Velryba černá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Velryba černá

Velryba černá s mládětem
Velryba černá s mládětem
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: Živočichové (Animalia)
Kmen: Strunatci (Chordata)
Třída: Savci (Mammalia)
Řád: Kytovci (Cetacea)
Čeleď: velrybovití (Balaenidae)
Rod: Eubalaena
Binomické jméno
Eubalaena glacialis
Müller, 1776
areál rozšíření velryby černé[1]
areál rozšíření velryby černé[1]
Velikost velryby černé ve srovnání s člověkem
Vzhled velryby černé
Hlava velryby černé porostlá parazitickými korýši
Mrtvá velryba po kolizi s lodním šroubem
Velryba černá jako motiv na známce Faerských ostrovů

Velryba černá (Eubalaena glacialis) je kytovec dorůstající délky okolo 14,5 metrů, z čehož hlava zabírá 1/4–1/3, stejně tak rozpětí ocasní ploutve dosahuje asi 1/3 délky těla. Pohlavní dimorfismus není tolik výrazný jako u jiných kytovců, přesto je samice trochu větší. Váží okolo 40 tun. Má proti jiným kytovcům dlouhé a široké hrudní ploutve, zatímco hřbetní ploutev vůbec nemá. Jsou pro ní typičtí parazitičtí korýši, kteří žijí na výstupcích hlavy. Živí se planktonem a krilem. Je vedená jako ohrožená, v přírodě žije asi 400 kusů, z toho 300-350 v severozápadním Atlantiku.[2]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Velryba černá patří mezi kosticovce a je jednou z mála zástupců tzv. pravých velryb. Řadí se k rodu Eubalaena (doslova pravá velryba). Původně se mezinárodní název rodu uváděl jen jako Balaena, ten je však nyní vyhrazen jen pro velrybu grónskou. V taxonomii nepanuje všeobecná shoda. Dříve se uvádělo, že velryba černá vytváří celkem tři poddruhy: velryba černá biskajská (Eubalaena glacialis glacialis), velryba černá japonská (Eubalaena glacialis japonica) a velryba černá jižní (Eubalaena glacialis australis).[3] Nyní se na základě genetických výzkumů rod Eubalaena rozděluje na tři druhy: velryba černá (Eubalaena glacialis) (s jedním poddruhem), velryba japonská (Eubalaena japonica) a velryba jižní (Eubalaena australis).[4]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Velryba černá dorůstá v průměru délky 13,4 - 15,5 metru. Největší jedinec měřil 17,08 metru. Jednalo se o samici, které jsou o něco větší než samci. Hmotnost se většinou pohybuje mezi 40-45 tunami, nicméně obzvláště velcí jedinci mohou vážit až k 70 tunám. Mláďata jsou při narození dlouhá asi 4-4,5 metru.[3][5][6]

Tělo velryby černé je podobně jako u ostatních pravých velryb zavalité, hlava velká a ploutve rovněž. Hřbetní ploutev zcela chybí. Čelist je vysoko vyklenutá a vytváří tak rýhu v tvaru luku. Na svrchní straně čelisti se nachází velký hrbol (kalozita) zvaný bonnet. Podobné, ale menší hrboly se nachází i na spodní čelisti, u dýchacích otvorů a nad okem. Na všech hrbolech se pravidelně uchycují paraziticky žijící korýši. Zbarvení těla je na většině povrchu černé, na spodní straně většinou světlejší, přičemž někdy jsou přítomny i velmi světlé skvrny. Z horní čelisti vyrůstá 200-300 párů dlouhých a úzkých kostic. Ty mohou dosahovat délky i přes dva metry.[3][5]

Jako většina kytovců dožívá se i velryba černá poměrně vysokého věku. Je zřejmé, že může žít nejméně 50 let, ale některé odhady hovoří až o 100 letech. Pro zpřesnění údajů o věku chybí relevantní data.[5]

Život[editovat | editovat zdroj]

