Olivia de Havilland

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Olivia de Havilland
alt =
Olivia de Havilland ve filmu Captain Blood z roku 1935
Rodné jméno Olivia Mary de Havilland
Narození 1. července 1916
Japonsko Tokio, Japonsko
Aktivní roky (19352009)
Manžel/ka Marcus Goodrich (1946–1953)
Pierre Galante (1955–1979)
Významné role Melanie Hamilton ve Jih proti Severu
Josephine 'Jody' Norris ve Každému dle zásluh
Catherine Sloper ve Dědička
Oscar
Nejlepší ženský herecký výkon
1947 – Každému dle zásluh
1950 - Dědička
Zlatý glóbus
Nejlepší ženský herecký výkon
1950 – Dědička
1987 - Nejlepší herečka ve vedlejší roli - Anastázie

Olivia de Havilland, rodným jménem Olivia Mary de Havilland (* 1. července 1916 Tokio, Japonsko) je americká filmová herečka, která byla pětkrát nominována na Cenu Akademie. Ocenění získala dvakrát, a to za filmy Každému dle zásluh a Dědička.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Začátky[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v Tokiu, v Japonsku britským rodičům, Walteru de Havillandovi a herečce Lilian Augusta Ruse, známější pod uměleckým jménem Lilian Fontaine. V Japonsku se taky narodila její mladší sestra Joan Fontaine, která se později stala herečkou a nositelkou Oscara. Když byly Olivii dva roky, rodina se přestěhovala ho Států. V roce 1919 se rodiče rozvedli. Olivia studovala na katolické dívčí škole v Belmontu, v Kalifornii. Už na střední škole se věnovala hraní a první hlavní roli dostala v příběhu o Alence v říši divů[1].

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Olivia de Havilland a její filmový partner Errol Flynn ve filmu Dobrodružství Robina Hooda

Svoji profesionální kariéru zahájila filmem Alibi Ike z roku 1935. V témže roce si zahrála Hermiu ve filmové verzi Snu noci svatojánské. Na natáčení se seznámila s Mickeym Rooneym, kterého pak viděla až po téměř sedmdesáti letech na udělování Oscarů[1]. S touhle postavou měla zkušenosti už předtím a to v divadle, kde svým výkonem upoutala slavného režiséra Maxe Reinhardta. Shakespearova klasika započala její spolupráci s Warner Bros., což byl pro začátek kariéry slibný krok. Postupem času se však tahle svázanost s jedním studiem stala pro ní frustrací.

Mladá a naivní zazářila s hollywoodským idolem Errolem Flynnem ve filmech Captain Blood (1935), Útok lehké kavalerie (1936) a v klasice Dobrodružství Robina Hooda (1938). De Havilland a Flynn vytvořili jednu z nejslavnějších a nejatraktivnějších filmových dvojic v dějinách kinematografie. Hráli spolu v deseti filmech[2].

Jedna z její nejznámějších rolí přišla na konci třicátých let v epickém dramatu Sever proti Jihu, kde ztvárnila postavu Melanie. Za ní byla poprvé nominovaná na Oscara a to v kategorii herečka ve vedlejší roli. Cenu nakonec vyhrála kolegyně ze stejného filmu, Hattie McDaniel. Olivia byla pořád v rukou studia Warner Bros., kterému se upsala. Když ji režisér George Cukor (který jako režisér film nedokončil kvůli skandálu s Clarkem Gablem a proto byl nahrazen Victorem Flemingem) oslovil kvůli roli Melanie, byla nadšená. Dokonce prosila manželku Jacka Warnera (zakladatele Warner Bros.), aby ji uvolnil na natáčení. Warner nakonec souhlasil a tak se Olivia de Havilland zapsala do dějin svým nezapomenutelným výkonem.

