Kytovci

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxKytovci
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádkytovci (Cetacea)
Brisson, 1762
podřády
Sesterská skupina
hrochovití (Hippopotamidae)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kytovci (Cetacea) jsou tradičně považováni za řád z třídy savců. Moderní fylogenetická taxonomie je neřadí jako samostatný řád, ale jako jednu ze skupin sudokopytníků, do které patřil společný předek kytovců. Zahrnují přibližně 80 druhů v 10 čeledích. Řád se dále dělí na dva podřády: kosticovce (Mysticeti) a ozubené (Odontoceti). Vědecký název řádu je odvozen od latinského slova cetus, jehož původní význam byl „velké mořské zvíře“. Tento výraz pochází z řeckého slova ketos, jež označovalo velrybu, jakoukoliv obrovskou rybu či „mořského netvora“. Odnož mořských věd, která zkoumá kytovce, se nazývá cetologie. V současnosti patří mezi kytovce největší žijící živočichové na světě (zejména druh plejtvák obrovský).[1]

Charakteristika

Kytovce je možné na základě vnější podobnosti mylně považovat za velké ryby; kytovci jsou však savci. Jako příslušníci třídy savců i kytovci mají tyto základní znaky:

  • jsou teplokrevní.
  • dýchají vzduch pomocí plic.
  • rodí živá mláďata (ve vodě)
  • mláďata kojí mlékem.

Dalším znakem odlišujícím kytovce od ryb je tvar ocasu. Ocas ryby je vertikální, zatímco ocas kytovce je horizontální.

Kytovci jsou savci, původně suchozemští, plně adaptovaní na vodní život. Jejich tělo je vřetenovité, přední končetiny jsou přeměněny v ploutve. Maličké zadní končetiny jsou zakrnělé, nejsou propojeny s páteří a jsou skryty uvnitř těla. Ocas má vodorovné drápky. Kytovci jsou téměř bezsrstí a jsou obaleni silnou vrstvou podkožního tuku.

Vývoj kytovců

V současnosti jsou jejich pravděpodobnými nejbližšími suchozemskými příbuznými sudokopytníci. První vodnímu živlu přizpůsobení kytovci se začali objevovat před 50 miliony lety. Evolucí získali proudnicový tvar těla, postupně jim zakrněly zadní končetiny a osvojili si echolokaci, přičemž se v průběhu svého vývoje rozdělili na kosticovce a ozubené.

Před miliony let žili na zemi, byli pokryti srstí, měli ušní boltce a chodili po čtyřech. Kytovci mají společné předky se sudokopytníky (Artiodactyla). Jejich nejbližšími příbuznými jsou pravděpodobně hroši, kytovci proto často bývají se sudokopytníky řazeni do společného řádu Cetartiodactyla. Na příbuznost poukazuje stavba jejich žaludku, placenty, chromozomů, složení krevního séra a mateřského mléka. Postupným vývojem přišli kytovci o zadní končetiny, které jsou redukované natolik, že se z nich u současných druhů dochovaly pouze atrofované kostní fragmenty (například malý kousek kyčelní kosti).[2]

Za jednoho z nejstarších předků kytovců, který byl ještě suchozemským tvorem, je považován Pakicetus, který žil zhruba před 56-40 miliony lety v oblasti Pákistánu v dobách před nárazem indického subkontinentu a kdy břehy této oblasti omývaly vody oceánu Tethys. Byť se jedná o suchozemského živočicha, má řadu znaků (např. stavba ucha a zubního aparátu), které připomínají současné kytovce a naznačují jejich příbuznost. Důležitým bodem ve vývoji kytovců je Ambulocetus, který žil v oblasti Pákistánu před 50-49 miliony lety a jehož stavba ukazuje na obojživelný způsob života. U obou zmiňovaných druhů však není dosud zcela jasné, zda se skutečně jedná o přímé předky kytovců, či zda jsou jen jejich blízcí příbuzní procházející shodným, byť ve výsledku ne tak úspěšným vývojem, jakým v téže době prošli kytovci.