Populace a rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Organizovaný lov velryby černé začal někdy v 11. století v Biskajském zálivu, ve 14. století u Islandu a v 16. století u pobřeží Labradoru. Od té doby populace tohoto kytovce klesá. Odhaduje se, že mezi 17. stoletím a polovinou 20. století bylo uloveno nejméně 5 500 velryb (ale spíše dvojnásobek) v oblasti severozápadního Atlantiku. V současné době žije 300-350 jedinců při východním pobřeží Severní Ameriky. Ve východním Atlantiku zřejmě žije menší rozptýlená populace, ale pozorování je tak málo, že neexistují žádné spolehlivé a přesné údaje.[2]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Velryba černá se živí od jara do podzimu a v některých oblastech i v zimě. Hlavní potravou je drobný zooplankton (kril). Pravé velryby a plejtvákovci jsou takzvanými "sběrači" (skimmers). Plejtváci proti tomu jsou "hltači" (glupers). Technika lovu sběračů spočívá v tom, že plavou volně vodou s tlamou otevřenou tak dlouho, dokud se mezi kosticemi a jejich vousy nenahromadí dostatek planktonu či krilu. Pak zvíře tlamu zavře, vytlačí přebytečnou vodu a zachycenou potravu polkne.[5][7]

Sociální vztahy a rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Velryba černá žije v jednotlivě nebo v malých rodinných skupinách. Březost samic trvá přibližně jeden rok. Mláďata měří při narození 5,5-6 metrů. Fyzicky zralí jsou jedinci okolo osmého roku života. Samice mohou rodit jedno mládě zhruba každé tři roky nicméně interval je obvykle delší a v současnosti činí v průměru přibližně pět let.[3][8][9]

Hrozby, velrybaření[editovat | editovat zdroj]

Velryba černá je velmi pomalým plavcem, její maximální rychlost je jen okolo 10 km/h. Kromě lidí však nemá přirozené nepřátele. Kosatky dravé, s výjimkou člověka jediní lovci větších kytovců, zřejmě velryby černé jako kořist příliš nevyhledávají, resp. chybějí důkazy, že by se tak dělo.[8] Je zajímavé, že daleko rychlejší plavce plejtváky napadají kosatky podstatně častěji.

Největším problémem, který v současnosti sužuje malou populaci těchto velryb, je vysoká úmrtnost jako následek srážek s lodními šrouby a zamotávání se do rybářských sítí. V průměru tři velryby ročně jsou usmrceny v důsledku těchto nehod. Vzhledem k nízké reprodukční schopnosti se jedná o vysoké číslo.[9][10]

Velrybaření[editovat | editovat zdroj]

Pravé velryby získaly své jméno tak, že je velrybáři považovali za ty "pravé" pro lov. Mají totiž několik zásadních "výhod": plavou na hladině i po usmrcení, jsou velmi pomalé a často se sdržují při pobřeží. Baskové byli první, kdo začali s rozsáhlejším lovem těchto savců v oblasti Biskajského zálivu. Nejprve byly loveny především pro tuk, později i pro maso. V 16. století se velrybaření přeneslo až k pobřeží Kanady. Do poloviny 18. století bylo u pobřeží Severní Ameriky loveno zhruba 100 kusů ročně. Přibližně v roce 1750 byla populace v severním Atlantiku pro komerční účely prakticky vylovena. Do 19. století pokračoval lov velryb černých spíše sporadicky především v jižní části jejich areálu. Velrybářské flotily se v té době zaměřovaly především na vorvaně a pravé velryby na jižní polokouli. V roce 1935 čítala populace velryby černé jen asi 100 kusů a od roku 1937 podléhá ochraně. Zákaz lovu byl relativně úspěšný, ačkoli byl někdy porušován. Až do konce 20. století populace velmi pomalu vzrůstala.[8] Přesto tento kytovec stále balancuje na hraně vymření.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. IUCN: mapa rozšíření Eubalaena glacialis
  2. a b IUCN: Eubalaena glacialis
  3. a b c d MAZÁK. Kytovci, s. 172-174.
  4. Biolib.cz: Eubalaena
  5. a b c d NOAA - National Marine Fisheries Service - North Atlantic Right Whale
  6. Některé zdroje udávají váhu až 100 tun, nejde však o ověřený údaj. Viz University of Michigan Museum of Zoology Animal Diversity Web: Eubalaena glacialis (North Atlantic right whale)
  7. MAZÁK. Kytovci, s. 45-46.
  8. a b c BRAHAM and RICE. "The Right Whale, Balaena glacialis".
  9. a b NORTH ATLANTIC RIGHT WHALE (Eubalaena glacialis): Western Atlantic Stock
  10. "North Atlantic Right Whales in Crisis", in: Science. 2005.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]