Wikipedista:Riha/Jací jsme

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Mysl je soubor rozumu, vnímání, vůle, paměti, představivosti a cítění (pocitů). Tento článek je rozcestníkem pro psychické vlastnosti, postoje, stavy (nálady, rozpoložení), afekty a emotivní nebo naopak racionální projevy toho všeho (viz gnoseologie). Odráží také dynamiku (procesy, prožitky, změny nálady). Patří sem vlastnosti typu štědrý/lakomý, priming i taktizování, veselost, smutek i apatie, protože takoví lidé nás mohou rozčilovat, můžeme je podle svého založení (temperamentu) a situace buď instinktivně vyhledávat nebo se jich stranit a takové reakce a vlastnosti ovlivňují i sebepřijetí subjektu. Zajímají nás tedy psychické vlastnosti, sklony a city, které vyvolávají náklonnost nebo odpor, ovlivňují náladu osoby, nostalgii, sentiment, empatii, soucit atd. Takovým povahovým rysem může být např. averze k riziku/sklon neriskovat nebo naopak obliba extrémních sportů.

Tyto pojmy popisují jak se člověk jeví jiným lidem, jak se jeví sám sobě a jak tyto dva pohledy souvisejí. S introspekcí (viděním sebe) neboli sebepoznáním, sebepojetím (postojem k sobě) a sebeuvědoměním souvisejí pojmy jako sebehodnocení, sebepřijetí, sebeúcta (složky emocionální), svědomí, sebereflexe, soucit se sebou až sebelítost nebo naopak úsilí po seberealizaci (složka konativní). Zpětnou vazbou je sociální interakce.

To jací jsme, se může týkat okamžité situace (první dojem, nálada, okamžitý pocit) nebo být dlouhodobé (osobní vlastnosti - osobnostní rysy, hodnotová orientace / životní postoj a životní styl, osobnost/charakter, morální vlastnosti), může být mírné, výrazné nebo až patogenní. Povahu člověka tvoří souhrn jeho vlastností (milý, štědrý atd.) i dispozice činné v aktuální době. U osoby je nutné odlišit její podstatu a vnější chování dané okolnostmi (Etologie). Sociální reakce vedoucí k (přátelské) spolupráci nebo konfliktu nejsou snadno předvídatelné.

Normalita[editovat | editovat zdroj]

Normalita (konformita, bezkonfliktnost) je respektování běžných hodnot a norem. V psychopatologii se normalita osobnosti týká fungování jedince, v sociologii je konformitou, absencí úchylky/deviace nebo protikladem anomie. Anomie je definována různě, takže i normalita může mít více významů. Zaměňování a směšování těchto různých významů prý je rysem ideologického myšlení. Psychopatologie není totéž co psychopatie (porucha osobnosti, viz dále) nebo sociální patologie.

Vnímání[editovat | editovat zdroj]

Vnímání je zachycování objektivní reality v našem vědomí prostřednictvím receptorů/smyslů a vjem je subjektivní odraz této reality v našem vědomí. Počitek je obraz jednoho znaku vnímaného předmětu (např. modrá barva). Výsledkem většího množství počitků je vjem. Ale při zpracování počitků do větších celků se uplatňují i předchozí zkušenosti, takže výsledný vjem je víc než suma jednotlivých částí.

Vlastnosti obecně[editovat | editovat zdroj]

Lidská/psychická vlastnost je charakteristika, která určitého člověka "ztotožňuje s některými jinými lidmi, či jej od nich odlišuje". Je to dlouhodobá okolnost a týká se názoru nebo pohledu zvenku, člověk se takto jeví jiným lidem. Mým vlastnostem subjektivně odpovídá nebo neodpovídá můj postoj, vnější svět mohu hodnotit jinak, než sebe. Vlastnost není unikátní, z principu ji nelze použít jako identifikátor. Dělí jen lidi do skupin (škatulkování).

Je psáno, že určitou vlastnost "entita buď má, nebo nemá (neexistuje žádná třetí možnost)". To je však u lidských vlastností problém – kdo z nás je stoprocentně milující nebo ochotný? U vlastností člověka musíme tedy přistoupit na subjektivní hodnocení, na to, že příslušná vlastnost je u daného jedince významně vyšší, než je v populaci běžné.

Postoj[editovat | editovat zdroj]

Postoj je citové hodnocení a reakce jedince vůči něčemu. Také názor nebo připravenost k činu ve vztahu s určitým problémům. Automatická aktivace postoje je označována jako priming. Postoje jsou hodnotící, indikují pocity ve vztahu k určité záležitosti a většinou vycházejí z hodnotové soustavy člověka. Vyjádřené hodnocení (názor) označujeme jako mínění a zafixované hodnocení jako přesvědčení. Hodnotící vztah znamená, že objekty vnímáme jako žádoucí a nežádoucí (preference), dobré nebo špatné, užitečné nebo neužitečné, morální nebo nemorální, důležité nebo zbytečné, krásné nebo ošklivé, pravdivé nebo nepravdivé.