První kytovci se objevili v eocénu asi před 50 miliony let a osídlili moře v době, kdy celá souš byla pokryta džunglí. Pozůstatky nejstaršího předka kytovců byly nalezeny na pákistánské hranici v předhůří Himálaje. Byl pojmenován Protocetus a zkoumání jeho pozůstatků ukázalo, že šlo o živočicha spíše podobného dnešním ploutvonožcům, ale ještě se zadními končetinami. Tato skupina vymřela patrně v miocénu, asi před 15 miliony let, kdy se objevil rod Squalodon představující první ozubené kytovce. Zkameněliny objevené v Itálii a v údolí Rýna umožnily utvořit si o něm přibližnou představu: zkameněliny jsou podobné dnešním krokodýlům. Jeho končetiny byly proměněny v ploutve, nozdry se přemístily na temeno hlavy a asi tři metry dlouhé tělo získalo vřetenovitý tvar. Potravou a stavbou těla se nejvíce podobal dnešním blízkým příbuzným pravých delfínů, kosatkám. Zda byl rod Squalodon skutečně přímým předkem dnešní čeledi delfínovitých, není doposud jasně prokázáno.

Ke kosticovcům řadíme tři fosilní druhy: Eobalaenoptera harrisoni (čeleď plejtvákovití), Mammalodon colliveri (čeleď Mammalodontidae) a Janjucetus hunderi (čeleď Janjucetidae), který pochází z doby zhruba před 25 miliony let a měl ještě zuby.

Ilustrace postupného vývoje suchozemských sudokopytníků v kytovce

Illustrativní znázornění evoluce kytovců (Pakicetus » Ambulocetus » Kutchicetus » Protocetus » Janjucetus / Squalodon).
Illustrativní znázornění evoluce kytovců (Pakicetus » Ambulocetus » Kutchicetus » Protocetus » Janjucetus / Squalodon).

Nejedná se o věrné zachycení fylogenetického vývoje konkrétního druhu, ale o ilustrativní znázornění průběhu vývoje kytovců z původně suchozemských tetrapodních savců od jejich pravděpodobného předka přes různé stupně přizpůsobení se vodnímu způsobu života až po kytovce moderního typu; proudnicový tvar těla, plně vyvinutá ocasní ploutev a zakrnělé zadní končetiny. K rozdělení kytovců na ozubené a kosticovce došlo v průběhu oligocénu (Janjucetus a Squalodon patří k raným formám svého podřádu z oligocénu).

Adaptace kytovců na mořský život

Po přibližně milion let se předci dnešních kytovců vraceli zpět do moře, protože tam byly příhodnější podmínky k životu (potrava, životní prostor, ...). Během této doby kytovci ztratili vlastnosti potřebné pro suchozemský život a získali nové schopnosti důležité pro život v moři. Zadní končetiny se vytratily, jejich tělo se zúžilo a získalo hydrodynamický tvar, což jim umožnilo pohybovat se ve vodě mnohem rychleji a efektivněji a ze stejného důvodu ztratili srst. Tepelně-izolační vlastnosti chybějící srsti pak nahradili velkou vrstvou podkožního tuku. U některých kytovců může být vrstva tuku i tlustší než 30 cm. Jako součást tohoto evolučního procesu se kosti v předních končetinách spojily a přeměnily v ploutve, které mají za úkol udržovat rovnováhu těla při plavání. Čelisti jsou protáhlé a buď jsou stejně dlouhé nebo je horní čelist mírně delší. Měkké části horní čelisti ale někdy viditelně přepadávají přes spodní. Na vrcholu hlavy mají umístěn jeden nebo dva dýchací otvory — tzv. vnější nozdry, které jsou uzavíratelné svěracími svaly.

Kůže je hladká a tenká, je složena ze tří vrstev. Nejsvrchnější je epidermis (pokožka), která není tlustší než 10 mm. Prostřední vrstva dermis je také poměrně tenká a tvoří ji pojivová tkáň (podkožní svalstvo) upevňující dermis. Spodní vrstvu hypodermis tvoří podkožní tukové vazivo a je vlastně souvislou vrstvou podkožního tuku.

