Hodnotová orientace
Hodnotová orientace je soustava hodnot, která se projevuje situační, krátkodobou či dlouhodobou zaměřeností subjektivního charakteru. Jedná se o míru významu, kterou jedinec individuálně přikládá určitým ideálům, vlastnostem, jevům atd., které usměrňují jeho chování.
Hodnoty[editovat | editovat zdroj]
V průběhu života si člověk osvojuje určité hodnoty jevů, kterými je denně obklopován. Hodnocení je velmi zvláštní forma odrážející vztah člověka k objektivní skutečnosti. Tyto jevy a jejich individuální hodnocení se podílí na motivaci a usměrňování chování jedince. Proto je přirozené, že člověk směřuje své cíle k něčemu, co je pro něj podstatné a rozhodující.[1]
Pojem „hodnota“ je různě chápán podle toho, v jakém kontextu ho použijeme. Je proto nutné upřesnit, co slovo „hodnota“ znamená v rámci hodnotové orientace. Pro jeho interdisciplinární význam se s tímto pojmem můžeme setkat v nejrůznějších souvislostech. Nejčastěji se s ním potýkáme ve filozofickém, pedagogickém a sociologickém pojetí. Nejvíce se ale odráží v pojetí psychologickém.
Psychologie hodnotu zmiňuje především ve spojitosti s motivační sférou osobnosti. Hodnoty se stávají jedním z nejdůležitějších určujících činitelů prožívání a chování člověka. Z chování podmiňují hodnoty převážně tu část uvědomělé činnosti člověka, kterou nazýváme jednání.[2]
Hodnotová orientace[editovat | editovat zdroj]
Pro hodnotovou orientaci je typický důraz na zaměřenost, působnost, tendence a zacílení. Hodnotové orientace jsou blízké obsahům hodnotových typů. Abychom mohli rozeznávat jednotlivé hodnotové orientace, musíme si uvědomit převahu podob těchto orientací a také charakteristiky jejich nositelů.[3]
Problematikou hodnotových orientací a jejich typologií se zabývá psychologie.
Eduard Spranger (27. červenec 1882 – 17. září 1963, Německo) vypracoval jednu z nejznámějších typologií hodnotové orientace, která rozlišuje šest různých základních typů hodnotové orientace, podle hodnot a motivů v životě jedince:[4]
- teoretický typ – hledání pravdy, touha po poznání, je racionální, zkoumá podstatu světa, zajímá se co se děje kolem a příčiny toho dění
- ekonomický typ – vše poměřuje podle praktičnosti užití, přemýšlí co je pro něj nejvýhodnější a co bude mít největší zisk, ocení hmotný majetek
- náboženský typ – směřuje k absolutním a duchovní hodnotám, snaží se porozumět světu a najít jeho podstatu
- sociální typ – důležitá je láska k druhým, sebeovládání, laskavost
- estetický typ – oceňuje krásu, nezajímají ho praktické starosti, jeho svět se skládá z barev, zvuků, tvarů a rytmů
- politický/mocenský typ – zajímá ho moc, je soutěživý, vyhledává možnost ovládat jiné lidi, dosahování moci
Hodnotová orientace v Čechách[editovat | editovat zdroj]
Petr Sak (* 9. 4. 1945 Kladno) se zabýval hodnotovou orientací v českém prostředí a to u mladé generace ve věku 15–30 let. Na základě analýzy vytvořil 5 odlišných druhů hodnotové orientace.[5]
- egoisticko-materialistická – vysoké postavení, motivace pro povýšení, majetek, plat
- profesně-rozvojová – důležité je vzdělání, úspěch, zaměstnání
- reprodukční – velký důraz se klade na rodinu a její rozšiřování, láska
- globální – zájem o životní prostředí, mír, příroda a zdraví
- liberální – hodnoty, soukromí, svoboda
Hodnotová orientace mezi generacemi: vlivy a souvislosti[editovat | editovat zdroj]
Michaela Šmídová a Martin Vávra se společně zabývali hodnotovou orientací mezi generacemi. Cílem jejich studie je blíže objasnit konkretizaci působení rodičů, vrstevníků či společensko-kulturních vlivů na utváření a přijímání hodnotových orientací.
Existují výrazné rozdíly mezi jednotlivými hodnotovými orientacemi. Největší váhu u všech souborů mají orientace hédonistické a individualistické, nejnižší váhu mají naopak orientace náboženské a neliberální (výrazné jsou tedy orientace preferující svobodu proti bohatství a bezpečnosti). I přesto, že je shoda mezi soubory výrazná, ze srovnání vyplývá, že rodina má na tvorbu hodnotových orientací menší vliv než působení mediátorů v rámci generace. To podporují i odpovědi respondentů (dětí) na přímé otázky, kde se hodnotovým orientacím naučili.
Dle srovnání se na tvorbě hodnotových orientací v průměru podílejí dle dotazovaných nejvíce škola a rodiče dohromady, poté samotní rodiče, dále kategorie „sám/ někdo jiný“ a jako poslední škola. Záleží však na jednotlivých dispozicích.[6]
| Hodnotová orientace | Rodiče | Děti celkem | Děti rodičů | Děti ostatní |
| a. xenofobní | 62,8 | 50,3 | 50 | 50,9 |
| b. etatistická | 58,4 | 51,4 | 51,8 | 50,9 |
| c. neliberální | 36,8 | 32,3 | 31,8 | 33,1 |
| d. konformní | 70,6 | 58,7 | 59,8 | 56,9 |
| e. rovnostářská | 80,3 | 69,7 | 71,1 | 67,6 |
| f. náboženská | - | 18,2 | 20 | 15,6 |
| g. individualistická | 76,9 | 76,3 | 77,7 | 74,2 |
| h. hédonistická | 95 | 92,1 | 92,1 | 92 |
| i. na úspěch | 43,2 | 47 | 46,4 | 47,9 |
| j. pragmatická | 23,1 | 27,3 | 28,2 | 26 |
| k. pohodová | 67,4 | 61,1 | 61,1 | 61,1 |
Co se týče hodnotových orientací tíhnoucích spíše k otevřenosti či uzavřenosti společnosti na základě souhlasu či nesouhlasu s výroky vyjadřujícími jednotlivé typy, dnešní generace třicátníků je otevřená pouze málo a jejich rodiče ještě méně. Česká generace, která v roce 1989 končila základní školní docházku, zažila zlom směrem k demokracii a otevřenosti společnosti a prožila tak čas v měnící se společnosti, nebyla novými hodnotovými nabídkami výrazněji zasažena.[6]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ PRUNNER, Pavel. Výzkum hodnot. Plzeň: Euroverlag s.r.o., 2002. ISBN 80-7177-710-2. S. 9.
- ↑ PRUNNER, Pavel. Výzkum hodnot. Plzeň: Euroverlag s.r.o., 2002. ISBN 80-7177-710-2. S. 27–28.
- ↑ PRUDKÝ, Libor a kol. Inventura hodnot. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1751-2. S. 342.
- ↑ PEOPLEPILL. Eduard Spranger: German psychologist (1882 - 1963) - Biography, Life, Family, Career, Facts, Information. peoplepill.com [online]. [cit. 2019-11-28]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ SAK, Petr. Proměny české mládeže. Praha: Petrklíč, 2000. 300 s. ISBN 80-7229-042-8.
- ↑ a b ŠMÍDOVÁ, Michaela; VÁVRA, Martin. Hodnotová a sociální reprodukce v rodině: první výsledky výzkumu dvou generací. Praha: CESES FSV UK, 2010. ISBN 978-80-904138-2-5. S. 38–45.
