Alexandr III. Alexandrovič
| Alexandr III. | |
|---|---|
| Ruský car, polský král, finský velkokníže, atd... | |
 Alexandr III. Alexandrovič | |
| Úplné jméno | Alexandr Alexandrovič Romanov |
| Tituly | Imperátor a samovládce vší Rusi, polský král, finský velkokníže, atd... |
| Narození | 10. března 1845 Aničkovský palác |
| Úmrtí | 1. listopadu 1894 (ve věku 49 let) Livadijský palác |
| Předchůdce | Alexandr II. |
| Nástupce | Mikuláš II. |
| Potomci | Mikuláš II. Alexandrovič, Alexandr Alexandrovič Romanov, Georgij Alexandrovič, Xenie Alexandrovna, Michail Alexandrovič, Olga Alexandrovna |
| Dynastie | Holstein-Gottorp-Romanov |
| Otec | Alexandr II. Nikolajevič |
| Matka | Marie Alexandrovna (Marie Hesenská) |
| Podpis | .png){kind=small} |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Alexandr III. (10. března 1845, Aničkinův palác, Petrohrad – 1. listopadu 1894, Livadija, Krym) byl předposlední car Ruska, vládnoucí v letech 1881–1894. Byl druhorozeným synem cara Alexandra II. a po matce vnukem Ludvíka II. Hesenského.
Mládí a nástup na trůn
Alexandr Alexandrovič se carem původně stát neměl. Jako následník trůnu byl připravován jeho starší bratr, cesarevič Nikolaj, který však roku 1865 předčasně zemřel jako dvaadvacetiletý při pobytu v Nice, zřejmě na zápal mozkových blan. Teprve od této chvíle se začalo velkoknížeti Alexandrovi, dosud vychovávanému výlučně na vojenskou kariéru, dostávat důkladného všestranného vzdělání, které ho mělo připravit k převzetí trůnu. Jeho učiteli se stali významní profesoři petrohradské a moskevské univerzity.
Budoucí car však neprojevoval velkou snahu a zájem stát se vysoce vzdělaným člověkem, neměl k tomu snad ani dostatečné vlohy; přesto není důvod se domnívat, že pro dráhu panovníka nebyl dostatečně připraven. Ovšem kritikové Alexandra III. neustále poukazovali na fakt, že se nikdy nenaučil psát bez pravopisných chyb a že od Dostojevského přečetl s bídou polovinu románu Zločin a trest, i když měl doma darovaný exemplář Běsů s dopisem a autorskými komentáři velikého spisovatele.
Alexandr III. vynikal fyzickou silou. Byl vysoký 193 cm, širokých ramen. Jeho síla zachránila na podzim roku 1888 jeho rodinu i jeho samého, když v Borkách nedaleko Charkova vykolejil carský vlak. Zřícenou střechu vagónu držel car s neuvěřitelným úsilím na ramenou tak dlouho, dokud jeho blízcí neopustili smrtelně nebezpečné místo.
Na rozdíl od svých předchůdců nosil rozložitý hustý plnovous, což bylo mnohými současníky oceňováno jako následování starobylé ruské tradice.
Carem se stal pár dní po svých 36. narozeninách, když jeho otec Alexandr II. 13. března 1881 zemřel na následky atentátu.
Vláda
Charakter Alexandra III., máme-li věřit svědkům, byl složitý.[zdroj?!] Občas býval hrubý, užíval nevybíravé výrazy dokonce i v úředních dokumentech. Byl povýšený a často si dovolil urážky na adresu svých podřízených. Zároveň se vyznačoval upřímnou zbožností (po dobu jeho vlády bylo postaveno 5000 kostelů a založeno mnoho církevních škol).
Nebyl mu cizí kulturní život. Rád poslouchal hudbu, miloval balet, operu a zvláště operetu, zabýval se malováním a zajímala ho historie. Byl iniciátorem založení Ruské historické společnosti a pokoušel se rozluštit záhadu tajemného starce Fjodora Kuzmiče.