Lebka je široká, s prostornými dutinami v jednotlivých kostech. Mozkovna je objemná. Mozek je nápadný výraznou diferenciací jednotlivých částí a jeho povrch je zbrázděn velkým množstvím rýh a záhybů, (tj. má vysoký stupeň gyrifikace). Anatomická složitost mozku kytovců je srovnatelná s vyššími primáty.

Plavání a potápění

Kytovci (zvláště ti z podřádu ozubených) musí při lovu plavat větší rychlostí než lovené ryby, pro které je vodní prostředí vlastní od samého počátku. Základním požadavkem dobrých plaveckých vlastností je hydrodynamický tvar těla, ke kterému se kytovci dopracovali. Vlastním pohonným aparátem je pouze ocas, ploutve přední i hřbetní slouží jen pro stabilizaci. Mimořádné plavecké vlastnosti kytovců a nízká vynaložená energie jsou způsobeny vlastnostmi kůže a schopnosti je měnit. Povrch kůže je dokonale hladký a hydrofobní, odpuzuje vodu. Dostane-li se ven z vody, voda z povrchu těla ihned steče a kůže je téměř suchá. Taková vlastnost kůže snižuje na minimum tření ve vodním prostředí. Dále je kůže měkká, velice pružná a během plavání se svým povrchem přizpůsobuje proudění okolní vody, tím na minimum eliminuje vznik brzdící turbulence, dokáže svým vlněním ovládaným podkožním svalstvem přeměnit vzniklé turbulentní proudění na laminární. Tato schopnost je zvláště významná při plavání ve skupinách.

Někteří plejtváci dokáži plavat až rychlostí 65 km/h, kosatky až 55 km/h, delfíni až 50 km/h a velryby jen 10km/h, delfíni jsou schopni v přírodě vyskočit až do výše 5 m.

Velryby se potápějí do hloubek 10 až 50 metrů na dobu 10 až 30 minut, plejtváci se potápějí i do 400 metrů na dobu 30 až 60 minut a vorvaň sestupuje do hloubky až 2 000 metru na dobu až 60 až 80 minut (k dosažení této hloubky potřebuje 20 až 25 minut). Kapacita plic u kytovců nepotápějících se do velkých hloubek je okolo 7 litrů na 100 kg hmotnosti. Naopak u druhů dosahujících největších hloubek je kapacita mnohem nižší, asi 2,5 až 3 litry na stejnou hmotnost. Hmotnost srdce přitom mají úměrnou své hmotnost, srovnatelnou se suchozemskými savci. Kytovci si zásoby kyslíku pro ponor totiž dělají především tím, že před ponořením bohatě prokysličí svou krev a tělesné tkáně. I k tomu jsou přizpůsobeni a mají oproti ostatním savcům více hemoglobinu i myoglobinu.

Dýchání

Jelikož jsou kytovci savci, potřebují ke svému životu dýchat vzduch. Kvůli tomu jsou nuceni vyplavat na povrch, vydechnout oxid uhličitý a nadechnout se čerstvého vzduchu. Přirozeně nemohou dýchat pod vodou, takže když se potopí, svalový stah uzavře dýchací otvory (nozdry), které zůstanou uzavřené, než se znovu vynoří na hladinu.

Kytovci mají nozdry na vrcholu hlavy, což jim dává možnost rychleji vydechnout a nadechnout čerstvý vzduch. Vlhkost obsažená ve vzduchu zahřátém v plicích při výdechu pod tlakem při střetu s venkovním chladným ovzduším kondenzuje v kapky vody a je vidět fontánka. Tento proces známe jako výtrysk. U každého kytovce je tento výtrysk odlišný a to buď tvarem, výškou anebo úhlem. Zkušený velrybář nebo pozorovatel je schopen podle tohoto výfuku určit na dálku druh kytovce.

Smysly a echolokace

Relativně malé oči mají kytovci usazeny po stranách hlavy. Důsledkem je, že kytovci s ostrým 'zobákem' (například delfíni) mají dobré binokulární vidění jak dopředu tak dolů, ale jiné druhy s tupou hlavou (například vorvaňovití) vidí sice na obě strany, ale nikdy přímo před nebo za sebe. Oči pokrývají mazlavé slzy, které je chrání před solí. Kytovci zřejmě mají dobrý zrak a to jak nad tak i pod hladinou.

