Souhvězdí Šípu

Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Souhvězdí Šípu
Latinský názevSagitta
Latinský genitivSagittae
Latinská zkratkaSge
Rektascenze18 h 57 m až 20 h 20 m[1]
Deklinace+16° až +21°[1]
Rozloha80[1] čtverečných stupňů
Viditelnost na zeměpisné šířce+90° až −70°[1]
Nejlepší pozorovatelnost v ČRsrpen[1]
Počet hvězd jasnějších než 3m0[1]
Nejjasnější hvězdaγ Sge[1] (3,47m)
Sousední souhvězdíLištička
Herkules
Orel
Delfín

Šíp (latinsky Sagitta) je malé, ale výrazné souhvězdí severní oblohy. Je třetím nejmenším souhvězdím na hvězdné obloze. Latinský název souhvězdí znamená „Šíp“ a neměl by být zaměňován s výrazně větším souhvězdím Střelce, lukostřelcem. Byl zařazen mezi 48 souhvězdí uvedených astronomem Ptolemaiem v 2. století a je jedním z 88 moderních souhvězdí definovaných Mezinárodní astronomickou unií. Souhvězdí existuje od starověku, souhvězdí nemá žádnou hvězdu jasnější než 3. hvězdná velikost a má třetí nejmenší rozlohu ze všech souhvězdí.

Gama Sagittae je nejjasnější hvězda souhvězdí se zdánlivou hvězdnou velikostí 3,47. Je červeným obrem, hvězda na konci svého života, má o devadesát procent větší hmotnost než Slunce a ochladila se a rozšířila na průměr 54krát větší než Slunce. Delta, Epsilon, Zéta a Théta Sagittae jsou vícenásobné hvězdy, které lze již rozlišit v malém dalekohledu. V Sagittae je kataklyzmický proměnný systém – dvojhvězda, jejíž složky jsou bílý trpaslík a obyčejná hvězda, přičemž bílý trpaslík hvězdě krade hmotu a postupně ji vysává. Okolo roku 2083 se stane novou a bude jednou z nejjasnějších hvězd v Mléčné dráze. Dva hvězdné systémy v souhvězdí Šípu mají planety podobné Jupiteru, zatímco třetí – 15 Sagittae – má za průvodce hnědého trpaslíka.[1][2]

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Souhvězdí Šípu se nachází na severní obloze mezi souhvězdími Lištičky, Herkula, Orla a Delfína. Ptolemaios zahrnul Šíp do svého seznamu 48 souhvězdí, která se v moderní astronomii používají dodnes.[3] Čtyři nejjasnější hvězdy tvoří asterismus ve tvaru šipky, který se nachází na sever od jasné hvězdy Altair v souhvězdí Orla.[4] Souhvězdí má rozlohu 79,9 čtverečních stupňů, a zabírá tedy 0,194 procent noční oblohy, je na 86. místě v rozloze z 88 moderních souhvězdí. Menší jsou pouze souhvězdí Koníčka a Jižního Kříže.[5] Souhvězdí je na severní polokouli nejsnadněji pozorovatelné od pozdního jara do začátku podzimu, přičemž o půlnoci vyvrcholí 17. července.[6] Jeho poloha na severní nebeské polokouli znamená, že celé souhvězdí je pozorovatelům viditelné severně od 69° jižní šířky. Souhvězdí je ohraničeno souhvězdím Lištičky na severu, Herkulem na západě, Orlem na jihu a Delfínem na východě. Třípísmenná zkratka pro souhvězdí, kterou přijala Mezinárodní astronomická unie v roce 1922, je „Sge“; americký astronom Henry Norris Russell, který vymyslel kód, se musel uchýlit k použití genitivní podoby jména, přišel s kódem, který by zahrnoval („e“), které nebylo ve jménu souhvězdí Střelce.[7] Oficiální hranice souhvězdí, stanovené Eugènem Delportem v roce 1930, jsou definovány jako polygon 12 stran (znázorněno v infoboxu). V rovníkových souřadnicích je rektascenze mezi 18 h 57,2 m a 20 h 20,5 m, zatímco deklinaci popisují souřadnice mezi 16,08° a 21,64°.[8]

Původ souhvězdí[editovat | editovat zdroj]

I když v souhvězdí nezáří žádné obzvláště jasné hvězdy, mnohé národy, jako byli například Peršané, Židé nebo antičtí Řekové a Římané, v něm spatřovali šíp. Existuje řada příběhů a legend, které se pokoušejí objasnit význam šípu. Dvě nejvýznamnější a nejznámější berou v potaz i sousední souhvězdí – Herkula a Orla.