Ve státní politice udržoval předposlední car mírně konzervativní kurz. Jeho politické priority byly často označovány jako „kontrareformy“, což z dnešního pohledu není úplně spravedlivé.[zdroj?!] Byl toho názoru, že jeho otec dal zemi příliš mnoho svobody, za což také zaplatil. Jako člověk se zdravým rozumem však neodmítal všechno, co už bylo vykonáno, neobnovil nevolnictví, nezrušil porotní soud, který se však zdiskreditoval sám.[zdroj?!] Car udělal vše proto, aby efekt dosažený „velkými reformami 60. a 70. let“ neměl na Rusko zhoubný vliv. Proto zavedl po zralé úvaze[zdroj?!] instituci zemských náčelníků a změnil pravidla pro ustavení porotních soudů, jimž odebral pravomoci soudit přestupky městských a státních úřadů. Alexandr upřímně věřil, že je nutné povznést autoritu šlechtického stavu, který podle jeho mínění má být garantem stability ruského samoděržaví. Proto záměrně zrušil „daň z duší“, snížil platby za vykoupení pozemků pro sedláky osvobozené od nevolnictví, což bylo nutné, aby se alespoň z části zlepšily poměry poreformních rolníků. Bylo též mírně liberalizováno pracovní zákonodárství.
V oblasti zahraniční politiky se Alexandr snažil vyhnout válkám a jakýmkoli mezinárodním konfliktům. Za jeho třináctileté vlády Rusko skutečně ani jednou nebojovalo, i když se několikrát ocitlo na samém prahu zdánlivě nevyhnutelné války. Není divu, že cara jeho současníci nazvali „mírotvůrcem“.
Rodinný život
Rodinný život Alexandra III. je možno charakterizovat jako spořádaný. Jeho začátek byl však velmi neobvyklý. Když se Alexandr po bratrově smrti stal neočekávaně následníkem, zdědil po svém starším bratrovi nejen trůn, ale i nevěstu, dánskou princeznu Marii Sofii Frederiku Dagmaru, která přijala pravoslavné jméno Marie Fjodorovna.
Optimistická, okouzlující „krasavice Minni“, romanticky zamilovaná do Nikolaje Alexandroviče, podala po jeho smrti upřímně svou ruku a srdce jeho mladšímu bratrovi, který byl, jak se zdálo, do ní doopravdy zamilován. Sňatek byl uzavřen 24. října roku 1866, a na rozdíl od mnoha známých dynastických sňatků jej možno hodnotit jako šťastný.
Narodilo se jim šest dětí:
- Nikolaj Alexandrovič (6. května 1868 – 17. července 1918), pozdější car Mikuláš II., měl 5 dětí, které byly spolu s ním roku 1918 zastřeleny
- Alexandr Alexandrovič (7. června 1869 – 2. května 1870), zemřel jako kojenec na meningitidu
- Georgij Alexandrovič (6. května 1871 – 9. srpna 1899), zemřel předčasně na tuberkulózu, bezdětný
- Xenija Alexandrovna (6. dubna 1875 – 20. dubna 1960), vdala se za svého vlastníka a měla 7 dětí
- Michail Alexandrovič (22. listopadu 1878 – 12. června 1918), oženil se morganaticky a měl 1 syna
- Olga Alexandrovna (1. června 1882 – 24. listopadu 1960), ze druhého, morganatického sňatku měla 2 syny
Své děti měl Alexandr velmi rád a byl jim dobrým otcem.
Smrt
Alexandr III. zemřel poměrně mlád, ve věku 49 let. Dnes se často poukazuje na pochybná svědectví náčelníka carovy osobní stráže P. A. Čerjovina, který uvádí jako příčinu carovy smrti alkoholismus. Ve skutečnosti trpěl car závažným onemocněním ledvin, které současní lékaři diagnostikují jako nefritidu. Je možné, že se jednalo o následek traumatu utrpěného při železniční nehodě roku 1888.
Na podzim 1894 odjel Alexandr na doporučení lékařů do své oblíbené Bělověže, kde podle jejich mínění měly klid a lesní vzduch přinést zlepšení jeho zdravotního stavu. Tyto naděje se však nesplnily. Cara převezli do Livadije na Krymu, kde v přítomnosti svých nejbližších skonal.
Vývod z předků
Odkazy
Literatura
- TEREŠČUK, Andrej Vasiljevič. Panovníci Ruska. Překlad Jana EISLEROVÁ. Havlíčkův Brod: Fragment, 2007. 80 s. Odkaz. ISBN 978-80-253-0469-3.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexandr III. Ruský na Wikimedia Commons - Galerie Alexandr III. Ruský na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Alexandr III. Alexandrovič
- Soupis prací o Alexandru III. v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)
Dílo 1911 Encyclopædia Britannica/Alexander III. (tsar) ve Wikizdrojích (anglicky)
| Předchůdce: Alexandr II. |
Titulární polský král 1881–1894 |
Nástupce: Mikuláš II. |
| Předchůdce: Alexandr II. |
|
Finský velkokníže 1881–1894 |
|
Nástupce: Mikuláš II. |
