v souladu se zájmy etnických Srbů.[32] Prominentní členové vlády RSK, včetně Milana Babiće a Milana Martiće, později dosvědčili, že Bělehrad řídil propagandistickou kampaň zobrazující Srby v Chorvatsku jako ohrožené genocidou chorvatskou většinou.[33] 4. března 1990 se 50 000 Srbů shromáždilo u Petrovy hory a provolávalo negativní poznámky namířené na Tuđmana[32], skandovalo „Toto je Srbsko“[32] a vyjadřovalo podporu Miloševićovi[34][35].

První svobodné volby v Chorvatsku a Slovinsku byly naplánovány o několik měsíců později.[36] První kolo voleb v Chorvatsku se konalo 22. dubna a druhé kolo 6. května.[37] HDZ založilo svou kampaň na větší suverenitě (nakonec úplné nezávislosti) pro Chorvatsko, což podněcovalo mezi Chorvaty pocit, že „pouze HDZ může chránit Chorvatsko před aspiracemi Miloševiće na Velké Srbsko“. Ve volbách zvítězila v průzkumu (následovali ji reformovaní komunisté Ivici Račana, Sociálně demokratická strana Chorvatska) a měla sestavit novou chorvatskou vládu.[37]

Napjatá atmosféra zavládla 13. května 1990, kdy se v Záhřebu na stadionu Maksimir konal fotbalový zápas mezi záhřebským týmem Dinamo a bělehradskou Rudou hvězdou. Hra propukla v násilí mezi chorvatskými a srbskými fanoušky a s policií.[38]

0. května 1990 se konalo první zasedání nového chorvatského parlamentu. Prezident Tuđman oznámil svůj manifest pro novou ústavu (ratifikovanou na konci roku) a množství politických, ekonomických a sociálních změn, zejména do jaké míry budou zaručena práva menšin (hlavně pro Srby). Místní srbští politici se postavili proti nové ústavě. V roce 1991 představovali Chorvati 78,1 % a Srbové 12,2 % z celkového počtu obyvatel Chorvatska,[39] ale tito zastávali nepřiměřený počet úředních míst: 17,7 % jmenovaných úředníků v Chorvatsku, včetně policie, byli Srbové. Ještě větší část těchto funkcí dříve zastávali Srbové v Chorvatsku, což vytvořilo dojem, že Srbové jsou strážci komunistického režimu.[40] Srbská politička a socioložka Vesna Pešić uvádí, že to vyvolalo mezi Chorvaty nespokojenost, ale že to ve skutečnosti nikdy nepodkopalo jejich vlastní dominanci v SR Chorvatsku.[13] Po nástupu HDZ k moci bylo mnoho Srbů zaměstnaných ve veřejném sektoru, zejména policie, propuštěno a nahrazeno Chorvaty.[41] To, v kombinaci s Tuđmanovými poznámkami, tedy „Díky bohu, že moje žena není Židovka nebo Srbka“,[42] byly překrouceny Miloševićovými médii, aby vyvolaly obavy, že jakákoli forma nezávislého Chorvatska bude novým „ustašovským státem“. V jednom případě bělehradská televize ukázala Tuđmana, jak si potřásá rukou s německým kancléřem Helmutem Kohlem (který byl prvním představitelem vlády na světě, co uznal nezávislé Chorvatsko a Slovinsko) a obviňoval ty dva z spiknutí „Čtvrté říše“.[43][44] Kromě vyhození mnoha Srbů z pozic ve veřejném sektoru bylo dalším problémem mezi Srby žijícími v Chorvatsku veřejné vystavování šachovnice v chorvatském erbu HDZ, které bylo spojeno s fašistickým ustašovským režimem.[45] Šlo o mylnou představu, protože šachovnice měla historii sahající až do 15. století a nebyla totožná s tou, která se používala v nezávislém státě Chorvatsko z dob druhé světové války.[46] Nicméně Tuđmanova xenofobní rétorika a postoj k chorvatským Srbům, stejně jako jeho podpora bývalým ustašovským vůdcům, jen málo zmírnily obavy Srbů.[47][48][49]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ K formálnímu vyhlášení války nedošlo. Prvním ozbrojeným střetem války byl střet v Pakraci[1] 1. března 1991, po němž následoval incident na Plitvických jezerech 31. března 1991, kdy došlo k prvním obětem na životech.[2] Poslední velkou bojovou operací byla Operace Bouře ve dnech 5.–8. srpna 1995. Formálně nepřátelství skončilo, když byla dne 12. listopadu 1995 podepsána Erdutská dohoda.
