Přeskočit na obsah

Poreč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Poreč
Poreč – staré město
Poreč – staré město
Poreč – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice45°13′41″ s. š., 13°35′42″ v. d.
Nadmořská výška0 m n. m.
Časové pásmoUTC+01:00
StátChorvatskoChorvatsko Chorvatsko
ŽupaIstrijská
Poreč
Poreč
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha139 km²
Počet obyvatel16 696 (2011)
Hustota zalidnění120 obyv./km²
Etnické složeníChorvati (75 %)
Správa
StarostaEdi Štifanić
Oficiální webwww.porec.hr
PSČ52440
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Poreč (italsky Parenzo, německy Parentium[1]) je chorvatské město na západním pobřeží Istrie, 68 km západně od Rijeky a 50 km jižně od Terstu. V roce 2011 v městské oblasti Poreč žilo 16 696 obyvatel, v samotném městě 9 790 obyvatel. Zdejší Eufráziova bazilika je od roku 1997 zapsána v seznamu světového dědictví UNESCO. Město je staré téměř 2000 let a rozkládá se okolo přístavu a severovýchodně od ostrova Sveti Nikola.

Od 70. let 20. století patří mezi nejnavštěvovanější turistická místa v zemi[2] a turistický ruch dominuje městské ekonomice.

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Poreč v roce 1557

Místo bylo osídleno již v pravěku. V době bronzové vznikla na vrcholu Malého sv. Anděla budova s kruhovým půdorysem, která sloužila rituálním účelům.[3]

Během 1. století př. n. l. byl Římany za vlády císaře Tiberia[4] na malém poloostrově postaven vojenský tábor castrum s přibližnými rozměry 400×200 m. Půdorys starého města připomíná tento tábor dodnes, i když z původní sítě ulic s pravými úhly[5] se nedochovaly všechny. Za vlády císaře Augusta se v 1. století stal tábor oficiálně městem a také součástí římské kolonie Colonia Iulia Parentium. Městem procházela i hlavní římská silnice na istrijském poloostrově.[6] Rozvoj sídla byl možný také díky přirozenému a dobře chráněnému přístavu, který se nacházel na jižní straně výběžku, na kterém historické město leží. Přiléhal přímo k římskému fóru a nacházel se poblíž dnešní budovy hlavní pošty.[7]

Ve 3. století se zde připomíná křesťanská komunita. O její rozvoj se zasloužil mučedník Maur, který zde pomohl víru šířit.[8] Nejstarší bazilika svatého Maura byla postavena ve 2. polovině 4. století a uchovávala i světcovy relikvie. Mozaiky z podlahy této baziliky se dosud dochovaly v zahradě Eufraziovy baziliky a patří k unikátním svého druhu.[9] Po pádu Římské říše v roce 476 se město dostalo pod nadvládu Ostrogótů, v roce 539 se stalo součástí Byzantské říše, roku 788 Franské říše. Krátkou dobu bylo město samostatné, později ho vlastnil patriarcha z Aquileje. Existovalo zde rovněž i biskupství.[10] Bylo jedním z nejstarších na poloostrově.[11] Původní bazilika byla z rozhodnutí tehdejšího biskupa (již zmíněného Eufrasia) přestavěna a rozšířena.[12] Inspirována byla obdobnou stavbou v Ravenně.

Na přelomu 6. a 7. století došlo k prvním ničivým vpádům slovanských kmenů, které vpadly na území Poreče, plenily ho a obléhaly, aniž by ho však dokázaly dobýt. Následně se stáhli do méně hostinného vnitrozemí. K těmto ztrátám a drancování se přidaly opakované morové epidemie, které dohromady vedly k výraznému vylidnění území, takže o několik let později začalo osídlování, tentokrát mírové, jednotlivých slovanských skupin na venkově. Podle některých zdrojů se první osídlení Chorvatů datuje kolem roku 620.