Soubory hodnot označujeme jako kulturní vzorce. Souhrn všech postojů jedince můžeme chápat jako jeho životní neboli hodnotovou orientaci. Ta silně ovlivňuje jak životní plány mladých, tak životní spokojenost osob v pozdní dospělosti.

Hlavní funkce postojů je připravenost k jednání (jsou energeticky výhodné), také umožňují do značné míry předvídat lidské chování. Postoje nás připravují k činnosti. Způsobují, že se častěji chováme určitým způsobem. 2read od Teorie vývoje postojů..

Charakter[editovat | editovat zdroj]

má významy:

Egocentristé zčásti, nebo zcela opomíjejí jiné dění, problémy ostatních, nevnímají své okolí apod. Vyhrocená forma egocentrismu je označována jako egoismus, jenž mívá často podobu prostého sobectví (opak altruismu).

Do povahových charakteristik patří duchovní bdělost také označovaná za bedlivost nebo všímavost (anglicky mindfulness, Sati), na které je založen třeba protistresový program MBSR. Bdělost je někdy synonymem ostražitosti (anglicky vigilance).

Abnormalita[editovat | editovat zdroj]

Odchylky od normality mohou vést k duševním poruchám (viz kat. a k. abnormální psych.). Když si jedinec problém uvědomí nebo připustí jde o duševní nemoc, jinak o poruchu osobnosti, protože pak většinou chybí odborné vyšetření a diagnóza. Normalitu psychiky narušuje i hostilita okolí, což také může vést např. k sociální deviaci člověka nebo skupiny lidí. MKN-10 definuje poruchu normativně jako klinicky rozpoznatelný pocit tísně nebo narušení funkce. Sociální deviace nebo samotný konflikt bez narušení osobního fungování však do klasifikace zahrnuty nejsou.

Duševní nemoci. Pacientům je poskytnuta léčba/terapie (psychiatrická péče) a postiženým/hendikepovaným nebo retardovaným osobám sociální služby. Mezi rozšířená duševní onemocnění patří deprese, bipolární porucha, demence, schizofrenie. Cyklotymie nespadá mezi bipolární poruchy. Bipolární porucha II. typu: pouze fáze hypomanické. Hrozí tak záměna za unipolární depresi a nasazení nevhodné léčby, která může zhoršit průběh onemocnění.

Porucha osobnosti (dříve psychopatie, např. disociální porucha) je osobnostní odchylka, nedostatek konformity či sklon ke konfliktům, které nemají charakter nebo stupeň duševní nemoci. Char. vlastností je snížená empatie k druhým a nedostatek svědomí. Patří sem ale také bezohlednost, nebojácnost, impulzivita, sebevědomí, mentální houževnatost, soustředění a klid i pod tlakem. Funguje zde některý ze sebeklamných mechanismů ega. Psychopat si svou odchylku uvědomuje, ale nechce ji měnit, takže na ni doplácí on, jeho okolí, nebo všichni včetně něho.

Psychóza i neuróza jsou v tomto pohledu psychické choroby (nemoci). Psychóza je disociace mezi vnímáním, chováním a prožíváním. Rozdíl proti neuróze spočívá v tom, že v psychóze postiženému chybí nadhled (má halucinace, svým bludům bezmezně věří), zatímco neurotik je schopen své haluc./bludy aspoň částečně zpochybnit, není narušeno vnímání reality. Halucinace a bludy jsou příznaky, halucinace je poruchou vnímání, kdežto blud je poruchou myšlení.

Neurózy jsou

Na rozdíl od panické poruchy/ataky, panika je sociálně psychologický jev, ne diagnóza. Také postižení centrálního nervového systému se projevuje změnami v chování, poruchami emotivity (neurózy jako depresivní syndrom, OCD, násilím[1] , ADHD).

Sebevztažné emoce, jako frustrace, vina, stud, ostych, soucit se sebou, závist a pýcha, jsou emoce související s naším sebepojetím, introspekcí, sebehodnocením, svědomím atd. Traumatem se rozumí zážitek, který ve velké míře porušuje duševní rovnováhu. Sebepoškozování duševně nemocných je závislost srovnatelná s alkoholismem nebo závislostí na drogách.

Léčení poruch v ČR má řadu specifik jako je intermediární péče nebo ochranné léčení.

