Tučňák snárský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Tučňák snárský

alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
Status iucn3.1 VU cs.svg
zranitelný
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Řád: tučňáci (Sphenisciformes)
Čeleď: tučňákovití (Spheniscidae)
Rod: tučňák (Eudyptes)
Binomické jméno
Eudyptes robustus
Oliver, 1953
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tučňák snárský (Eudyptes robustus) je zástupce čeledi tučňákovitých obývající Nový Zéland. Vyskytuje se na skupině ostrovů na jihu Jižního ostrova s názvem Snares.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Dospělí mají černo-modrá záda a bíle až krémové břicho. Mají robustní zobák a charakteristické žluto-zlaté chocholy, které z vrchu lemují oči a na konci jsou vodorovně roztřepené. Od ostatních druhů jeho rodu je snadno rozeznatelný díky nápadnému bílému lemu po stranách, kolem koutků zobáku.

Mláďata jsou na zádech tmavě hnědá s bílým bříškem, které se postupně zbarvuje do béžova. Dospívající pak mají záda našedlá. Během chovu jsou po celou dobu od dospělých rozeznatelní a to především nezbarvenými chocholy.

Dosahují výšky 47 až 62 cm a váhy 3 až 4 kg, která kolísá asi o 1 kg během rozmnožování. Jsou to zpravidla monogamní ptáci. Tučňák snárský se dožil i 20 let.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Tito tučňáci loví ve skupinách (15 - 30 tučňáků) a to především z 60 % drobné korýše (např. Nyctiphanes australis), z 20 % chobotnice (např. Moroteuthis ingens a Nototodarus sloanii) a rovněž asi z 20 % ryby (např. Paranotothenia magellanica). V době rozmnožování se nevzdalují více jak 50 km od pobřeží.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Rozmnožování a chov[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí v malých (10 hnízd) až velkých (1200 hnízd) koloniích v lese nebo na otevřené planině.

V srpnu samci zamíří do obvyklého hnízdiště. Týden budou hájit svá hnízdní teritoria a vyčkávat příchod svých loňských nebo budoucích družek. Hnízda si staví v keřích nebo ve vysoké trávě a v tomto čase jej upravují. Hnízdem je zpravidla jen mělká díra v hlíně schovaná ve výše zmíněné vegetaci.

V době přítomnosti samic, samci svá teritoriální chování zmírní a věnují pozornost výhradně jim. Snaží se být nepřehlédnutelní a vydávají hluboké hrdelní tóny. Udržují vzpřímenou polohu s nataženou hlavou, s níž kývají. Takto vyhledávají své loňské družky nebo vábí nové nezadané samice. Po dohledání se u společného hnízda oddávají pozdravům, což je charakterizováno společným ukláněním, troubením či třením tělem, hlavou nebo zobákem. Mezi důkaz náklonnosti patří i vzájemné probírání peří. Takovéto rituály se provádí pokaždé i když se jedná o pár, který spolu hnízdí více let. Teprve až poté jsou plně odhodláni k páření.

Na začátku října snese samice dvě modro-zelené vejce. První (92 g) je podobně jako u ostatních druhů rodu Eudyptes menší než druhé (120 g). Období rozmnožování začíná bezprostředně po snesení vajec, při inkubační době trvající 31 - 39 dní. Zprvu je pár pospolu a samec ochraňuje jinak bezmocnou samičku. Asi po 11 dnech se však odloučí, samec zabere její místo a samička se půjde nakrmit. Pozice si následně neustále vyměňují i po vylíhnutí mláďat (jeden hlídá, druhy loví). Po třech týdnech loví pospolu, kdy se mláďata zdržují v tzv. školkách. V nepřítomnosti rodičů se tak chrání proti predátorům.

Zřídkakdy přežijí dvě mláďata z páru. Museli by být opravdu vhodné podmínky a tím spíš nadbytek potravy. Větší mládě to menší doslova odstrčí a vztahuje pozornost na sebe. Kdo více žadoní ten dostane nažrat, alespoň takový je postoj rodičů. 

Koncem ledna, po 75 - 80 dnech mláďata definitivně přepeří a opustí spolu s ostatními kolonii. Plně samostatná se vykrmí a v květnu opět zamíří na břeh přepelichat.

Pohlavně dospělý jsou samice v pěti a samci až v šesti letech

Přirození predátoři[editovat | editovat zdroj]

Na moři jsou ohroženy celou řadou predátorů jako je tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx) či lachtani novozélandští (Phocarctos hookeri a Arctocephalus forsteri). Tučňáci jsou loveni téměř vždy v době, kdy se pohybují ve vodě. Na souši je žřídkakdy dohoní a chytí do čelistí. Pokud jej uloví, s kořistí se odeberou dále k hladině a mrskají s ní do stran. Kořist se tak o hladinu trhá a zbavuje se nechtěného peří. Zanedlouho se nad predátorem objeví racci, kteří budou chtít ukrást alespoň kousek masa.

Vejce a mláďata jsou ohrožovány chaluhami nebo buřňáky (Macronectes giganteus). Na obranu tučňáci používají silné zobáky. 

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Populace[editovat | editovat zdroj]

Sčítáním z roku 2010 se počítá s 62.000 dospělými ptáky a s 31.000 ne-dospělci. Dle průzkumů je populace stabilní nebo dokonce mírně vzrůstá, avšak je tento druh považován za zranitelný.

Faktory[editovat | editovat zdroj]

Tučňáky ohrožuje hlavně nadměrný rybolov, ať už z hlediska nedostatku potravy nebo tím, že se tučňáci omylem chytají do sítí. Tyto lovné sítě mohou dosahovat délky několika kilometrů a zachytí několik stovek tučňáků ročně. Uvíznou a utopí se. Velkým nebezpečím jsou také havárie tankerů, při kterých uniká ropa do moře. Jedna taková havárie způsobí několik set tisícové ztráty na životech nejen tučňáků. Nějakou dobu také trvá, než se zamořená oblast stane obyvatelnou. Na moři jsou tučňáci dostiženi tvrdě. Ropa na peřním šatu způsobuje minimální tření, neumožní tučňákům plout tak rychle, jakou rychlostí mohou ulovit potravu a umírají hlady. Ve snaze si peří očistit se také mohou otrávit.

Kvůli bezpečnosti jsou ostrovy omezeny návštěvností a to především proto, aby se zde neusadila jiná nepřirozená zvířena, která by mohla ohrozit hnízdění. 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.pinguine.net/
  2. http://www.iucnredlist.org/
  3. http://www.pinguins.info
  4. http://www.penguinsworld.cz/

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]