Válka v Zálivu
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
- Tento článek pojednává o válečném konfliktu v letech 1990-91. O konfliktu mezi Irákem a Íránem v 80. letech si můžete přečíst v článku Irácko-íránská válka. O válce probíhající od roku 2003 do současnosti v článku Válka v Iráku
| Válka v Zálivu | |||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: | |||||||||||
 |
|||||||||||
|
|||||||||||
| Strany | |||||||||||
 OSN |
 Irák |
||||||||||
| Velitelé | |||||||||||
 Norman Schwarzkopf Khalid bin Sultan |
Saddám Husajn, |
||||||||||
| Síla | |||||||||||
| 883 863 | 360 000 | ||||||||||
| Ztráty | |||||||||||
| 358 zabito v akci, 776 zraněných, 30 zajatců Dalších 183 000 obětí syndromu války v zálivu |
cca 20 000 až 200 000 padlých 63 000 zajatců, Neznámý počet zraněných a zběhlých |
||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||
Válka v Zálivu, jinak též válka v Perském zálivu, byla ozbrojeným konfliktem z přelomu let 1990–1991 mezi Irákem Saddáma Husajna a koalicí 28 států (včetně Československa) v čele s USA, kterým OSN poskytla mandát k provedení vojenské operace za účelem osvobození Kuvajtu.
Obsah |
[editovat] Příčiny války
Irácko-íránská válka Saddáma Husajna a jeho režim finančně zruinovala. Dlužil 15 miliard dolarů Kuvajtu a dalších 15 miliard Saúdské Arábii. Další půjčky mu byly zamítnuty. Husajn se vydal cestou nátlaku na Kuvajt. Začal otevřeně provokovat. Tvrdil, že Iráku náleží ušlý zisk ve výši 22,4 mld dolarů z ukradené ropy těžené Kuvajtem metodou šikmých vrtů u ropného pole Rumaila, které leží na hranici obou států[1], že Kuvajt je historicky 19. provincií Iráku apod. V létě 1990 nebyly Irácko-kuvajtské vztahy pro USA v centru zájmu. Americká zahraniční politika se již řadu let zabývala islámskou revolucí v Iránu, která začala svržením šáha. Irák se tehdy jevil jako vhodná protiváha fundamentalistů. Když začala Irácko-íránská válka, USA (ale i mnoho dalších států včetně Francie a Ruska) Saddáma fakticky podporovalo – dodávkami zbraní, včetně informací CIA o pohybech iránské armády. Po nejasných vyjádřeních západních diplomatů (jednou z nich bylo i vyjádření USA, že v případě vojenského zákroku nebude reagovat) se Saddám Husain odhodlal k vojenské akci.
[editovat] Průběh války
- 2. srpna 1990 – Irácké elitní jednotky vtrhly s obrovskou přesilou do Kuvajtu. Po krátkém boji jej obsadily. OSN přijalo rezoluci, která vyzývala Irák, aby se okamžitě stáhl.
- 3. srpna – Jordánský král Husajn navrhoval konferenci čtyř arabských států za účasti egyptského prezidenta Mubaraka, jeho osoby, Saddáma Husajna a za předsednictví krále Fahda ze Saúdské Arábie. Věřil, že takováto konference by mohla přesvědčit iráckého diktátora, aby se bez boje stáhl z Kuvajtu. Rychlé Saddámovo odmítnutí jeho arabské přátele urazilo. Otevřela se tak cesta k tomu, aby Saúdská Arábie souhlasila s umístěním cizích vojenských jednotek na svém území.
- 6. srpna – Saúdská Arábie oficiálně požádala síly Spojených států, aby vstoupily do království za účelem jeho obrany. První letky stíhačů odletěly na Blízký východ téhož dne. Začala operace Pouštní štít. Jejím cílem bylo zabránit Saddámovi v další expanzi. V té době zdaleka nebylo jasno, zda zvítězí diplomatické či vojenské řešení krize.
- 21. září – Saddám Husajn přednesl prohlášení Revoluční velitelské rady. V něm tvrdil, že není ani nejmenší možnost iráckého odsunu z Kuvajtu a všechny pokusy vyhnat Irák by vedly k „matce bitev“. Rada bezpečnosti schválila celkem 12 rezolucí odsuzujících agresi Iráku proti Kuvajtu. Ve většině z nich spolu poprvé hlasovalo všech pět stálých členů. Vznikla koalice 28 států, jejichž jednotky se vydaly do ohrožené oblasti v Perském zálivu. Součástí 300tisícové koaliční armády byla i Čs. protichemická jednotka.[1] Faktickým ultimátem pro Saddáma byla rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 673
- 17. ledna 1991 začala operace Pouštní bouře.
[editovat] Ocelový déšť
Vrchní velitel koaličních sil generál Norman Schwarzkopf měl jasný plán. Prvním cílem musí být nepřátelské radarové a protiletecké systémy. Nepřítel nesmí „vidět“ útočící letadla. Jinak hrozí velké ztráty.
- 17.1.1991 2:38 - z vrtulníků AH-64A Apache, které operují nízko nad terénem a jsou těžko detekovatelné, byla vypálena baráž raket typu AGM-114C Hellfire. Jejich úkolem bylo zničit radary včasného varování v jižním Iráku.
- 3:00 - přesně v hodinu H „neviditelné“ bombardéry F-117A Nighthawk vypouští první laserem naváděné bomby na telekomunikační centrum v Bagdádu.