Mytologie[editovat | editovat zdroj]

Podle první pověsti potrestal řecký vládce bohů Zeus opovážlivého titána Prométhea za to, že se vkradl na Olymp, ukradl tam oheň a daroval ho lidem, tím, že jej přikoval k jedné z hor pohoří Kavkazu. Každý den k němu přilétal orel a rval mu z těla játra. Prométheus byl nesmrtelný, a proto mu játra v noci vždy znovu dorostla. Jeho věčné utrpení ukončil až Herkules (v podání starověkých Řeků Héraklés), který na cestě za splněním jednoho z dvanácti úkolů, jež mu uložil král Eurystheus, orla usmrtil svým šípem a Prométhea osvobodil.[9][10]

Druhá legenda se vztahuje k příběhu o tom, jak Héraklés pomocí strašlivého rámusu odehnal stymfálské ptáky s mosaznými zobáky, pařáty a křídly, kteří do té doby žili v bažinách okolo Arkádie, pustošili zemi a zabíjeli místní lidi. Za symboly stymfálských ptáků je na obloze pokládáno jak souhvězdí Orla, tak také souhvězdí Labutě a Lyry, které je někdy označované jako Sup.[11]

Šíp byl často považován také za Amorův šíp nebo za šíp vystřelený Střelcem na Štíra,[12] případně za nástroj, jímž Apollón vyhubil Kyklopy, jak tvrdil Eratosthenés.[9] Podle další verze se jedná o šíp, jejž po Orlovi vrhl Kentaur. Ten je totiž na obloze obrácený směrem k Orlovi a nalézá se také v přijatelném úhlu vzhledem k Šípu, zatímco Střelec se nachází těsně pod Šípem a dívá se na opačnou stranu, tedy ke Kentaurovi.

Přijmeme-li tuto poslední interpretaci, totiž že Šíp vystřelil Kentaur, v mlhavých obrysech vystoupí legenda o kentaurovi Cheirónovi, kterého Héraklés poranil. Kentaur se následně vzdal své nesmrtelnosti, aby se zbavil nesnesitelné bolesti, a raději zaujal místo určené Prométheovi v okovech přikovaných kdesi na Kavkazu. Héraklés, respektive sám Cheirón, poté zabil Orla, aby netrpěl tak jako před ním Prométheus. Tento příběh se mohl stát základem legendy o erymanthském kanci, kterého měl Héraklés při plnění svých dvanácti úkolů zabít.[12]

Významné objekty[editovat | editovat zdroj]

Kartograf hvězdné oblohy Johann Bayer dal Bayerovo označení osmi hvězdám a označil je Alfa až Théta. Anglický astronom John Flamsteed přidal písmeno x, mylně označené jako Chí (χ), y a z a 13, 14 a 15 Sagittae ve svém hvězdném Catalogus Britannicus. Všechny tři později zrušili astronomové John Bevis a Francis Baily.[13]

Jasné hvězdy[editovat | editovat zdroj]

Souhvězdí Šípu ve hvězdném atlase Zrcadlo Úranie

Podle Ptolemaia byla nejjasnější hvězda souhvězdí Gama Sagittae, jež označuje hrot šípu, zatímco Bayer viděl Gamu, Étu a Thétu, jak zobrazují křidélka šípu.[3] Gama Sagittae je červený obr spektrálního typu M0 III[14] hvězdné velikosti 3,47. Nachází se ve vzdálenosti 258±4 světelných let od Země,[15] má přibližně 90 procent hmotnosti Slunce, jeho poloměr je 54krát větší než Slunce a je 575krát jasnější. Je to s největší pravděpodobností červený obr na konci svého života, protože vyčerpal ve své jádru vodík a nyní ho spaluje ve vnějších vrstvách hvězdy.[16]

Delta Sagittae je druhá nejjasnější hvězda souhvězdí a je zároveň dvojhvězdou. Delta a Zéta zobrazovala podle Bayera hrot šípu.[17] Systém Delta Sagittae se skládá z červeného velerobra spektrálního typu M2 II, který má 3,9násobek hmotnosti Slunce a 152násobek jeho průměru a modrobílou hvězdu hlavní posloupnosti, která je 2,9krát hmotnější než Slunce. Obě složky obíhají kolem společného těžiště jednou za deset let.[18] Zéta Sagittae je trojhvězda, vzdálená přibližně 326 světelných let od Země, nejjasnější hvězda má spektrální hvězda typu A.