Dynamika, procesy[editovat | editovat zdroj]

Osobnost je také jedinec s určitou motivací, temperamentem, schopnostmi (výkon), rozpoložením a projevy. Podle toho pak probíhají různé psychické procesy (seznam zde.

Psychických oborů je řada.

  • Psychoterapie je nezávislým oborem, v ČR může být zdravotní či sociální službou nebo službou v oblasti školství. Může být také poskytována jako volná živnost.

Motivace[editovat | editovat zdroj]

z latinského slova movere = hýbati se. Motiv může být pohnutka, příčina, aktivační faktor (důvod, pro který člověk začíná jednat) nebo energizace nebo směrování (řídí průběh k cíli) lidského jednání

Motivy vnitřní
pudy, instinkty, potřeby, zájmy, vlohy, schopnosti, emoce, vlastnosti (svědomí, vůle, morálka…), zvyky, návyky, postoje (složky – kognitivní (co o tom vím), emocionální (vztah k danému objektu), konativní (podle toho jak jednám)), hodnoty, pocit povinnosti (morální motivace), cíle, plány, ideály, aktuální psychický stav (trans, meditace, snění...)
Motivy vnější
odměny (emocionální, morální, materiální), plnění sociálních norem, reakce na dobrý výkon, tresty, fyzické/psychické tlaky – např. nějaký zákaz, symbolické – výhrůžka, příkazy (výzvy, rozkazy), prosby (přání, očekávání druhých), nabídky (reklama), vzory.. Používání odměn a trestů zvyšuje riziko strachu, neurózy apod.)

Společnost druhých lidí[editovat | editovat zdroj]

Sociální psychologie je věda o chování, prožívání a zkušenostech jednotlivce ve společnosti, na pomezí sociologie a psychologie. Soc. psychologie a deviace nemají společnou nadkategorii. Způsoby vnímání jiných osob studuje sociální percepce (stereotypy, schémata, mentální zkratky, první dojem atd.).

V sociálních vědách máme psychologii a patologii, politiku a kontrolu, integraci a izolaci/vyloučení (exkluzi).

Ve vztahu k druhým je pro mnoho lidí podstatná moc. Moc vytváří pokušení, kdo má moc, potřebuje si otestovat, že ji pořád má. Takže dochází k týrání a ponižování druhých (Čírtková). Ponížení ve smyslu vyvolání studu ve smyslu hanby nebo vlastní bezcennosti/nevýznamnosti, je poškození jedné z nejcennějších věcí v životě člověka, a to jeho důstojnosti. (Všimněme si, že význačnost se v topografii označuje jako prominence. Také u lidí se význam a tedy moc člověka často spojuje s jeho výškou, společenským postavením nebo při shromáždění s jeho fyzickou přítomností na vyvýšeném místě. V mediokracii se proto logicky kariéristé, lidé toužící po moci, snaží stát se celebritami.)

Hostilitou okolí je stigmatizace, diskriminace, sociální vyloučení atd. Ty vedou ke stresu a konfliktům. Naopak spolupráce a solidarita/sounáležitost vedou k duševnímu klidu.

Nesnášenlivost/netolerance se projevuje jako pohrdání, předsudky, averze/nechuť, xenofobie, nenávist/hostilita či antipatie. Může se zakládat na iracionálních obavách, snaze po homogenní (konformní) společnosti, autoritářství apod.

Mentalita (typy lidí)[editovat | editovat zdroj]

Mentalita (mindset) je povaha neboli temperament a další rysy osobnosti, postoje a vlohy/dispozice/předpoklady, způsob myšlení a rozhodování. Základem temperamentu je vzrušivost (rychlost vzniku nálad/emocí), tempo střídání psychických stavů a jejich intenzita – hloubka prožívání.

Afekty, citová vychýlení[editovat | editovat zdroj]

Afekt v anglosaské literatuře je synonymum emocí. V Česku krátká a prudká emoce je chybně považována za afekt, dlouhá emoce za náladu (viz afektivní poruchy), trvalá za vášeň. Další afekt považují za pojem stejného významu, jako je subjektivní prožitek či pocit, a afektivní prožívání je pak významově totožné s cítěním. Afekt tvoří jednu z komponent emocí. Platón rozlišuje rozkoš, bolest, žádost a strach. Podle Aristotela je afektů sedm: žádost, hněv (srov. záchvat hněvu=hysterický záchvat), strach, statečnost-odvaha, radost, láska, nenávist, stesk, žárlivost a soucit (co soucit se sebou a sebelítost?).

Afektovaný člověk vědomě zdůrazňuje citovost, často přehnaně a nevěrohodně, aby k sobě přitáhl zájem a pozornost, aby zvýšil svoji důležitost (srov. narcismus) nebo prosadil svůj názor či požadavek. Naopak vášnivost je bez "cíle", může být i bezděčná. Cyklotymie i bipolární porucha, obě znamenají střídání nálad, jen jsou různě dlouhé a intenzivní.