  2. ↑ K některým konfliktům došlo také v Bosně a Hercegovině, zejména koncem roku 1994 a začátkem roku 1995. Mezi těmi nejvýznamnějšími pro průběh války byly operace Cincar a operace Zima 94.
  3. ↑ Tři měsíce po vojenské porážce RSK v operaci Bouře byla 12. listopadu 1995 podepsána Erdutská dohoda mezi Chorvatskem a RSK s podporou OSN. Dohoda počítala s dvouletým přechodným obdobím, později prodlouženým o rok, během něhož mělo být zbývající okupované území Chorvatska převedeno pod kontrolu chorvatské vlády. Dohoda byla implementována UNTAES a úspěšně dokončena do roku 1998.
  4. ↑ Podle rozhodnutí Badinterova arbitrážního výboru se SFR Jugoslávie během války rozpustila. 25. června 1991 chorvatský parlament po květnovém referendu vyhlásil nezávislost Chorvatska. Rozhodnutí bylo pozastaveno na tři měsíce; deklarace vstoupila v platnost 8. října 1991 a Chorvatsko již nebylo součástí Jugoslávie.
  5. ↑ Bosna a Hercegovina byla zvláště významná pro válku na konci roku 1994 a v roce 1995. Na základě Washingtonské dohody byla vytvořena Federace Bosny a Hercegoviny jako podjednotka Republiky Bosna a Hercegovina (RBiH) zastupující bosenské Chorvaty a Bosňáky (bosenští muslimové). Nejvýznamnější je, že Washingtonská dohoda konkrétně povolila chorvatské armádě vstoupit do Bosny a Hercegoviny, čímž umožnila operace Cincar a Zima '94 proti armádě Republiky srbské, obklíčila hlavní město RSK v Kninu a vytvořila novou strategickou situaci před rozhodujícími bitvami války.
  6. ↑ Poté, co všechny bývalé jugoslávské federativní republiky kromě Srbska a Černé Hory vyhlásily nezávislost, vyhlásily tyto dvě 27. dubna 1992 novou zemi – Svazovou republiku Jugoslávie – a brzy poté rozpustily JNA. Srby kontrolované jednotky JNA se účastnily bojových operací po celý rok 1991 a až do května 1992 na podporu Republiky srbská Krajina.
  7. ↑ Zpočátku byly SAO Krajina, SAO Západní Slavonie a SAO Východní Slavonie, Baranja a Západní Srem samostatné entity a jednotlivě bojovaly proti chorvatské vládě. K 19. prosinci 1991 se SAO staly součástí RSK.
  8. ↑ V letech 1992–94 byla Republika srbská přerušovaně zapojena do chorvatských vojenských operací, většinou poskytováním vojenské a jiné pomoci RSK, občasnými nálety z letecké základny Mahovljani poblíž Banja Luky a nejvýrazněji dělostřeleckými útoky proti řadě měst v Chorvatsku, zejména Slavonského Brodu, Županji a Dubrovníku.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Dobová zpráva na portálu NY Times (anglicky)
  2. ↑ Článek připomínající 14. výročí od první oběti války na stránkách hrvatski-vojnik.hr (chorvatsky). www.hrvatski-vojnik.hr [online]. [cit. 21-04-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 14-04-2012. 
  3. ↑ Tus: U listopadu '91. HV je imao 70.000 vojnika[nedostupný zdroj] Domovinski rat.hr
  4. ↑ Centar domovinskog rata - 1995. [online]. [cit. 2012-07-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 19, 2012. 
  5. ↑ a b Zebić, Enis. Ljudski gubici u ratu u Hrvatskoj: 22.211 osoba. Radio Free Europe. 15 January 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 17, 2019. (chorvatsky) 
  6. ↑ Phuong 2005, s. 157.