V roce 1267 Poreč stalo prvním istrijským městem, které se rozhodlo stát součástí Benátské republiky, ve které pak setrvalo více než pět století. Porečané žádali o ochranu před hrozbami, které se šířily z dalšího významného přístavního města, dnes slovinského Koperu.[13] V témže roce po přistoupení k Benátkám město také získalo svůj statut.[14] Město také mělo vlastní zastupitelstvo, které tvořili většinou příslušníci místních vlivných rodů nebo šlechtici.[15] V tomto období bylo vystavěno několik paláců a křesťanských staveb v benátském stylu. Brzy se stala Poreč nejvýznamnějším benátským přístavem na Istrii.[16] V té době zde žilo zhruba okolo dvou tisíc lidí.[17]

Roku 1354 město zničili při plenění Janované.[18] Ukradeny byly i četné relikvie a vypáleny budovy (některé se vrátily až v roce 1936). Po zániku Benátské republiky se v roce 1797 stalo součástí Habsburské monarchie. Opětovně se Janované pokusili město vyloupit i v roce 1380, nicméně neúspěšně.[18] Zhruba v této době vzniklo také porečské městské opevnění, které zahrnovalo řadu obranných věží.[19] Skončilo nicméně období hospodářského rozkvětu a až do 15. století nastoupil pro Poreč (ale i další města na jaderském pobřeží Istrie) úpadek. Vylidnily se i okolní vesnice, pád však nebyl tak vážný, že by město bylo zcela opuštěné.[20] Situaci na počátku 16. století nicméně zhoršila válka a epidemie moru, která město zasáhla roku 1527.[21] Další pohromy, které pustošily Poreč, byly nájezdy pirátů z moře nebo různých uskoků z vnitrozemí.[22] V dobách, kdy se situace zlepšovala Poreč a její okolí dosidlovali kolonisté. V závěru století šestnáctého to byli dokonce i Albánci, kteří založili několik vesnic okolo Poreče.[23]

Palma v Poreči.

V polovině 17. století zasáhla Poreč opět epidemie moru, a to tak silně, že místní obyvatelstvo téměř vymřelo. Přežilo jen několik desítek obyvatel.[24] Nejtěžší byla situace v 20. a 30. letech; podle dobových zpráv žilo v Poreči v této době okolo sta lidí.[25] Až do 70. let 17. století se potom do okolí Poreče dostěhovávali kolonisté, kteří nahradili mrtvé. Přišli lidé z Dalmácie, ale i z Kréty.[26]

V letech 1805–1814 byla Poreč součástí Napoleonova Italského království, pak Ilyrských provincií v rámci Prvního Francouzské císařství a nakonec bylo začleněno do Rakouského císařství. V roce 1844 bylo paroplavbou spojeno s Terstem.

Poreč se roku 1861 stala hlavním městem Istrie a sídlem regionálního parlamentu. Pomalu se stávalo turistickým letoviskem rakouské aristokracie. V letech 1902–1935 byla mezi Porečí a Terstem v provozu úzkorozchodná železnice nazývaná italsky Parenzana nebo německy Parenzaner Bahn. V závěru 19. století se objevuje na mapách třetího vojenského mapování, patrné je historické centrum a souvislá zástavba až k budově dnešního kostela Panny Marie a andělů (chorvatsky Crkva Gospe od anđela).

V roce 1918 bylo město anektováno Italským královstvím. Za 2. světové války byla Poreč po kapitulaci Itálie v roce 1943 obsazena Němci a o rok později byla 34 krát bombardována Spojenci přičemž bylo zničeno několik historických budov a původní klášter. Spojenci Poreč bombardovali několikrát.

Roku 1947 se stalo součástí Chorvatska, resp. Jugoslávie. Italské obyvatelstvo následně město opustilo a bylo nahrazeno obyvatelstvem slovanským z různých částí tehdejší Jugoslávie. Jugoslávský stát rozvíjel ve městě turistiku a také průmysl. Byla zde postavena továrna na rybí konzervy. Počet obyvatel zpočátku klesl pod tři tisíce a později vlivem urbanizace se opět navyšoval až do roku 1991, kdy se přiblížil k současné podobě.

V souvislosti se vstupem Chorvatska do Schengenského prostoru k 1. lednu 2023 byla uzavřena celnice na místním přístavu.[27]

Obyvatelstvo

[editovat | editovat zdroj]

Podle sčítání lidu v roce 2011 ve městě žilo 74,8 % Chorvatů, 3,4 % Srbů, 3,2 % Italů a 2,7 % Albánců. Asi 15 % obyvatel běžně hovoří italsky.

Ekonomika

[editovat | editovat zdroj]
Interiér místní baziliky.

Jedná se o typické istrijské městečko ležící na poloostrově. K Poreči patří i blízký ostrov Svatého Nikoly.

