Klasicismus (hudba)
Období hudebního klasicismu se datuje zhruba mezi lety 1750-1820, v podstatě po dobu celého 18. století, především jeho druhé poloviny. Melodicky a harmonicky se snaží o ucelené a přehledné dílo. Oproti baroku a romantismu je klasicismus klidnější směr. Je ovlivněn racionalismem a návratem k antice. Orchestr byl obohacen o lesní roh, trubky, tympány, či klarinet. Každý sloh se uskutečňuje více nebo méně plynule: zatím co jeden styl doznívá druhý vzniká. Vznikají i složité hudební formy např.: sonátová forma, sonáta, sonatina, symfonie, smyčcový kvartet etc.
Klasicismus zahrnuje v hudební oblasti období celého 18. století, jeho největší rozvoj zaznamenala však až jeho druhá polovina. Vyznačuje se snahou o dokonalou formu, ucelenost a přehlednost ve všech atributech díla, především v oblasti melodie a harmonie. V dějinách hudby představuje období vyrovnanosti, které bylo iniciováno potřebou kontrastu k neklidu předcházejícího baroka i pozdějšího romantismu. Klasicistický hudební styl vznikl v souvislosti s všeobecnými kulturními i vědeckými proudy. Poznamenal ho jak racionalismus, který vydal impulz k pokroku v oblasti přírodních věd, tak i filozofické směry, upřednostňující cit a vůli člověka. Výrazným určujícím faktorem byl všeobecný návrat umění k antickým vzorům, které imponovaly čistotou a ušlechtilostí tvarů a forem.
Charakteristika a historie
Nový instrumentální sloh upouští zcela od kontrapunktické stavby a oživuje homofonní strukturu svobodnou, melodickou, harmonickou a tematickou prací. Vznikají dokonalé formy instrumentální skladby, které zůstaly v hlavních rysech nedotčeny až do konce 19. století a žijí dodnes. Jejich základem je sonátová forma, která ovládla symfonickou, komorní i koncertní tvorbu. Ačkoli barokní skladatelé psali také sonáty, klasicistní sonátová forma je zcela odlišná. Pomáhali ji vytvářet kromě skladatelů italských (Francesco Conti), vídeňských (Georg Matthias Monn) a českých (Jiří Antonín Benda a František Benda) i synové Johanna Sebastiana Bacha Carl Philipp Emanuel, Johann Christoph a Johann Christian Bach. Nový styl nevznikl najednou, předcházelo mu období krize dosavadních forem, v nichž se stále více začaly uplatňovat nové prvky a které nazýváme předklasicismem. Ke vzniku nového slohu významnou měrou přispěla tzv. Mannheimská škola, jejímž zakladatelem byl český skladatel a hudební virtuóz Jan Václav Stamic. Ten jako první začal důsledně uplatňovat nový pohled na dynamiku a stavbu cyklické hudební skladby.
Ve vokálně-instrumentální sféře se prosazuje požadavek dramatičnosti a pravdivosti, který nejlépe reprezentuje italská a francouzská opera. V Čechách odpovídají tomuto požadavku oblíbené lidové hry se zpěvy, přičemž významné postavení patří v tomto oboru Františku Antonínu Míčovi (uváděn někdy též jako František Václav Míča), dirigentu a skladateli zámeckého souboru v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde se jeho první česká komická hudební hra provozovala již roku 1729.
Novými či nově pojatými hudebními formami se stávají též reformovaný balet dramatického rázu, který vyjadřuje i tragické náměty (k baletům psali hudbu mnozí skladatelé včetně Mozarta) a melodram, který plně uvedl v život J.A.Benda. Autorem textu prvního melodramu Pygmalion byl Jean Jaques Rousseau, hudbu k němu napsal Horace Coignet. Do církevní hudby a oratorií pronikly operní prvky.
Jedním z nejdůležitějších vývojových skoků, které nám klasická éra přinesla, je rozvoj veřejných koncertů. Komorní hudba byla sice stále živá, ale rozvoj orchestrálních koncertů si vynucoval velká veřejná prostranství. Výsledkem toho byla významná popularizace symfonické hudby, včetně opery a oratorií.
Nejvýznamnější představitelé
Významní evropští skladatelé
- Christoph Willibald Gluck (1714–1787) – německý skladatel
- Joseph Haydn (1732–1809) – rakouský skladatel
- Johann Christian Bach (1735–1782) – německý skladatel
- Luigi Boccherini (1743–1805) – italský skladatel
- Domenico Cimarosa (1749–1801) – italský skladatel
- Antonio Salieri (1750–1825) – italský skladatel
- Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) – rakouský skladatel
- Ludwig van Beethoven (1770–1827) – německý skladatel; dřívější díla byla ještě klasicistního rázu, některá pozdější díla (cca od 3. symfonie) bývají již označována za romantická a měla zásadní vliv na vývoj romantismu.
Významní čeští skladatelé
- Václav Jan Kopřiva (1708–1789)
- Jan Václav Stamic (1717–1757)
- Jiří Antonín Benda (1722–1795)
- Jiří Ignác Linek (1725–1792)
- František Xaver Dušek (1731–1799)
- František Xaver Brixi (1732–1771)
- Antonín Fils (1733–1757)
- Josef Mysliveček (1737–1781)
- Jan Evangelista Antonín Koželuh (1738–1814)
- Jan Křtitel Vaňhal (1739–1813)
- Václav Pichl (1741–1805)
- Josef Bárta (1744–1787)
- Jiří Družecký (1745–1819)
- Jan Nepomuk Vent (1745–1801)
- Jan Václav Stich-Punto (1746–1803)
- Leopold Koželuh (1747–1818)
- Jan Křtitel Krumpholtz (1747–1790)
- Josef Fiala (1748–1816)
- Antonín Kraft (1749–1820)
- František Antonín Rössler-Rosetti (cca 1750–1792)
- Jan Křtitel Kuchař (1751–1829)
- Václav Vincenc Mašek (1755–1831)
- Karel Blažej Kopřiva (1756–1785)
- Pavel Vranický (1756–1808)
- František Vincenc Kramář (1759–1831)
- Jan Ladislav Dusík (1760–1812)
- Antonín Vranický (1761–1820)
- Vojtěch Jírovec (1763–1850)
- Jakub Jan Ryba (1765–1815)
- Antonín Rejcha (1770–1836)
- Jan Nepomuk Augustin Vitásek (1770–1839)
- Josef Triebensee (1772–1846)
- Václav Jan Tomášek (1774–1850)
- Jan Václav Hugo Voříšek (1791–1825)