  7. ↑ ŠVAMBERK, Alex. Válka v Chorvatsku. Novinky.cz. Dostupné online [cit. 2017-12-25]. 
  8. ↑ Vukovar massacre. ipfs.io [online]. [cit. 2018-08-11]. Dostupné online. 
  9. ↑ BASSIOUNI, M. Cherif. The commission of experts established pursuant to Security Council Resolution 780: Investigating violations of international humanitarian law in the former yugoslavia. Criminal Law Forum. 1994-06, roč. 5, čís. 2–3, s. 279–340. Dostupné online [cit. 2018-08-11]. ISSN 1046-8374. DOI 10.1007/bf01683220. (anglicky) 
  10. ↑ Worldmark Encyclopedia of the Nations: Europe. Gale Group, 2001. Pp. 73.
  11. ↑ Jović 2009, s. 19.
  12. ↑ Jović 2009, s. 21.
  13. ↑ a b Pešić 1996, s. 12.
  14. ↑ a b Kosovo. The New York Times. 23 July 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 23, 2012. 
  15. ↑ Henry Kamm. Yugoslav republic jealously guards its gains. The New York Times. 8 December 1985. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 15, 2013. 
  16. ↑ a b Final report of the United Nations Commission of Experts established pursuant to security council resolution 780 (1992), Annex IV – The policy of ethnic cleansing; Prepared by: M. Cherif Bassiouni [online]. United Nations, 28 December 1994 [cit. 2011-03-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 4, 2012. 
  17. ↑ Serbia's Vojvodina Regains Autonomy [online]. Radio Free Europe/Radio Liberty, 15 December 2009 [cit. 2010-12-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 14, 2010. 
  18. ↑ A Country Study: Yugoslavia (Former): Political Innovation and the 1974 Constitution (chapter 4) [online]. The Library of Congress [cit. 2011-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 30, 2015. 
  19. ↑ a b c Brown & Karim (1995), p. 116
  20. ↑ Tim Judah. Tyrant's defeat marks Serbs' day of destiny. The Guardian. 1 July 2001. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 9, 2021. 
  21. ↑ GLAURDIĆ, Josip. The Hour of Europe: Western Powers and the Breakup of Yugoslavia. [s.l.]: Yale University Press, 2011. ISBN 978-0-300-16645-3. S. 52–53. 
  22. ↑ Frucht (2005), p. 433
  23. ↑ Branka Magas. Obituary: Franjo Tudjman. The Independent. 13 December 1999. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 10, 2012. 
  24. ↑ GLOVER, Jonathan. Humanity: A Moral History of the Twentieth Century. [s.l.]: Yale University Press, 2001. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 28, 2023. ISBN 978-0-30008-715-4. S. 125. 
  25. ↑ HOCKENOS, Paul. Homeland Calling: Exile Patriotism and the Balkan Wars. [s.l.]: Cornell University Press, 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 28, 2023. ISBN 978-1-50172-565-4. S. 20. 
  26. ↑ Fisher 2006, s. 70.
  27. ↑ GLAURDIĆ, Josip. The Hour of Europe: Western Powers and the Breakup of Yugoslavia. [s.l.]: Yale University Press, 2011. ISBN 978-0-300-16645-3. S. 71. 
  28. ↑ Račan obituary. The Times. 30 April 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 28, 2023. 
  29. ↑ a b c d Igor Primoratz, Aleksandar Pavković. Identity, Self-determination and Secession. Ashgate Publishing, Ltd., 2006. p158.
  30. ↑ Igor Primoratz, Aleksandar Pavković. Identity, Self-determination and Secession. Ashgate Publishing, Ltd., 2006. p158
  31. ↑ a b c Perunovic 2015
  32. ↑ a b c Goldstein (1999), p. 214
  33. ↑ Babić verdict, p. 9
  34. ↑ Ramet 2006, p. 382
  35. ↑ Yugoslavia: Demonstrations in Croatia and Vojvodina [online]. UNCHR, 1 May 1990 [cit. 2010-12-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 24, 2012. 
  36. ↑ Evolution in Europe; Yugoslavia Hopes for Free Vote in '90. The New York Times. 23 April 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013. 
