Nutrie říční

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Nutrie říční

Nutrie říční
Nutrie říční
Vědecká klasifikace
Říše: Živočichové (Animalia)
Kmen: Strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: Hlodavci (Rodentia)
Čeleď: Nutriovití (Myocastoridae)
Rod: Nutrie (Myocastor)
Binomické jméno
Myocastor coypus
Molina, 1782

Nutrie říční (Myocastor coypus), známá též jako vodní krysa, řekomyš americká, bobr bahenní, bobr jihoamerický, koypu či Mus coypus, je velký hlodavec původem z Jižní Ameriky[1], ve světě často chovaný na kožešinu (ceněnou zejména ve východní Evropě a střední Asii) a maso. V mnoha teplejších oblastech severní polokoule se podařilo z chovu uniknuvším jedincům založit místní populace, čímž se nutrie zařadila na seznam nepříjemných invazních druhů.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Nutrie říční je jediný známý zástupce čeledi nutriovitých. V současné době se vyskytuje ve volné přírodě na všech kontinentech mimo Antarktidu a Austrálii, o přirozený výskyt se však jedná pouze v Jižní Americe. Za obtížný invazní druh je považována v Jižní Koreji, jižním Japonsku, jihozápadní Číně, v povodí řeky Mississippi, jižní Evropě, centrální Asii a na Blízkém východě. Její rozšíření do severnějších oblastí je omezeno tím, že jde o spíše subtropické zvíře špatně snášející delší mrazivé zimy. Ty dokážou její populaci spolehlivě zredukovat. Daná vlastnost se projevuje expanzí směrem do hloubi mírného pásu v časech mírných zim a vyhynutím těchto exponovaných okrajových populací, pokud v zimě přituhne.

Stanoviště[editovat | editovat zdroj]

Myocastor coypus4.jpg

Nutrie říční žijí na hustou vegetací pokrytých březích potoků, jezer a řek či v zarůstajících bažinách. V březích si budují nory s chodbami dlouhými 15 a více metrů. Aktivní jsou hlavně za šera, přičemž se obvykle nevzdalují více než 180 m od nory. Jsou vynikající plavci a podstatnou část své aktivity vyvíjejí ve vodě. Na nohou mají plovací blány a jejich nozdry jsou posunuty dopředu a nahoru. Okolo tlamy mají hmatové vousky, které jim ve vodě umožňují snadněji hledat potravu. Výrazné jsou oranžové hlodáky.

Rozměry[editovat | editovat zdroj]

lebka nutrie

Velikostně se nutrie nacházejí přibližně mezi ondatrou a bobrem - tělo dospělé nutrie je dlouhé 40-70 cm, ocas je dlouhý 30-45 cm. Dospělé nutrie váží obvykle 5-6 kg, dobře živený alfa samec může dosáhnout 10 kg, samec vykrmený v zajetí až 12 kg.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Nutrie se živí kořeny a bylinami - potravu si vyhrabávají, nebo se pasou na březích a podél břehů. Potravu si dokáže přidržet předními končetinami. Větší množství jedinců dokáže zcela spást pobřežní a příbřežní vodní vegetaci a rozhrabat břehy, čímž přispívá k jejich erozi. Velmi nepříjemná je tato jejich aktivita, pokud si k ní vyberou sypané hráze, které pak mohou rychle znehodnotit a uvést do havarijního stavu. Další nepříjemností je, že jsou hostiteli pro nematodální parazity, které mohou napadat člověka (jde zejména o druh Strongyloides myopotami napadající kůži člověka). V chovech je základem krmné dávky zelená píce v letních měsících, v zimních měsících seno, pařené brambory, krmná řepa či mrkev a jadrné krmivo (oves, ječmen, pšenice, kukuřice), a to nejčastěji v podobě šrotovaného krmiva.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Mláďata nutrií se rodí po celý rok, pohlavní dospělosti dosahují nejdříve do 4 měsíců. Rychlost dospívání je přímo úměrná dostatku kvalitní potravy, což znamená, že v mírném pásu mláďata narozená v zimě vyrůstají pomaleji. Březost trvá asi 130 dnů, v jednom vrhu je obvykle 5-6 mláďat. Mláďata mohou přežít odstavení od kojení již po pěti dnech, nicméně průměrná doba kojení je 5-6 týdnů.

Ve volné přírodě vzniká následující sociální uspořádání. V polygamní sociální skupině vládne alfa samice, jí je podřízen alfa samec (v době říje se vedení prohodí). Mladé samice si vytvářejí teritoria částečně se kryjící s teritoriem matky, mladí samci jsou z rodiny vypuzeni.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Chov nutrií je mnohem náročnější než třeba chov králíků nebo drůbeže. I zkušený chovatel by měl počítat se ztrátami okolo patnácti procent, začátečník samozřejmě ještě s vyššími. Nejčastější příčinou je nevhodné krmivo. Nutrie jsou mimořádně náchylné k chorobám žaludku a zažívacího traktu vůbec, takže všechna potrava musí být kvalitní. Zatuchlé, namrzlé nebo i jen zapařené krmení může lehce vyvolat nadýmání, popřípadě záněty. Nebezpečná je píce sklizená z chemicky ošetřených míst nebo taková, která obsahuje jedovaté byliny (ocún, blín, pryšec, sasanka, …). Mezi větvemi, které dáváme k ohryzu, by neměla převládat vrba nebo jíva. Nutriím hrozí i jiná onemocnění. Hustá kožešina je v zimě nechrání před omrzlinami (nejčastěji na lysém ocase a končetinách) a v létě naopak bývá příčinou přehřátí organismu, příliš studené podlahy v kotcích mohou způsobovat záněty močových cest.

V zajetí je nutrie chována pro maso nebo pro kožešinu, obvykle se ale jedná pouze o malochovy. Kromě standardního plemene (hnědá kožešina) se podařilo vyšlechtit další plemena. Dominantní (viz mezialelové interakce - úplná dominance) jsou např. odrůdy bílá, černá a zlatá, recesívní pak stříbrná, pastelová, safírová, perlová. V České republice má chov nutrií dlouhou tradici již od roku 1928. Rozmach nastal v období 60. - 80. let, ale pak, za úpadku státem dotovaných velkochovů, došlo k poklesu chovaných zvířat. V důsledku nezájmu a chybějící mladé chovatelské generaci je chov nutrií v ČR ohrožen, resp. hrozí reálné nebezpečí zmizení plemen, patřících k národnímu dědictví - nutrie standardní, nutrie zlaté a nutrie přeštické. Záchranu a dohled nad genetickou rezervou má Národní referenční středisko genetických zdrojů Výzkumného ústavu živočišné výroby. Maso nutrie je libové a lehce stravitelné, takže se hodí jako výživa pro nemocné.

Plemena nutrií[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Plemena nutrií.

Plemena nutrií se dělí podle zbarvení srsti na hnědé (standardní) a barevné.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha : Albatros, 1970. Kapitola Nutrie říční, s. 227.