Podobně jako oči i uši kytovců jsou malé. Život v moři způsobil ztrátu ušního boltce, který slouží k usměrňování zvukového vlnění a k zesilování signálu. Zvuk ve vodě se však šíří rychleji než ve vzduchu a vnější ucho tak už nebylo potřeba a bylo zredukováno na malý otvor v kůži, těsně za okem. Vnitřní ucho je pak vyvinuté natolik, že kytovci slyší zvuky vzdálené desítky kilometrů.

Kytovci používají zvuk podobně jako netopýři, vysílají zvuk, který se odrazí od objektu a vrátí se k nim. Některé druhy dokáži vysílat zvuky vydávané chvěním hlasivek v hrtanu o frekvencích od 16 Hz (infrazvuk) až po 280 kHz (ultrazvuk) (člověk obvykle max. od 20 Hz po 20 kHz). Z toho kytovci dokážou poznat velikost, tvar, povrchové vlastnosti a pohyb objektu, stejně tak jako vzdálenost od objektu. Tato schopnost se nazývá hydrolokace neboli sonar. Díky této vlastnosti jsou kytovci schopni rozpoznat, pronásledovat a ulovit rychle plovoucí kořist i ve tmě. Vysokofrekvenční zvuky jsou u kytovců přenášeny do vnitřního ucha nejen zvukovodem, ale přes celou kůži, tukem a kostními tkáněmi. Některé druhy mají pro zesílení příjmu a vysílání na začátku hlavy tukový ultrasonický reflektor, tzv. meloun.

Zvuky kytovci používají i ke komunikaci. Ať už jednoduché sténání, hvízdaní, mlaskání nebo složité 'zpívání' keporkaka, které je velmi populární a často ho můžeme slyšet v dokumentárních seriálech.

U kytovců došlo v mnoha případech až a úplnému vymizení čichových partií v mozku, z čehož vyplývá potlačení čichu. Podle utváření chuťových center v mozku lze soudit, že chuť je naopak vyvinuta vcelku dobře.

Výborně je však vyvinut hmat, čemuž odpovídá utváření mozku i velké množství hmatových tělisek v kůži. Orgány hmatu jsou modifikovány k celé řadě speciálních funkcí. Jsou schopni nejen vyhodnotit pohyb okolní vody ve chvíli, kdy se sami nepohybují, ale i změny tlaku vody proudící kolem nich při vlastním aktivním pohybu.

Potrava

Co se potravy a jejího získávání týká, můžeme kytovce rozdělit do dvou skupin: Na ozubené, kteří mají mnoho zubů, jež používají k chytání ryb, chobotnic a jiných mořských živočichů. Svoji potravu nežvýkají, ale polykají vcelku. Mezi ozubené patří například delfíni a vorvaňovití.

Oproti tomu kosticovci nemají zuby vůbec, místo toho mají rohovinové pláty - kostice, které visí z horní čelisti. Tyto pláty fungují jako veliké filtry, které oddělují malé živočichy z mořské vody. Do této skupiny patří plejtvák obrovský, keporkak, velryba grónská nebo plejtvák malý.

Rozmnožování

Vyhledávání a přijímání potravy je prostředkem k základnímu cíli všech živočichů, být schopný reprodukce. Reprodukce kytovců zachovává základní schéma typické pro savce. Nejnápadnějším rozdílem je to, že zevní orgány samců nebo mléčné bradavky samic nejsou v klidu vůbec patrné a bez bližšího ohledání jsou pohlaví nerozlišitelná, i rozdíly ve velikostech zvířat jsou nepatrné.

U některých druhů žijí samci a samice trvale ve skupině kde panuje přísná hierarchie, jiné žijí v párech, u jiných se samci zdržují odděleně. Období říje není u všech druhů stejné. V té době připlouvají do teplejších vod subtropického pásma nebo až blízko k rovníku. Období páření je u kytovců provázeno milostnými hrami, vyskakují z vody, třou se těly o sebe, hladí se ploutvemi. Vlastní páření probíhá ve vodorovné i svislé poloze, obě zvířata se objímají ploutvemi a břichy jsou přitlačena k sobě. Samotná kopulace probíhá asi 30 sekund a opakuje se několikrát denně.

