Přeskočit na obsah

Lubomír Martínek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Lubomír Martínek
Narození9. května 1954 (70 let)
České Budějovice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povoláníspisovatel, překladatel
OceněníMagnesia Litera (2008)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Lubomír Martínek (* 9. května 1954 České Budějovice) je český prozaik, esejista a překladatel. Ve svém díle zpracovává téma exilu, vlasti, hledání identity, tuláctví, cestování, návratu a literatury, humoru, umělecké metafory.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Po smrti otce v roce 1955 se jeho matka přestěhovala z Českých Budějovic do Prahy. V roce 1974 absolvoval strojní průmyslovku, v letech 1975–76 pracoval jako dělník a pomocný projektant v ČKD Kompresory a jako kulisák v Divadle Na zábradlí.

V roce 1979 emigroval do Francie, kde vystřídal řadu zaměstnání (jako sociální asistent, konstruktér, řidič, malíř pokojů, tlumočník, stavitel a přepravce lodí, námořník). Navštěvoval také přednášky z dějin umění na École du Louvre a psychologie na Univerzitě Paříž VIII.

V Paříži dále psal, spolupracoval s Jiřím Kolářem na edici Revue K,[1] kterou vedl v letech 1986–1991. Od listopadu 1989 navštěvuje Prahu, nadále však žije v Paříži.

V roce 1999 se stal jedním ze signatářů monarchistického prohlášení Na prahu nového milénia, jehož autorem byl spisovatel Petr Placák.[2]

V Čechách jeho texty otiskují mimo jiné revue Prostor, Revolver Revue, Literární noviny, Labyrint revue.

„ Protože píšu především kvůli procesům, které v člověku při psaní probíhají a kvůli tomu, k čemu psaní člověka nutí, ačkoli on sám by se tomu rád vyhnul, každá z mých knížek nějakým způsobem ovlivnila můj život. Mluvit o osudovosti je přehnané, ale otřesy jsou značné – a nemají nic společného s případným ohlasem nebo úspěchem. Ačkoli mi nepřináleží své zplozeniny posuzovat, dodnes si nejvíc považuji Sine loco – sine anno, protože v tomto textu jsem došel nejdále směrem, který tvoří ústřední osu mého dotazování. “
— Zonty 2002[3]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
  • Linka č. 2 (Porte Dauphine - Nation), Edice Revue K, Paříž 1986
    Linka č. 2, Československý spisovatel, Praha 1992
  • Představení, Index, Köln 1986
  • Tipp-Ex fluid & jiné idiotexty, Edice Revue K, Paříž 1987
  • Persona non grata, Edice Revue K, Paříž 1988
    Persona non grata, Fragment, Bratislava 1993
  • Errata, Edice Revue K, Paříž 1990
  • Quiproquo, Edice Revue K, Paříž 1990
    Quiproquo, Prostor, Praha 1998
  • Palubní nokturnal, Edice Revue K, Paříž 1990
  • Mys dobré beznaděje, Český spisovatel, Praha 1994
  • Nomad’s land, Prostor, Praha 1994 (eseje)
  • Palimpsest, Prostor, Praha 1996 (eseje)
  • Sine loco, sine anno. Palubní nocturnal. Errata., Torst, Praha 1998
  • Mimochodem, Paseka, Praha / Litomyšl 2000 (eseje)
  • Opilost z hloubky, Prostor, Praha 2000
  • Mezi polednem a půlnocí, Paseka, Praha / Litomyšl 2001
  • Dlouhá partie biliáru, Paseka, Praha / Litomyšl 2004
  • Mezi továrníky, 2008 — román v dopisech napsaný společně Ivanem Matouškem; vycházel na pokračování v průběhu celého roku v časopise Tvar
  • Mýtus o Lynkeovi, Paseka, Praha / Litomyšl 2009
  • Otrava krve, Revolver Revue, Praha 2009 - „elektronický rozhovor“ Lubomíra Martínka s Karlem Halounem
  • Muškátový oříšek, Revolver Revue, Praha 2012
  • Let želvy, Revolver Revue, Praha 2013
  • Lubomír Martínek čte ze své knihy Muškátový oříšek, edice Hlasy, audio CD, Triáda, 2014
  • Zpoždění, Pulchra, Praha 2016

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ [1]
  2. ↑ Nepraktická výzva. Babylon [online]. 2018-01-04 [cit. 2019-09-02]. Dostupné online. 
  3. ↑ [2]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Ukázky díla

[editovat | editovat zdroj]
Laureáti Ceny Toma Stopparda
Eva Kantůrková / Zdeněk Urbánek (1987) • Ivan Martin Jirous / Milan Jungmann (1985) • Bohumila Grögerová / Josef Hiršal (1986) • Milan Uhde (1987) • Jáchym Topol (1988) • Zbyněk Hejda (1989) • Jiří Kratochvil (1991) • Jan Lopatka (1993) • Jiří Olič (1994) • Jiří Kovtun (1995) • Sergej Machonin (1996) • Jolana Poláková (1997) • Jiří Pechar (1998) • Jana Červenková (1999) • Karel Kosík (2000) • Pavel Kosatík (2001) • Jiří Opelík (2002) • Martin Hilský (2003) • Václav Jamek (2004) • Václav Cílek (2005) • Stanislav Komárek (2006) • Přemysl Rut (2007) • Zdeněk Neubauer (2008) • Lubomír Martínek (2009) • Petr Rezek (2010) • Martin C. Putna (2011) • Jan Vladislav (2012) • Patrik Ouředník (2013) • A. J. Liehm (2014) • Petr Holman (2015) • Sylvie Richterová (2016) • Josefína Formanová (2021) • Marie Iljašenko (2023) • Vladimír Merta (2024)
Držitelé ceny Magnesia Litera za prózu
Miloš Urban (2002) • Emil Hakl (2003) • Antonín Bajaja (2004) • Jan Balabán (2005) • Jiří Hájíček (2006) • Radka Denemarková (2007) • Lubomír Martínek (2008) • Martin Ryšavý (2009) • Ivan Matoušek (2010) • Martin Ryšavý (2011) • Marek Šindelka (2012) • Zuzana Brabcová (2013) • Emil Hakl (2014) • Petr Stančík (2015) • Anna Bolavá (2016) • Marek Šindelka (2017) • Josef Pánek (2018) • Pavla Horáková (2019) • Jiří Kratochvil (2020) • Daniel Hradecký (2021) • Stanislav Biler (2022) • Viktor Špaček (2023) • Marek Torčík (2024)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lubomír_Martínek&oldid=24285497“