Sovka bělolící (Ninox albifacies) je vyhynulý druh sovy z čeledi puštíkovití. Žila na Severním i Jižním ostrově Nového Zélandu, byť záznamy a exempláře ze Severního ostrova jsou z dob evropské kolonizace sporé. Šlo o středně velkou sovu s kulatou hlavou „bez oušek“, obličejový disk nemusel být navzdory druhovému jménu pouze bělavý, případně našedlý, ale i rezavohnědý. Obecná barva opeření byla žlutohnědá, s tmavě hnědými proužky.
Přirozené prostředí sovky bělolící představovaly skalnaté vápencové oblasti a přidružená otevřená stanoviště, stejně jako okraje lesů, křovinatá území i zcela zalesněné biotopy. Tato největší sova Nového Zélandu lovila – ač sama byla schopným letcem – především pozemní živočichy, přičemž šlo o potravního oportunistu. Za hřadoviště a hnízdiště těmto ptákům sloužily pukliny ve skalních výchozech. Slavným se stalo především jejich volání, rozmanitě a květnatě vylíčené v mnohých dobových popisech, někdy připodobňované ke smíchu.
Vyhynutí sovky bělolící není zcela objasněné, byť za hlavní příčinu se pokládá lov ze strany zavlečených savčích predátorů. Značně vzácnou se stala okolo 80. let 19. století, poslední potvrzené pozorování spadá do roku 1914, byť nepotvrzené zprávy a zvěsti o přežívání ptáka sahají až do 70. let 20. století. Navzdory tomu, že sovky dlouhodobě prosperovaly i v zajetí, přičemž některé byly dokonce odeslány i do Evropy, k žádnému pokusu o chovný program nedošlo. Muzejní sbírky schraňují přes 50 exemplářů tohoto vyhynulého ptáka, jehož navíc zachycuje i několik raritních fotografií.