Rok 1941 se do její kariéry zapsal žalobou na společnost Warner Bros. Ta si nárokovala delší spolupráci s herečkou a to dokonce o víc jak půl roku. Tím měla porušit práva de Havilland domluvené ve smlouvě. Společnost to vysvětlovala její absencí po dobu natáčení filmů pro jiná studia. Soudní pře trvala skoro dva roky a po tuto dobu nesměla Olivie hrát[3]. Stihla však ještě zazářit ve snímku Michaela Curtize Santa Fe Trail (1940), ve westernu Sedmá kavalérie (1941), ale především v romanci Brána ke štěstí (1941). Poslední jmenovaný film ji vynesl další nominaci na Cenu Akademie, tentokrát za hlavní ženský herecký výkon. Oscara nakonec nevyhrála Olivia, ale její sestra Joan Fontaine za Hitchcockův film Podezření[4]. Tehdy se začala psát rivalita mezi slavnými sestrami. Údajně po vyhlášení vítěze Olivia natáhla ruce jako gesto gratulace, byla však sestrou ignorována.

Největší popularita a úspěchy na Olivii teprve čekali. Když po vítězství v soudní rozepři s Warnerem nastolila nová pravidla najímání herců v Hollywoodu, vrhla se do dramatu Každému dle zásluh, který ji přinesl prvního Oscara. Vylíčila v něm mladou Jody Norris, které zahyne snoubenec právě v den, kdy se ona dozvídá o svém těhotenství. Jody se rozhodne dítě nevychovávat, protože to v danou dobu a na malém městě není zrovna přijatelné. Svěří dítě do péče přátelům věříc, že jeho vývoj bude moci sledovat z povzdáli. Když ji na celých dvacet let osud přinutí odejít do New Yorku, změní se celý její život[5]. Druhý Oscar přišel 23. března 1950 s postavou Catherine Sloper ve filmu Dědička[6]. Partnerem ji v romantickém dramatu odehrávajícím se v polovině 19. století byl Montgomery Clift. Za stejnou roli vyhrála svůj první Zlatý glóbus.

V padesátých letech hrála ve snímcích Moje sestřenice Rachel (1952), Ne jako cizinec (1955) nebo Pyšný rebel (1958). Příležitostně se objevila na Broadwayi a v šedesátých a sedmdesátých letech dokonce v televizi. Za ztvárnění carevny Marie v televizním příběhu Anastázie získala druhý Zlatý glóbus a byl to její předposlední hraný počin. Tím úplně posledním byl příběh britského prince Edwarda, Prince z Walesu, který se později vzdal trůnu kvůli lásce k rozvedené Wallis Simpson. Olivia de Havilland ve snímku vylíčila její tetu Bessie Merryman.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Olivia de Havilland v roce 1940

Partneři[editovat | editovat zdroj]

Ještě jako mladičká osmnáctiletá herečka poznala lamače dámských srdcí Errola Flynna. Představovali pro Hollywood a diváky úžasný a nezapomenutelný filmový pár podobný dvojici Tracy - Hepburn. Olivia vlastně dle vlastních slov nikdy nepostřehla, že je do něj zamilovaná. V té době byl ostatně ženatý s herečkou Lilou Damitou.

Olivia de Havilland byla dvakrát vdaná. Poprvé za spisovatele Marcuse Goodriche, se kterým byla sezdána sedm let. Vzali se v roce 1946. Měli spolu syna Benjamina (* 1949), který se stal matematikem, a kterého matka přežila. Zemřel po letitém boji s Hodgkinovou nemocí v roce 1991.

Druhým manželem byl novinář a editor Pierre Galante. Spolu byli od roku 1955 až do roku 1979. Měli spolu dceru Gisele (* 1956), která se stala žurnalistkou ve Francii, kde Olivia už od padesátých let žije.

Sourozenecká rivalita[editovat | editovat zdroj]

Olivia a Joan vyrůstaly po rozvodu u matky v Saratoze v Kalifornii. Obě měly sen stát se herečkami, což se jim povedlo. Olivia si nechala jméno po svém otci, Joan zvolila nejdřív pseudonym Burfield, později po svém otčimovi Fontaine. Jako první sestry vůbec byly nominovány a posléze oceněné Oscarem. Byl to právě rok 1942, ve kterém obě získaly nominace na Cenu Akademie, kterou tenkrát vyhrála Joan. Životopisec Charles Higham uvádí, že sestry měly složitý vztah už od dětství.