Hudební afektová teorie říká, že afekty jako radost, smutek či bolest, lze hudbou vyjádřit a hudba také může takové pocity a hnutí mysli u posluchače vyvolávat.

Zkreslení, rozumová vychýlení[editovat | editovat zdroj]

Kromě afektů má člověk přirozenou tendenci zkoumat transcendenci a metafyziku, věřit i hloupostem, chybovat v myšlení i vzpomínkách (kognitivní, konfirmační a paměťové zkreslení), milovat a doufat v nemožné.

Kognitivních zkreslení je mnoho druhů (přehled zde), jako je apofenie (iluzorní vzorce v náhodných datech), různé efekty, zkreslení a sklony.

Příkladem paternicity je ve filmu Čistá duše, kde matematik John Nash při atace paranoidní schizofrenie vidí písmenkové šifry v novinových článcích. Nejznámější pareidolie jsou zvířata, která vidíme v oblacích, populární iluzí je i tvář Ježíše na Marsu a věštění z kávové sedliny. Přesvědčení, že "šestka už konečně padne, protože dlouho nebyla" je omyl hazardního hráče.

Osobnostní typy[editovat | editovat zdroj]

Osobnost člověka lze těžko vtěsnat do nějakého typu, např podle MBTI/Socioniky, Kretschmera.. (vlohy, zkušenosti, doktríny jako karma v buddhismu). Srov. kap Charakter výše. Hippokrates i Jung uznávali typy:

Cholerik – výbušný a impulzivní. +/- vlastnosti

  • silné, hluboké citové zážitky; vášnivost- výbušnost, hněvivost
  • schopnost silného volního zaujetí- vzteklost, zbrklost
  • zásadovost, samostatnost- podléhání citovým hnutím
  • vysoké pracovní tempo- špatné sebeovládání (dříve jednají, než myslí)
  • vysoká výkonnost, snaho po uplatnění- vzdorovitost
  • snadný přechod od jedné činnosti k druhé- tvrdohlavost
  • vysoká aktivita a iniciativa- prosazování vlastní vůle

Sangvinik – živý, veselý, přizpůsobivý (až povrchní)

  • optimismus, přizpůsobivost- povrchnost, nerozvážnost
  • pohotovost, společenskost- tendence riskovat
  • výřečnost, aktivita- snadno se nechá rozptýlit
  • družnost v jednání- po nadšení snadno ochabne
  • otevřenost druhým- bezmyšlenkovitost
  • nekonfliktnost- tendence přehánět vnější projevy
  • „bez trémy“

Flegmatik – trpělivý, rozvážný až těžkopádný, konzumní typ

  • smysl pro spravedlnost- nedostatek citového zaujetí
  • klid, trpělivost, vytrvalost- pasivita
  • schopnost snášet dlouhodobé prac. zatížení- ochablost v aktivitách
  • samostatnost, přátelskost- pomalost
  • přizpůsobivost, vyrovnanost- nerozhodnost
  • vyváženost reakcí- nedostatek prac. nadšení
  • pořádkumilovnost- neprůbojnost
  • velké sebeovládání- šablonovitost

Melancholik – plachý až bázlivý, přecitlivělý, věrný

  • hluboké, stálé a trvalé city- pesimismus, starostlivost
  • působí vážně- plachost, zakřiknutost
  • hlubokomyslnost- nevýraznost projevu, bolestínství, nejistota
  • svědomitost- neschopnost dlouhodob. prac. nasazení
  • smysl pro spravedlnost- nedostatek sebedůvěry a odvahy
  • ohleduplnost k druhým- sklon k samotářství
  • věrnost- nedůvěřivost, urážlivost

Racio a rozhodování[editovat | editovat zdroj]

Intuice, citovost, nostalgie a sentimenty jsou častým motivem jednání - a to v dobrém i ve zlém, neboť i nenávist je cit - na druhé straně si uvědomujeme jejich nestálost a nespolehlivost. Problém patrně tkví v násilném rozdělení lidských schopností na rozumové a citové, kdežto skutečné lidství vyžaduje, aby se tyto stránky udržovaly v jisté rovnováze.

Tak jsou zde klamy v rozhodování (zkreslení), sympatie a důvěra i averze (nechuť), citové vydírání i agrese nebo asertivita vůči manipulaci/sociální kontrole, spoluzávislost (pečovatelské chování), omezená racionalita, deprivace (cit. strádání, viz depriv. syndrom), frustrace i obrana proti ní.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Násilník má často...

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy (co chybí)[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Riha/Jací_jsme&oldid=23778273“