Nenávist

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o lidské emoci. Další významy jsou uvedeny v článku Nenávist (rozcestník).

Nenávist je dlouhodobá intenzivní emoce zaměřená proti určitému objektu. Často jí předchází silný impuls, otřes, zlom v životě člověka a je udržována při životě bolestí či hněvem.[1] Velmi výrazně ovlivňuje myšlení a jednání jedince. Objektem nenávisti se může stát jednotlivá osoba, určitá skupina osob, lidstvo, existence nebo i např. celý svět. Nenávist může vyústit do extrémního jednání - může skončit pomstou, násilím, vraždou nebo válkou.

V Senecově tragickém dramatu Médeia se tato žena střetává se zradou svého manžela Iásóna a své utrpení přiživuje, drásá si své rány a pálí veškeré mosty a pouta. Před jeho očima popraví děti, které spolu měli a zatímco on se hroutí, ona triumfuje. Podle francouzského filosofa A. Glucksmanna je to symbolicky jeden z důkazů, že nenávist je silnější než láska, neboť láska je závislá, vztahuje se k něčemu, kdežto nenávist procházející fází bolesti nic nedrží a na ničem jí nezáleží.[2]

Nenávist je tedy opačným pólem lásky. Ten, kdo nenávidí se neuspokojí s tím, aby nenáviděného ignoroval. Svou energii věnuje tomu, aby vymýšlel strategie, jak nenáviděnému ublížit. Nenávist je, podobně jako zamilovanost, stav, ve kterém jedinec podřídí veškeré činnosti a věnuje je jedinému cíli: v tomto případě poškodit či zničit objekt své nenávisti a to i za cenu sebedestrukce.

Jednou z příčin nenávisti je i strach. Jedinec se bojí toho, co nezná a má strach, že ho to omezí a obere o kvality a hodnoty, které zastává.

Psychoanalytické hledisko[editovat | editovat zdroj]

V psychoanalýze definoval Sigmund Freud nenávist jako stav ega, jež si přeje zničit původce, zdroj jeho zármutku či neštěstí.[3] Publikace Penguin Dictionary of Psychology definuje nenávist jako „hlubokou přetrvávající intenzivní emoci vyjádřující hněv a nepřátelství vůči osobě, skupině či objektu.“[4] Protože je nenávist svou povahou dlouhodobá, mnoho psychologů ji považuje spíše za postoj člověka, stanovisko než za dočasný emocionální stav.

Neurologický výzkum[editovat | editovat zdroj]

Neurální souvztažnosti nenávisti byly zkoumány pomocí metody magnetické rezonance, tzv. funkční magnetickou rezonancí. Během tohoto experimentu byly pokusným osobám promítány snímky lidí, které nenávidějí. Výsledky ukázaly zvýšenou aktivitu v určitých částech mozku.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hatred na anglické Wikipedii.

  1. André Glucksmann, Rozprava o nenávisti, Kalich 2011, ISBN 978-80-7017-153-0, kap. Tabula rasa: na počátku je hněv, str. 64
  2. André Glucksmann, Rozprava o nenávisti, Kalich 2011, ISBN 978-80-7017-153-0, kap. Furor aneb truchlení druhých, str. 71
  3. Sigmund Freud, (1915). The instincts and their vicissitudes. (anglicky)
  4. Reber, A.S., & Reber, E. (2002), The Penguin dictionary of psychology, New York: Penguin Books (anglicky)
  5. Zeki, S., Romaya, J.P.,  "Neural Correlates of Hate"(October 2008). PLoS ONE 3 (10): e3556. doi:10.1371/journal.pone.0003556. PMID 18958169. PMC:2569212.  (anglicky)

Související články[editovat | editovat zdroj]