Okolí města je obklopeno hotelovými komplexy. Činnost obyvatelstva byla vždy tradičně spojena se zemí a mořem. Jediným důležitým odvětvím průmyslu, kterému se zde podařilo uchytit, je potravinářský průmysl. Od roku 1994 je Poreč plně integrována s Evropou, roste význam obchodního, finančního a komunikačního sektoru. Hlavním zdrojem příjmů je cestovní ruch.[2] Ceny nemovitostí jsou vzhledem k pozoruhodné poloze města velmi vysoké.

Doprava

[editovat | editovat zdroj]

Hlavními dopravními trasami jsou silnice. Poreč má dobré spojení se zbytkem Istrie a se všemi velkými městy, jako je Terst, Rijeka, Lublaň a Záhřeb. Nejbližší letiště se nachází v Pule. Nejbližší železniční spojení je v Pazinu. Dříve nicméně Poreč měla vlastní železnici, již zmíněnou úzkorozchodnou železnici Parenzana.

Z Poreče existuje lodní spojení se sousedními přístavy i s přístavy v Itálii (např. Benátky).

Turistika

[editovat | editovat zdroj]
Lodě v místní marině.

Již v roce 1845 byl vytištěn první turistický průvodce popisující město. Roku 1910 byl postaven první hotel Riviera. V současnosti jsou hotelové komplexy roztroušeny po pobřeží v délce 37 km. V letní sezóně ve městě a jeho okolí pobývá až 120 000 lidí. Mimo sezónu jezdí na víkendové pobyty turisté především z Chorvatska, Slovinska, Rakouska a Itálie.

Město je oblíbeným turistickým střediskem s bohatou historií. Jsou zde zbytky antických chrámů, domy a paláce ovlivněné benátskou gotikou i dalšími stavebními slohy. Ulice ve středu města odpovídají ulice římského castra. Na západním okraji Poreče se nacházelo římské forum a neptunův chrám, jejich pozůstatky jsou dodnes dochovány.

Původně gotický františkánský kostel (Istarska sabornica) v centru města byl přebudován později v duchu barokní architektury.

Nejvýznamnější památkou je Eufráziova bazilika z 6. století kdy město patřilo k Byzantské říši. Byla pojmenována po svém zakladateli biskupu Eufráziu (491–515). Legendy praví, že zde byl biskupem Svatý Maur (je zřejmě považován i za patrona města).

Další významnou památkou je dům Sinčićů, kde se nachází regionální muzeum a obraz „Poslední večeře Páně“ od místního autora.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Parenzo na italské Wikipedii.

  1. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 98. (chorvatština) 
  2. ↑ a b Chorvatské město Poreč je připravené přivítat české turisty. Horydoly. Dostupné online [cit. 2023-01-05]. 
  3. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 53. (chorvatština) 
  4. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 127. (chorvatština) 
  5. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 59. (chorvatština) 
  6. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 138. (chorvatština) 
  7. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 140. (chorvatština) 
  8. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 189. (chorvatština) 
  9. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 183. (chorvatština) 
  10. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 158. (chorvatština) 
  11. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 266. (chorvatština) 
  12. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 162. (chorvatština) 
  13. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 219. (chorvatština) 
  14. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 277. (chorvatština) 
  15. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 319. (chorvatština) 
  16. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 220. (chorvatština) 
  17. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 281. (chorvatština) 
  18. ↑ a b LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 227. (chorvatština) 
  19. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 294. (chorvatština) 
  20. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 331. (chorvatština) 
  21. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 333. (chorvatština) 
  22. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 337. (chorvatština) 
  23. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 339. (chorvatština) 
  24. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 345. (chorvatština) 
  25. ↑ Kuga u Istri: Pula ostala na 30 stanovnika, nestao Dvigrad, ali nastao Ples mrtvaca. Hello Istria. Dostupné online [cit. 2023-01-10]. (chorvatsky) 
  26. ↑ LAGO, Luciano; RADOSSI, Giovanni. Istra kroz vrijeme. Rovinj: Centar za povijesna istraživanja – Rovinj, 2009. S. 340. (chorvatština) 
  27. ↑ Porečki carinski gat 1. siječnja odlazi u povijest. Doznajemo koje carinarnice na moru ostaju raditi, a koje se zatvaraju. Glas Istre. Dostupné online [cit. 2023-01-05]. (chorvatsky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Chorvatské památky na seznamu světového dědictví UNESCO
Města a opčiny Istrijské župy
Města
Buje • Buzet • Labin • Novigrad • Pazin • Poreč • Pula • Rovinj • Umag • Vodnjan
Opčiny
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Poreč&oldid=24383955“