Březost trvá v průměrně 10 až 12 měsíců, výjimečně až 16 měsíců. Samice rodí zpravidla jen jedno mládě, které vychází z jejího těla ocasem napřed. Matka jej hned nato postrkuje hlavou nad hladinu, aby se mládě poprvé nadechlo, to už samozřejmě umí plavat. Stejně tak mu pomáhá nastavováním těla najít struk s mlékem, z kterého mu po uchopení stahem svalů vstřikuje mléko do tlamy. Mláďata největších samic (asi 30 m) dosahují při narození délky až 8 metrů.

Menší druhy dosahují pohlavní dospělosti po 2 až 4 létech, větší druhy po 8 až 10 létech. Menší kytovci rostou asi 20 let, ti větší až 40 let.

Zajímavosti

Pozorování
  • Mládě velryby jižní vypije až 200 litrů mléka každý den.
  • Plejtvák myšok se může dožít až 90 let.
  • Plejtvákovec šedý migruje z Aljašky do Mexika překonávaje každoročně 20 000 kilometrů.
  • Velikost populace některých velryb není známa s větší přesností než ±50 %.
  • Novozélandští Maorové dodnes uctívají delfíny, ale i velryby jako magická a posvátná zvířata.
  • Za pouhých 80 let 20. století ulovili velrybáři více než 2 miliony velryb. Nízká rozmnožovací schopnost velryb (samice za celý život porodí v průměru jen 7 až 8 mláďat) a snížená genetická rozmanitost populací mnoha druhů velryb by mohly znamenat, že některé druhy jsou odsouzeny k vymření.
  • Mozek velryby (vorvaně) váží až 9,2 kg, slona 6 kg, delfína 1,7 kg, člověka 1,4 kg.
  • Ambra, látka velice ceněná ve voňavkářském průmyslu, se tvoří v těle samců vorvaňů pravděpodobně jako patologický produkt nějaké nemoci. Nachází se cca ve 4 procentech ulovených zvířat v kusech velkých od několika dekagramů po desítky kilogramů.

Jsou známy případy, kdy kytovci, nejčastěji delfíni, zachránili topící se lidi. Vysvětluje se to tím, že topící se živočich vydává podvědomě specifický úzkostný signál volání o pomoc. Vytlačování topícího se nad hladinu je reflex který je zafixován všem kytovcům. Po narození vytlačují mláďata na hladinu, aby se nadechla, vytlačením nad hladinu stimulují jeho dýchání, dostanou jeho dýchací otvor z vody. Je ovšem pozoruhodné, že delfíni (nevědomky?) poskytují pomoc i cizímu druhu. Kromě záchrany topících se lidí jsou také známy případy aktivní ochrany plavců před žraloky.

Práva pro kytovce

V červenci 2013 rozhodlo indické ministerstvo životního prostředí a lesů povýšit status inteligentních kytovců na „nelidské osoby“ a zakázala aquacentra, vodní show a podobná zařízení, kde by měli být kytovci chováni v zajetí a ryze pro zábavu.[3][4]

Taxonomie

Kytovci a sudokopytníci

Kytovci nejsou samostatný řád savců, ale jen jedna z mnoha skupin sudokopytníků, protože hroši mají mnohem blíž kytovcům než ostatním sudokopytníkům. Kytovci a hrochovití tvoří dohromady infrařád Cetancodonta.

Odkazy

Reference

  1. ↑ https://www.smithsonianmag.com/science-nature/todays-whales-are-so-huge-why-arent-they-huger-180969466/
  2. ↑ Bakker, R. T. (1986). The Dinosaur Heresies, Zebra Books, New York (str. 317).
  3. ↑ India Declares Dolphins "Non-Human Persons", Dolphin shows BANNED
  4. ↑ Indie vyhlašuje delfíny za “nelidské osoby”, show s delfíny zakázány

Literatura

Související články

Externí odkazy

Savci
Podtřída vejcorodí
Podtřída živorodí
Nadřád vačnatci
Nadřád placentálové
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kytovci&oldid=16462339“