- 3:03 - z lodí v Rudém moři a Perském zálivu startují střely Tomahawk s plochou dráhou letu
- 3:15 - startují návnady BQM 74. Nejnovější střely, dokončované v horečném tempu. Střela je na obrazovkách radarů vidět jako letka bombardérů. Pátrající radary jsou prozrazeny a následně zničeny.
- pátého dne války byla irácká protiletadlová obrana vyřazena z provozu.
- začalo vytrvalé bombardování ve dne, v noci
- ocelový déšť padal na Irák 43 dnů
[editovat] Role médií
Válka v Zálivu je specifická tím, jakou úlohu v ní sehrála média. Zejména Spojené státy měly špatnou zkušenost s médii z války ve Vietnamu a nechtěla stejnou chybu zopakovat. Spojencům se tak podařilo z tohoto konfliktu téměř „odfiltrovat“ nezávislá média. V televizi se sice objevovaly záběry z válčení, jednalo se však především o odosobněné záznamy naváděných raket nebo nočních bojů, při nichž diváci nemohli spatřit umírající vojáky nebo civilisty. Mnoho zpráv pocházelo z briefingů a tiskových konferencí pořádaných přímo armádou a nikoliv z vlastní zkušenosti novinářů. Zprávy byly sice předkládany s velkou rychlostí, ale současně podléhaly armádní cenzuře. „Schválení“ zpravodajci byli v některých případech součástí vojenských jednotek a příběhy podávali z bezprostřední blízkosti bojiště (někteří dokonce při líčení používali ich formu). Nezávislí novináři, tedy ti, již se spojeneckou armádou přimo nespolupracovali, většinou neměli možnost dosáhnout kvůli zákazům a bezpečnostním zónám frontových linií. Některá pochybení spojeneckých armád proto vyšla najevo až po konci války.
[editovat] Izrael
Po napadení Irák zareagoval odpálením raket Scud částečně na spojenecké základny v Saúdské Arábii, ale hlavně na území Izraele. Předpokládal, že Izrael vojensky zareaguje, a to by mohlo vést k rozbití koalice, neboť Arabové by mohli mít problém pokračovat v boji po boku Židů.
Od svých spojenců dostal de facto ultimátum nechat na jeho města dopadat rakety scud, a nepodnikat nic. To se příčilo celé dosavadní izraelské strategii. Diplomatická jednání byla velmi složitá. Misku vah převážily až americké baterie obranných protiraketových střel Patriot. Nakonec Saddámův plán nevyšel a Izrael si zachoval neutralitu.
[editovat] Dohra
Úspěch nepřinesly ani obranné či lokální útočné operace irácké armády, která byla v ploché poušti velmi rychle rozdrcena zejména leteckými údery. Husajn následně nařídil zapálit ropné vrty v Kuvajtu, popř. vypustit ropu do moře (tím způsobil velké ekologické a ekonomické škody) a stáhl své nejlepší jednotky (zejm. Republikánskou gardu) pryč, aby se vyhnul jejímu zničení. S její pomocí pak potlačil povstání šíitů, které Američané vyprovokovali, aniž by mu pak poskytli slibovanou pomoc.
Válka skončila osvobozením Kuvajtu. Američané ani jejich spojenci se neodhodlali ke svržení Husajna (ke kterému ovšem neměli mandát od OSN). K jeho svržení (též bez mandátu OSN) došlo až později, ve válce v Iráku. Protože pozemní boje byly sváděny především v otevřené pouštní krajině, ztráty na životech nebyly zdaleka takové, jak se původně spojenečtí plánovači obávali. Generál Schwarzkopf už při svém jmenování striktně trval na tom, že bojové operace bude řídit on se svým štábem, a ne Bílý dům.
[editovat] Ztráty
Na straně spojenců se udává kolem čtyř stovek mrtvých a necelá tisícovka zraněných, odhady iráckých ztrát se velmi rozcházejí. Nejmenší odhady docházejí k 1500 obětí, největší uvádějí až 200 000 obětí, nejčastěji se uvádí 25 000 až 75 000 obětí mezi vojáky a několik tisíc mezi civilním obyvatelstvem. Některé odhady uvádějí až 35 000 civilních obětí. Do spojeneckého zajetí padlo na 71 tisíc příslušníků irácké armády.
[editovat] Důsledky války
Cena ropy během války vzrostla z 14 na 40 dolarů za barel. Cena zlata na burzách se dočasně zdvojnásobila.
Spojenecká vojska vystřílely nebo svrhly podle odhadů okolo 325 tun munice a bomb z ochuzeného uranu.
Na Irák byly uplatněny ekonomické sankce; na jihu země zřízeny bezletové zóny. Saddámova armádní technika byla téměř zničena.
Podle OSN pro životní prostředí (UNEP) došlo během války při uvolnění 15 000 tun splodin z ropných vrtů do atmosféry k „rozsáhlé ekologické katastrofě“.[2]
Část veteránů z Války v Perském zálivu (např. pěchota, která se pohybovala mezi zapálenými kuvajtskými ropnými poli) trpí psychosomatickými poruchami nebo psychickými poruchami („syndrom války v zálivu“).
[editovat] Odkazy
[editovat] Reference
- ↑ Toto obvinění Kuvajt demýtizoval jako nezakládající se na pravdě: http://www.kuwait-info.com/sidepages/gulfwar_invasion.asp
- ↑ http://zpravodajstvi.ecn.cz/index.stm?x=134064&apc=zzvx1--
