Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – rytina od Aegidia Sadelera
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – rytina od Aegidia Sadelera
Narození1564
Klenová
České královstvíČeské království České království
Úmrtí21. června 1621 (ve věku 56 let)
Praha
České královstvíČeské království České království
Příčina úmrtístětí
Místo pohřbeníneznámé
Národnostčeská
Vzděláníu inšpruckého dvora Ferdinanda II. Tyrolského
Povoláníspisovatel, hudební skladatel, politik, důstojník, diplomat, světoběžník, cestovatel a hudebník
ChoťAnna Saloména Hradišťská z Hořovic
DětiJan Vilém Harant z Polžic a Bezdružic
RodičeJiří Harant z Polžic a Bezdružic a Marie Anna Janovská z Janovic
PříbuzníJan Jiří Harant z Polžic a Bezdružic (sourozenec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 Klenová – 21. června 1621 Praha) byl český spisovatel, šlechtic, válečník, diplomat, cestovatel a hudebník, příslušník rodu Harantů z Polžic a Bezdružic. Syn Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic a Marie Anny Janowské z Janowicz.

Osobní pečeť z r. 1610

Životopis

Pocházel z nižší šlechty, v roce 1576 se stal pážetem na dvoře Ferdinanda Tyrolského v Innsbruku, kde získal své rozsáhlé vzdělání. Naučil se sedm jazyků, zeměpis, historii a dostal vzdělání v hudbě a výtvarných uměních. Roku 1584 se vrátil do Čech, kde se neúspěšně ucházel o místo na dvoře císaře Rudolfa II.

V roce 1589 se oženil s Evou Černínovou z Chudenic. Ta mu dala syna, který však zemřel v deseti letech.

V letech 1593–1598 Kryštof Harant působil v armádě, s níž se účastnil dlouhé turecké války proti Osmanské říši. Ani manželské štěstí s Evou Černínovou však netrvalo dlouho, neboť ta roku 1597 zemřela. (V pozdějších letech svého života se Kryštof ještě dvakrát oženil). Dvě děti dal na výchovu své příbuzné Lidmile Markvartové z Hrádku a následujícího roku odcestoval se švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic na cestu do Středomoří, Palestiny a Egypta. Během této cesty navštívili Benátky, kde si nechal i se svým o 12 let mladším přítelem ušít poutnické roucho, následně se vydali lodí do Svaté země, kde chtěli navštívit Boží hrob. Zde také přijal rytířský titul. V roce 1598 se plavili proti proudu Nilu v Egyptě do města Káhira a následně ještě níže, kde byli přepadeni Araby. Zážitky z této cesty jej přiměly k sepsání cestopisu, který byl zveřejněn v roce 1608. Jeho synovec, Kryštof Vilém Harant z Polžic a Bezdružic, jej roku 1678 nechal v Norimberku vydat tiskem (v německém překladu Jana Jiřího Staršího) pod názvem Der Christliche Ulysses (Křesťanská odyssea)[1].

Dobová ilustrace Staroměstské exekuce

Po návratu z cest vstoupil roku 1599 do služeb u dvora Rudolfa II. a zároveň byl potvrzen jeho šlechtický titul. Téhož roku zemřely obě jeho děti. Při stolování údajně zachránil život císaři, který se dávil jídlem, když mu uštědřil ránu do zad. V roce 1601 byl Kryštof jmenován dvorním radou a císařovým komorníkem. Na jeho dvoře zažil nejlepší léta svého života a zde také dopsal svůj cestopis, který ilustroval vlastními kresbami. Kniha vyšla v roce 1608 a byla ilustrována dřevoryty Jana Willenberga. Po smrti Rudolfa II. zůstal Kryštof u dvora Matyáše do roku 1612, kdy se císař rozhodl přesídlit do Vídně. Poté odešel do ústraní na svůj hrad Pecka, kde se několik let věnoval hudebnímu umění. V této době se stal uznávaným skladatelem a vznikla jeho nejlepší hudební díla.

Pravděpodobně mezi lety 1615–1618 přestoupil Kryštof k evangelictví. Přesné datum a důvody jeho konverze nejsou známy. Téměř určitě byl katolíkem ještě v roce 1614, protože tento rok odcestoval na přání císaře Matyáše jako diplomat ke španělskému královskému dvoru, což by nebyl úkol vhodný pro protestanta. Je možné, že jeho rozhodnutí změnit víru ovlivnili evangeličtí šlechtici, žijící na sousedních panstvích. Svou roli sehrál zřejmě i dlouhodobý a intenzivní Kryštofův zájem o náboženská témata a tedy i pravděpodobná schopnost o konfesijních záležitostech přemýšlet a následně provést i takto radikální čin.[2]

V roce 1618 se vrátil do Prahy, kde se aktivně účastnil povstání českých stavů. Roku 1619 se stal vojenským komisařem jednotek v Mladé Boleslavi, Kouřimi a Hradci Králové a působil jako velitel dělostřelectva Thurnovy armády. Bylo mu svěřeno velení nad patnáctitisícovou armádou a úkol vést tažení proti Vídni, které však nebylo úspěšné.[3] Podařilo se mu s deseti děly ostřelovat samotný císařský palác.[3] Poté, co se českým králem nakrátko stal Fridrich Falcký, zastával Kryštof Harant funkci tajného rady a předsedy České komory zemské. Tyto úřady však nezastával dlouho. Po porážce "zimního" krále a českých stavů v bitvě na Bílé hoře a návratu císaře Ferdinanda II. na český trůn se Kryštof Harant uchýlil opět na Pecku. Zde byl v roce 1621 zadržen Valdštejnovým oddílem[3] a vydán do rukou císařových stoupenců do Prahy, kde byl uvězněn.