Ve své Uranometrii Bayer zobrazil Alfu, Betu a Epsilon Sagittae jako křidélka šípu.[17] Alfa, známá také pod jménem Sham, je žlutá jasná obří hvězda spektrální třídy G1 II, má zdánlivou velikost 4,38 a nachází se ve vzdálenosti 382±8 světelných let od Země.[19] Je čtyřikrát hmotnější než Slunce, má 20násobek průměru Slunce a 340násobek jeho svítivosti.[20] Beta má hvězdnou velikost 4,38, je obrem typu G a nachází se 420±10 světelných let od Země.[19] Odhaduje se, že její stáří je přibližně 129 milionů let, je 4,33krát hmotnější než Slunce[21] a má 27násobek průměru Slunce.[22] Epsilon Sagittae je dvojhvězda, jejíž složky lze rozlišit již v malém dalekohledu.[23] Má zdánlivou hvězdnou velikost 5,77,[19] její jasnější hvězda je 331 milionů let starý žlutý obr spektrálního typu G8 III, přibližně 3,09krát hmotnější než Slunce,[24] o průměru 18.37 +0,65
−0,88  Slunce.[25] Nachází se ve vzdálenosti 580±10 světelných let.[25] Má vizuálního společníka hvězdné velikosti 8,35 ve vzdálenosti 87,4 obloukových vteřin,[25] který je ve skutečnosti modrým veleobrem a s hvězdou nemá žádnou spojitost. Nachází se ve vzdálenosti 7 tisíc světelných let od Země.[26]

Éta Sagittae je oranžový obr spektrální třídy K2 III hvězdné velikostí 5,1. Nachází se 155,9±0,9 světelných let od Země a je 61,1procentní pravděpodobnost, že je členem hvězdného proudu Hyády-Plejády.[27] Théta Sagittae je dvojhvězda, jejíž složky jsou od sebe vzdálené 12 obloukových vteřin, a lze je rozlišit již v malém dalekohledu.[23] Jasnější hvězda má hvězdnou velikost 6,5 a je žlutobílou hvězdou hlavní posloupnosti spektrálního typu F3 V,[28] je vzdálená 146,1± 0,2 světelných let od Země.[19] Ve vzdálenosti 91 minut od dvojhvězdy se nachází oranžový obr[28] spektrálního typu K2 III, hvězdné velikosti 7,4, vzdálený od Země 842±světelných let.[19]

Proměnné hvězdy[editovat | editovat zdroj]

Proměnné hvězdy jsou oblíbeným cílem amatérských astronomů a jejich pozorování poskytuje cenné příspěvky k porozumění chování hvězd.[29]

R Sagittae je členem vzácné třídy proměnných hvězd RV Tauri. Její jasnost se mění v rozsahu od 8,2 do 10,4.[30] Nachází se ve vzdálenost 8 100 světelných let od Země.[19] Průměr má 61,2 +12,4
−9,9  a o 2 329 +744
−638  větší jasnost než Slunce, ale s největší pravděpodobností je méně hmotnou hvězdou než Slunce. Stárnoucí hvězda se přesunula z asymptotické větve obrů hvězdné evoluce a stane se planetární mlhovinou.[31] FG Sagittae je „znovuzrozená“ hvězda, vysoce svítivá hvězda vzdálená přibližně 4 000 světelných let od Země.[32] Krátce předtím, než se stane bílým trpaslíkem, znovu nastartovala fúzi v heliové skořápce a za méně než 100 let se rozšířila nejprve na modrého obra a poté na obra třídy K.[33] Je obklopena slabou planetární mlhovinou Henize 1–5 (vizuální velikost 23), která se vytvořila, když FG Sagittae poprvé opustila asymptotickou větev obrů.[34]

