Normalita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Normalita je pojem obtížně vymezitelný na obecné rovině. Nejčastěji[kdy?] hovoříme o jevu, který odpovídá předem stanovenému očekávání či normě. Vymezení normy a normality závisí také na aktuální úrovni poznání v dané společnosti. Hranice normy je pohyblivá, takže normalita může být posuzována podle různých kritérií. Nejznámější vymezení normality jsou:

  • Statistické pojetí - Soulad jedince nebo skupiny s většinou. Vymezení normality je závislé na četnosti nebo intenzitě posuzovaných projevů. Využívá se především, když lze společenský jev kvantifikovat.
  • Sociokulturní pojetí - Hodnocení normy je sociokulturně podmíněno. Za normální bývá považováno to, co je v dané společnosti a kultuře obvyklé.
  • Funkční pojetí - Platné normy a jejich následování přispívá ke stabilitě společnosti a naplňování jejích potřeb. Normální je to, co umožňuje optimální fungování jedince či skupiny ve společnosti.
  • Normativní pojetí - soulad (celo)společenských norem s normami individuálními a skupinovými.
  • normě skupiny - normalita je ve skupině stanovena na základě vnitřních pravidel a konkrétním sociálním kontextu.
  • mediální normě - opakovaně prezentovaná norma, definovaná médii jako žádoucí.

Určení normality[editovat | editovat zdroj]

V psychopatologii je normalita zjišťována:

  1. subjektivně - vlastním odhadem jedince
  2. sociálně - názorem sociálního okolí
  3. z hlediska psychiatrické diagnostiky - přítomností nebo nepřítomností psychopatologických symptomů
  4. statisticky - kvantitativní odchylkou od statistické normy
  5. funkčně - podle projevů, jednání člověka v dané situaci

Většina[kdo?] psychologů souhlasí s tím, že indikátory duševního zdraví jsou přiměřené vnímání reality, schopnost ovládat vlastní chování, sebeúcta a akceptace, schopnost vytvářet citové vazby a činorodost. Za abnormální je považována celá[zdroj?] řada chování. Některé[kdy?] se projeví za zvláštních stresových situací, vzniká náhle a rychle odeznívá, jiné abnormální chování je vleklé a celoživotní. Atkinsonová rozlišuje čtyři kritéria, na základě kterých rozlišujeme „normální“ chování od „abnormálního“. Jsou do značné míry totožná se čtyřmi druhy pojetí normality a zahrnují odchylku od statistické normy, odchylku od sociální normy, maladaptivní chování a osobní potíže.

Mnoho[kdo?] sociologů definuje abnormální chování skrze maladaptivní chování. Podle tohoto kritéria je chování abnormální, když je maladaptivní. Takové chování má nepříznivý vliv na jedince (alkoholik, který si neudrží zaměstnání) nebo společnost (adolescent s agresivními výbuchy ohrožující své okolí). Psychiatři a kliničtí psychologové postupují při určování normality podle klasifikačního systému. V Americe se k tomuto účelu používá především Diagnostický a statistický manuál duševních poruch, 4. revidované vydání (DSM-IV). V České republice se stejně jako ve většině Evropských zemí používá hlavně 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ATKINSON, Rita L. Psychologie. 2. vyd. Praha : Portál, 2003. 751 s. ISBN 80-7178-640-3
  • HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha : Portál, 2000. 774 s. ISBN 80-7178-303-X
  • FISHER, Slavomil a ŠKODA, Jiří. Sociální patologie: analýza příčin a možnosti ovlivňování závažných sociálně patologických jevů. 1. vyd. Praha : Grada, 2009. 224 s. ISBN 978-80-247-2781-3
  • URBAN, Lukáš. O deviaci v současné společnosti. s. 354-392. In: ŠUBRT, Jiří a kolektiv. Soudobá sociologie II (Teorie sociálního jednání a sociální struktury). Praha : Karolinum, 2008. 392 s. ISBN 978-80-246-1413-7