Od roku 1975 však sestry spolu nemluví. Olivia žije ve Francii, Joan v USA. Za vším stojí incident ohledně úmrtí jejich matky, kdy Olivia nepozvala Joan na zádušní mši. Vztah naprosto ochladl po zveřejnění Joaniny monografie v roce 1978[1].

Olivia dnes[editovat | editovat zdroj]

I ve svém úctyhodném věku je občasným hostem filmových událostí a televizních rozhovorů. Když v roce 1998 umíral její druhý muž, nemohla se zúčastnit udělování 70. Oscarů. To napravila v roce 2003, kdy Oscar slavil 75. narozeniny, a kde uvedla 58 svých kolegů oceněných cenou za herecké výkony. Vysloužila si poctu od celého Hollywoodu. V červnu 2006 se zúčastnila oslav svých devadesátých narozenin v Los Angeles.

Při příležitosti 65. výročí od uvedení filmu Sever proti Jihu uspořádala televize TCM retrospektivní dokument Melanie Remembers (ve volném překladu Melanie vzpomíná). Olivia ve čtyřicetiminutovém rozhovoru vzpomíná na natáčení a na své herecké kolegy Clarka Gableho a Vivien Leigh.

V listopadu 2008 obdržela z rukou tehdejšího prezidenta George W. Bushe národní medaili za umění. A v září 2010 zase z rukou francouzského prezidenta Řád čestné legie.

V únoru 2011 byla čestným hostem 36. ročníku udělování francouzských filmových cen César[7].

Dodnes je členkou americké Akademie filmových věd a umění, a nejen proto shledává nové filmy. Její oblíbenou herečkou je Meryl Streepová, o které říká: "Je pozoruhodná. Dívám se na vše, v čem hrála. Nikdy jsem jí však nepotkala. Není to ani nutné."[1]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Hvězda na Chodníku slávy

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Má-li film distribuční název, je uveden pod ním.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Oscar[editovat | editovat zdroj]

Zlatý glóbus[editovat | editovat zdroj]

Emmy[editovat | editovat zdroj]

  • 1987 Nejlepší herečka ve vedlejší roli v minisérii - Anastázie (nominace)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f EYRE, Hermione. Hollywood's sweetheart: Olivia de Havilland. [Evening Standard] [online]. 2010-3-19 [cit. 2011-4-12]. Dostupné online.  
  2. PIAZZA, Jim. The Academy Awards: The complete unofficial history. New York : Black Dog & Leventhal Publishers, Inc., 2008. 359 s. ISBN 978-1-57912-772-5. Kapitola 1940s, s. 81. (anglicky) 
  3. OSBORNE, Robert A.. 80 years of the Oscars. New York : Abbeville Press Publishers, 2008. 440 s. ISBN 978-0-7892-0992-4. Kapitola The Second Decade, s. 91. (anglicky) 
  4. 14. ročník udělování Oscarů - vítězové a nominovaní http://www.oscars.org/awards/academyawards/legacy/ceremony/14th-winners.html
  5. Film Každému dle zásluh na čsfd http://www.csfd.cz/film/27620-kazdemu-dle-zasluh/
  6. 22. ročník udělování Oscarů - vítězové a nominovaní http://www.oscars.org/awards/academyawards/legacy/ceremony/22nd-winners.html
  7. César Freak-Out: Foster, Deneuve, OLIVIA DE HAVILLAND http://thefilmexperience.net/blog/2011/2/28/cesar-freak-out-foster-deneuve-olivia-de-havilland.html
  8. Olivia De Havilland http://www.walkoffame.com/olivia-de-havilland

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • OSBORNE, Robert A.. 80 years of the Oscars. New York : Abbeville Press Publishers, 2008. 440 s. ISBN 978-0-7892-0992-4. (anglicky) 
  • PIAZZA, Jim. The Academy Awards: The complete unofficial history. New York : Black Dog & Leventhal Publishers, Inc., 2008. 359 s. ISBN 978-1-57912-772-5. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]