Poprava na Staroměstském náměstí

Byl odsouzen k trestu smrti, přičemž jako přitěžující okolnost mohla být jeho konverze k protestanství,[4] tradičně se také uvádí jeho podíl na ostřelování Vídně.[3] Byl popraven na Staroměstském náměstí jako třetí v pořadí po Václavu Budovcovi z Budova a jako poslední ze tří příslušníků panského stavu. Byl, podobně jako ostatní příslušníci české šlechty, sťat.[3] Oproti dalším pánům bylo jeho manželce umožněno jeho tělo v tichosti pochovat. Tělo bylo později převezeno na Pecku u Jičína, kde je pochováno ve farním kostele.[5]

Vdova po Kryštofu Harantu Anna Saloména, původem Hradišťská z Hořovic, se po popravě svého muže vrátila ke katolické víře, syny dala na výchovu k jezuitům. V roce 1625 se provdala za Heřmana Černína z Chudenic, nejvyššího komořího, nejvyššího sudího a hofmistra českých zemí, někdejšího společníka Kryštofa Haranta na jeho cestě do Svaté země. Zemřela v roce 1632.

Dílo

Obraz krokodýla / a způsob, jakým se loví. (In: Der Christliche Ulysses, 1678)

Literatura

Hudba

Hudba Kryštofa Haranta je poměrně konzervativní, komponovaná ve stylu nizozemských skladatelů předchozí generace. Ve svých mešních skladbách užíval již tehdy spíše archaických technik, např. cantus firmus. Pouze sedm z jeho skladeb se dochovalo dodnes (vesměs duchovní vokální kompozice), ostatní se ztratily zřejmě při konfiskaci jeho majetku. Jedna z jeho cantofirmálních mší je založena na Marenziově madrigalu (Missa quinis vocibus super Dolorosi martir). Jedná se o humornou hudební skladbu kombinující tehdy více než sto let staré techniky s hudbou nejoblíbenějších a nejprogresivnějších italských skladatelů své doby.

Kryštof Harant byl, kromě kompoziční činnosti, ve své době znám také jako vynikající hudebník a zpěvák. Ironií osudu bylo, že jedna z jeho katolických mší se konala při slavnosti v jednom z pražských katolických kostelů, v roce 1620, tedy několik měsíců před jeho popravou.

Faksimile partitury vícehlasé písně Dejž tobě Pán Bůh štěstí

(Pouze zachované skladby)

  • Missa quinis vocibus super Dolorosi martir – pětihlasá parodická mše, jejíž hudební předlohou byl ve své době populární madrigal Lucy Marenzia: Dolorosi martir, fieri tormenti
  • Maria kron, die Engel schon – pětihlasé moteto na německý text otištěné roku 1604 ve sbírce Rosetum Marianum
  • Qui confidunt in Domino – šestihlasé moteto na text 125. žalmu složené roku 1598 při cestě do Palestiny a otištěné jako příloha výše uvedeného popisu cesty (Putování)
  • Crucifixus trium vocum

Odkazy

Reference

  1. ↑ Christian Gottlieb Jöcher: Allgemeines Gelehrten-Lexicon, 2. svazek 1787, řádek 1794–1795.
  2. ↑ KOLDINSKÁ, Marie. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: cesta intelektuála k popravišti. Praha: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-537-5. S. 323–327. 
  3. ↑ a b c d e AUBRECHT, Richard. Valka.cz - Kryštof Harant z Polžic, Bezdružic a na Pecce a jeho doba [online]. Valka.cz [cit. 2010-05-09]. Dostupné online. 
  4. ↑ KALISTA, Zdeněk. České baroko. Praha: Evropský literární klub, 1941. S. 334. 
  5. ↑ ŠIMEK, Robert. E15 [online]. 2007-12-16. Dostupné online. 

Literatura

  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H-J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. 
  • KOLDINSKÁ, Marie. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic : cesta intelektuála k popravišti. 1. vyd. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2004. 573 s. ISBN 80-7185-537-5. 
  • NEJEDLÝ, Zdeněk. Krištof Harant z Polžic :1621–1921. Praha: Melantrich, 1921. 31 s. 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 203. 
  • PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4. vyd. Praha: Rodiče, 2004. 320 s. ISBN 80-86695-44-1. 
  • RACEK, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba I-III. 1. vyd. Brno: Universita J.E. Purkyně, 1970-1973. 241 + 222 + 247 s. 
  • HARANT Z POLŽIC A BEZDRUŽIC, Kryštof. Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii. Praha: František Řivnáč, 1854. Dostupné online. 

Související články

Externí odkazy

Staroměstská exekuce
Popravení páni
Popravení rytíři
Popravení měšťané
Další aktéři
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kryštof_Harant_z_Polžic_a_Bezdružic&oldid=16464667“