  37. ↑ a b Evolution in Europe; Conservatives Win in Croatia. The New York Times. 9 May 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 10, 2012. 
  38. ↑ The Day When Maksimir Stadium Went up in Flames [online]. Dalje.com, 13 May 2009 [cit. 2011-01-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 8, 2011. 
  39. ↑ Milošević indictment, p. 29
  40. ↑ Bjelajac et al. 2009, s. 239.
  41. ↑ Encyclopædia Britannica. Croatia in Yugoslavia, 1945–91. [s.l.]: Encyclopædia Britannica, Inc. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 15, 2012. 
  42. ↑ World Directory of Minorities and Indigenous Peoples – Croatia: Overview [online]. UNCHR, 2008 [cit. 2012-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 April 2013. 
  43. ↑ Stephen Engelberg. Carving out a Greater Serbia. The New York Times. 1 September 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne February 12, 2022. 
  44. ↑ Brown & Karim (1995), p. 119
  45. ↑ Fisher 2006, s. 57.
  46. ↑ RAMET, Sabrina P. Central and Southeast European Politics since 1989. [s.l.]: Cambridge University Press, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 28, 2023. ISBN 978-1-13948-750-4. S. 261–262. 
  47. ↑ MACDONALD, David Bruce. Balkan Holocausts?: Serbian and Croatian Victim Centered Propaganda and the War in Yugoslavia. [s.l.]: Manchester University Press, 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 28, 2023. ISBN 978-0-71906-467-8. S. 262–263. 
  48. ↑ SAIDEMAN, Stephen M.; AYRES, R. William. For Kin or Country: Xenophobia, Nationalism, and War. [s.l.]: Columbia University Press, 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 28, 2023. ISBN 978-0-23151-449-1. S. 74. 
  49. ↑ CIMENT, James; HILL, Kenneth. Encyclopedia of Conflicts since World War II. [s.l.]: Routledge, 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 28, 2023. ISBN 978-1-13659-621-6. S. 492. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Ostatní zdroje

[editovat | editovat zdroj]
  • The Prosecutor vs. Milan Babić - Judgement [online]. International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, June 26, 2009 [cit. 2010-09-11]. Dostupné online. 
  • , 1999. Eastern Europe and the Commonwealth of Independent States. [s.l.]: Routledge. Dostupné online. ISBN 978-1-85743-058-5. 
  • World of Information, 2003. Europe Review. [s.l.]: Kogan Page. Dostupné online. ISBN 0-7494-4067-8. 
  • The Prosecutor vs. Milan Martic – Judgement [online]. International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, June 12, 2007 [cit. 2010-08-11]. Dostupné online. 
  • The Prosecutor of the Tribunal against Slobodan Milošević (IT-02-54) – Indictment [online]. International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, October 22, 2002 [cit. 2010-10-18]. Dostupné online. 
  • Summary of the Judgement in the Case of Prosecutor v. Momčilo Perišić [online]. The Hague: International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, September 6, 2011 [cit. 2011-09-07]. Dostupné online. 
  • PEŠIĆ, Vesna. Serbian Nationalism and the Origins of the Yugoslav Crisis. Peaceworks. United States Institute of Peace, April 1996. Dostupné online [cit. November 29, 2012]. 
  • Prilog "Policija u Domovinskom ratu 1990–1991.". Redakce Kreš Marija. Glasilo "Mir, Ugled, Povjerenje". Ministry of Internal Affairs of the Republic of Croatia, September 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 3, 2017. ISSN 1846-3444. (chorvatsky) 
  • Application of the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide (Croatia v. Serbia) [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 13, 2016. 
  • PERUNOVIC, Sreca. Animosities in Yugoslavia before its demise: Revelations of an opinion poll survey. Ethnicities. 2015, s. 819–841. DOI 10.1177/1468796815576059. S2CID 147068505. 
  • FRIDMAN, Orli. 'It was like fighting a war with our own people': anti-war activism in Serbia during the 1990s. The Journal of Nationalism and Ethnicity. 2010, s. 507–522. DOI 10.1080/00905992.2011.579953. S2CID 153467930. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Chorvatská_válka_za_nezávislost&oldid=23951832“