Jan Evangelista Purkyně

V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jan Evangelista Purkyně
J. E. Purkyně od Jana Vilímka
J. E. Purkyně od Jana Vilímka
Narození18. prosince 1787
Libochovice (zámek)
České královstvíČeské království České království
Úmrtí28. července 1869 (ve věku 81 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Alma materUniverzita Karlova
Povolánílékař, neurolog, fyziolog, anatom, vysokoškolský učitel, biolog, básník, filozof, překladatel, spisovatel, přírodovědec, politik a botanik
ZaměstnavateléVratislavská univerzita
Univerzita Karlova
Oceněnízahraniční člen Královské společnosti (1850)
ChoťJulie Purkyně-Rudolphi (1827–1835)
DětiRozálie Purkyňová
Johana Purkyňová
Emanuel Purkyně
Karel Purkyně
PříbuzníJiří Purkyně
Funkceposlanec Českého zemského sněmu
PodpisJan Evangelista Purkyně – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
manželka Julie Purkyňová-Rudolphi
syn Emanuel Purkyně
syn Karel Purkyně
vnuk Cyril Purkyně
tchán Karl Asmund Rudolphi
bratr Josef Jindřich Purkyně

Jan Evangelista Purkyně, křtěn Jan Josef (18. prosince 1787, podle křestní matriky 17. prosince, Libochovice (zámek)[1] – 28. července 1869 Praha – Nové Město[2]) byl český fyziolog, anatom, biolog, básník a filozof; otec malíře Karla Purkyně. Svým příspěvkem o živočišných tkáních složených z buněk s jádry (v Karolinu roku 1837)[3] se stal jedním ze spoluzakladatelů cytologie.[4]

Životopis

Osobní pečeť 1837

‎Otec byl správcem libochovického šlechtického panství. Když bylo Janu Evangelistovi šest let, jeho otec zemřel. V jedenácti letech Purkyně odešel za vzděláním k piaristům (konkrétně na piaristickém gymnáziu v Mikulově, studoval také ve Staré Vodě pod vedením Jana Františka Hanela), ve dvaceti však z řádu odešel. Živil se jako vychovatel v šlechtických rodinách, jeden z jeho zaměstnavatelů nasměroval Purkyňův zájem směrem k lékařství. Už v prvním ročníku pražského studia mu ve Vídni vyšla první báseň Orážení obrazu bez konce. Doktorskou práci O zření v ohledu subjektivním obhájil roku 1818 a stal se asistentem na pražské lékařské fakultě.

Busta Jana Evangelisty Purkyně v Libochovicích

Pro vlastenecké názory se ale marně ucházel o profesuru. Teprve na mocnou přímluvu několika osob (pruský ministr kultury a vzdělávání Karl vom Stein zum Altenstein (1770–1840), lékař Johann Nepomuk Rust (1775–1840), vedoucí pruského vysokoškolského oddělení Johannes Schulze (1786–1869), přírodovědec Karl Asmund Rudolphi (1771–1832)[5] a údajně i na přímluvou Goethovu, který také studoval proces vidění) byl angažován na univerzitu mimorakouskou, do tehdy pruské Vratislavi.

Julie Purkyně-Rudolphi, kresba neznámého autora

V roce 1827 se oženil s Julií Rudolphi (1800–1835), dcerou svého zastánce, v Berlíně působícího přírodovědce švédského původu Karla Asmunda Rudolphi (1771–1832). Měli spolu dvě dcery a dva syny. Ve Vratislavi mu na choleru zemřela manželka a obě dcery, zbyli mu dva synové. Starší syn Emanuel (1831–1882) se stal přírodovědcem, mladší syn Karel (1834–1868) vynikl jako malíř. Otec jej celý život finančně podporoval a nakonec i přežil.[6]

Ve Vratislavi získal roku 1832 výkonný mikroskop. Svůj nejvýznamnější objev prezentoval Purkyně na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v pražském Karolinu roku 1837, kde mezi prvními na světě přisoudil buňkám jejich stěžejní význam pro život. Ve Vratislavi také odváděl tvrdou badatelskou práci, která z něj činí zřejmě nejfrekventovanějšího eponyma české vědy: Purkyňova vlákna v srdci, Purkyňovy buňky v malém mozku, Purkyňovy obrázky (vnímání světla okem), Purkyňův jev (vnímání barev okem) a řada dalších po něm nazvaných útvarů a jevů.

V práci O spánku, snech a stavech příbuzných z roku 1857 Purkyně zdůraznil osvěžující a léčivou funkci snů pro duševní rovnováhu. Předjímá tím budoucí Freudovy úvahy o snu, ale i Jungovu teorii kompenzační funkce snu. Ve stati Individuální duševní ústroj člověka (1864–1866) Purkyně rozlišil dvě hlavní metody zkoumání lidské psychiky – antropologickou, která zkoumá souvislost duševních zvláštností s tělesnými, a psychologickou, jež je založena na vlastní vnitřní zkušenosti, na sebepozorování. Třetí možností je fenomenologická metoda, která hledá souvislosti mezi výjevy duševního života. Jako jeden z mála českých vědců přijal ve své době Darwinovu evoluční teorii, což svědčí o jeho otevřenosti.

