André Glucksmann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
André Glucksmann roku 2008

André Glucksmann (* 19. června 1937) je francouzský filozof a politolog, který silně ovlivnil pravicovou politickou filozofii 20. století.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Boulogne-Billancourt aškenázským rodičům z Rumunska a Československa.[1] Byl silně ovlivněn Raymondem Aronem, jehož byl asistentem na Sorbonně, a který mu také pomohl vydat v Centre National de la Recherche Scientifique jeho první knihu Le discours de la Guerre (Řeč války). Stal se též vlivným komentátorem francouzských deníků Libération a L'Express. V roce 1968 stál ještě na radikálně levicových pozicích, uvažoval tehdy o zrušení státu z pozic anarchismu a maoismu. V sedmdesátých letech se však přiklonil k pravici a stal se kritikem totalitarismu a post-totalitarismu, politického i intelektuálního.[2] Vystupoval proti komunistickému zřízení ve východní Evropě. Podporuje a zajímá se o různá disidentská hnutí po celém světě. Patří mezi signatáře tzv. Pražské deklarace z r. 2008.[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Glucksmannova kritika intelektuálního totalitarismu, jak ji počal rozvíjet v práci Les Maitres Penseurs z roku 1977, je asi nejznámější částí jeho díla. Tvrdí, že v evropském myšlení proti sobě stojí dva typy teoretizování, filozofování a intelektualismu: sokratovský a platónský. Sokratovo poselství podle něj je, že ideál nesmí být nikdy nadřazen člověku. Toto poselství překroutil již Sokratův žák Platón, který dal všem myslitelům naději na uzavřenost myšlenkového systému, čímž založil totalitární linii myšlení, na niž navázal Johann Gottlieb Fichte a Georg Wilhelm Friedrich Hegel, posléze Karl Marx a Friedrich Nietzsche. Toto uzavřené myšlení se stalo i intelektuální základnou totalitarismů politických, soudí Glucksmann. Na sokratovskou linii myšlení dle něj navázali například Michel de Montaigne či René Descartes.

Glucksmann též varuje, že krom totalitarismu existuje i nenápadnější post-totalitarismus, který funguje uvnitř otevřených, demokratických systémů. Post-totalitarismus si vždy rafinovaně činí nárok "bránit svobodu před totalitarismem".

Známý je též autorův výrok, že intelektualismus "je obranou proti hlouposti". Bývá však zjednodušován. Hloupostí Glucksmann především míní "víru, že žijeme v nejlepším ze všech světů".

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Le discours de la Guerre (1967)
  • Stratégie et révolution en France 1968 (1968)
  • La cuisiniere et le mangeur d'hommes (1975)
  • Les Maitres Penseurs (1977)
  • Cynisme et Passion (1981)
  • La Force du Vertige (1983)
  • La betise (1985)
  • Silence, on tue (1986) (s Thierry Woltonem)
  • Descartes c'est la France (1987)
  • Le Onzieme Commandement (1991)
  • Le felure du monde (1994)
  • De Gaulle ou es tu (1995)
  • La Troisième Mort de Dieu (2000)
  • Dostoïevski à Manhattan (2002)
  • Ouest contre Ouest (2003)
  • Le Discours de la haine (2004), česky Rozprava o nenávisti (2011)
  • Une rage d'enfant (2006)
  • Mai 68 expliqué à Nicolas Sarkozy (2008)
  • Les deux chemins de la philosophie (2009)

Díla vydaná v češtině[editovat | editovat zdroj]

  • Rozprava o nenávisti, vydalo nakladatelství a knihkupectví Kalich, 2011

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie André Glucksmann ve Wikimedia Commons

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NIDA-RÜMELIN, Julian: Slovník současných filozofů, Praha, Garamond 2001. ISBN 80-86379-29-9

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Interview with Andre Glucksmann, 9 June 2010
  2. a b André Glucksmann, Rozprava o nenávisti, Kalich 2011, ISBN 978-80-7017-153-0, kap. André Glucksmann, str. 277