Busta J. E. Purkyně na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

Roku 1850 se Purkyně vrátil na pražskou lékařskou fakultu. Založil fyziologický ústav, nad výzkumem už ale převládala činnost organizační a buditelská. Stal se členem londýnské Královské společnosti, vídeňské a pařížské akademie věd, poslancem zemského sněmu a nositelem Leopoldova rytířského řádu. Jen několik dní před smrtí byl rakouským císařem povýšen do rytířského stavu.

Roku 1853 založil časopis Živa.

Ve 40. letech 19. století Purkyně sestrojil kinesiskop, u něhož použil rotační závěrku používanou následně u kinematografů. Lze ho považovat i za průkopníka v oblasti animovaného filmu. V roce 1861 nechal podle svých nákresů vyrobit kotouč zobrazující animovanou sekvenci práce lidského srdce. Je to první známý případ užití této techniky (považované v té době za zábavnou hračku) pro výuku vědeckého oboru. Sám ale předpověděl, že se tento postup stane svébytným druhem v umění.[7]

Zapojil se do vzniku tělovýchovné organizace Sokol v Praze.[8]

V Praze žil a zemřel ve Spálené ulici, což připomíná pamětní deska poblíž stanice metra Národní třída. Pochován je na vyšehradském hřbitově. Jeho pohřeb se stal velkou národní manifestací.[8]

Básnické dílo

Pamětní deska ve Vratislavi

Jan Evangelista Purkyně se celý život věnoval také básnické tvorbě (v mládí měl dokonce v úmyslu se stát výlučně spisovatelem, doloženě se několikrát v mládí podepsal J. Purkyně, Dichter), jeho básně a básnické překlady vyšly v jedenáctém svazku jeho sebraných spisů v roce 1968. Za svého života publikoval spíše jen v časopisech a dnes je jeho básnická tvorba (převažuje reflexivní a příležitostná lyrika, básně oslavující pantheistický pohled na svět, popisná lyrika po vzoru M. Z. Poláka a také satirické epigramy makarónským veršem, který Purkyně nazýval hybridka – hybrid dvou jazyků) v podstatě zapomenuta. Okrajově se věnoval také básnické tvorbě pro děti pod vlivem Františka Douchy.

Byl ale významným překladatelem poesie z němčiny a italštiny, mj. lyrických básní Friedricha Schillera. Jako vůbec první přeložil do češtiny Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa (z překladu byl ale za jeho života publikován jen první zpěv). Napsal také autobiografické spisy a slavistické práce. Velkou překážkou ve vnímání jeho textů, ať původních či přeložených pro moderního čtenáře, je hojné užívání mnohdy velmi nepřirozených neologismů a podivných slovních tvarů, v původní i přeložené tvorbě využívá zejména časoměrný verš, který již česká poesie nevyužívá. Purkyně o této vadě věděl a proto za svého života publikoval jen několik svých básní v časopisech; většina jeho básnické tvorby proto stále zůstává v rukopise. Jeho překlady z Friedricha Schillera nicméně zůstaly až do konce 19. století nepřekonány.

Pozdější odkazy

Fotografie

  • Socha J. E. Purkyně na Karlově náměstí v Praze
    Socha J. E. Purkyně na Karlově náměstí v Praze
  • Hlavní budova Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem
    Hlavní budova Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem
  • Socha J. E. Purkyně v Libochovicích
    Socha J. E. Purkyně v Libochovicích
  • Osobní pečeť 1842
    Osobní pečeť 1842

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. ↑ heslo buňka v Encyklopedii Univerzum (přes databázi DEBDict 1.7.10)
  4. ↑ Přehled biologie. Rosypal, S. a kol., str. 23. Scientia, Praha 1998.
  5. ↑ Josef Veselý: Toulky českou minulostí (693. schůzka: VĚC ZŮSTÁVÁ, NE JMÉNO)
  6. ↑ VOLAVKA, Vojtěch. Karel Purkyně. Praha: Melantrich, SVU Mánes, 1942. S. 24. 
  7. ↑ TOEPLITZ, K. T. Chaplinovo království. Praha: Mladá fronta, 1965. 348 s. Kapitola Pře jako o Homéra, s. 11. 
  8. ↑ a b MUCHA, Vilém. Dějiny dělnické tělovýchovy v Československu. Praha: Olympia, 1975. Kapitola Doba vzniku Sokola, s. 11. 
  9. ↑ Historie brněnské Masarykovy univerzity (dř. UJEP v Brně)
  10. ↑ Historie UJEP na oficiálních stránkách univerzity
  11. ↑ [1]
  12. ↑ RÜKL, Antonín. Atlas Měsíce. Praha: Aventinum, 1991. ISBN 80-85277-10-7. Kapitola Librační oblast IV - Curie, s. 185. 
  13. ↑ Crater Purkyně on Moon Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS (anglicky)
  14. ↑ TRUHLÁŘ, Jiří. Památníky adamovských lesů. Praha: Primus, 2003. S. 45. 

Literatura

  • HAMZA, František. K dějinám českých mediků. Praha: Spolek českých mediků, 1895. Dostupné online. - kapitola Doba Purkyňova (1848-1868). 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 575. 
  • POKORNÁ-PURKYŇOVÁ, Růžena. U Purkyňů před sto lety. Rozpravy Aventina. 1931, roč. 6, čís. 30, s. 350. Dostupné online. 
  • AMERLING, Karel. Jan Evangelista Purkyně: badatel, reformátor a buditel. Praha: F. Topič, 1918. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Evangelista_Purkyně&oldid=16509221“