S Sagittae je klasická cefeida, který se mění jasnost od 5,24 do 6,04 každého 8,38 dne. Je žlutobílým veleobrem, který pulzuje mezi spektrálními typy F6 Ib a G5 Ib.[35] Je přibližně 6 nebo 7krát hmotnější a 3 500krát svítivější než Slunce[36] a nachází se ve vzdálenosti asi 5 100 světelných let od Země.[37] HD 183143 je vysoce svítivá hvězda vzdálená 7 900 světelných let,[38] která byla klasifikována jako modrý hyperobr.[39] V jejím spektru byly také nalezeny infračervené pásy ionizovaných molekul buckminsterfulerenu.[40] WR 124 je Wolfova–Rayetova hvězda pohybující se velkou rychlostí, je obklopená mlhovinou vyhozenou z hvězdy.[41]

U Sagittae je zákrytová dvojhvězda, jejíž jasnost je pohybuje během 3,4 dne mezi magnitudou 6,6 a 9,2, což z ní činí vhodný cíl pro nadšence s malými dalekohledy.[4] Dvojhvězda se skládá z modrobílé hvězdy spektrálního typu B8 V, což je hvězda na konci svého života, která se ochladila a expandovala do žlutého podobra spektrálního typu G4 III–IV. Je polodotyková zákrytová proměnná hvězda, jejíž složky obíhají dost blízko na to, aby chladnější podobr naplnil svůj Rocheův lalok a předává tak svoji hmotu žhavější hvězdě.[42] Systém je vzdálený 900±10 světelných let.[43] Blízko U Sagittae je X Sagittae, polopravidelná proměnná hvězda,[44] měnící svou jasnost se mezi magnitudou 7,9 a 8,4 během 196 dnů.[4] Uhlíková hvězda X Sagittae má povrchovou teplotu 2 576 K.[43]

Blízko hvězdy 18 Sagittae se na obloze nachází hvězda V Sagittae, prototyp proměnných hvězd V Sagittae, kataklyzmické (eruptivní) proměnné hvězdy, které jsou také zdrojem měkkého rentgenového záření.[30] Očekává se, že se stane novou, když se obě hvězdy kolem roku 2083 spojí, a krátce se stane nejzářivější hvězdou v Mléčné dráze a jednou z nejjasnějších hvězd na naší obloze.[45][46] WZ Sagittae je další kataklyzmická proměnná složená z bílého trpaslíka, který má asi 85 procent hmotnosti Slunce, a malého společníka hvězdy, který je hnědým trpaslíkem spektrální třídy L2, který je jen o 8 procent hmotnosti Slunce.[47] Za normálních okolností slabá hvězda měla hvězdnou velikost 15, ale v letech 1913, 1946 a 1978 zjasnila a byla tak viditelná v malém dalekohledu.[4] Černý vdovský pulsar (B1957 + 20) je druhý milisekundový pulsar, který byl objeven.[48] Jedná se o masivní neutronovou hvězdu, odstraňující hnědého trpaslíka, který ji obíhá, což způsobuje útlum rádiových signálů pulsaru při průchodu unikajícím materiálem.[49]

Exoplanety[editovat | editovat zdroj]

Kulová hvězdokupa M 71

HD 231701 je žlutobílá hvězda hlavní posloupnosti, je žhavější a větší než Slunce a obíhá ji planeta podobná Jupiteru, která byla objevena v roce 2007 technikou měření radiální rychlosti hvězdy. Planeta obíhá ve vzdálenosti 0,57 AU od hvězdy s periodou 141,6 dnů.[50] HAT-P-34 je hvězda 1,392±0,047krát hmotnější než Slunce s 1,535 +0,135
−0,102  násobku jeho poloměru a 3,63 +0,75
−0,51  násobek jeho svítivosti.[51] Se zdánlivou velikostí 10,4 je vzdálená 819±9 světelných let.[43] Planeta, která byla objevena v roce 2012, je 3,328± ,211krát hmotnější než Jupiter.[51] S dobou 5,45 dne a vzdáleností 0,06 AU od své hvězdy má odhadovanou povrchovou teplotu 1 520±60 K.[51] 15 Sagittae je analog Slunce – hvězda podobná Slunci, s 1,08±0,04násobkem jeho hmotnosti, 1,115±0,021násobkem jeho poloměru a 1,338±0,03násobkem jeho svítivosti. Má za průvodce hnědého trpaslíka, který má přibližně stejný poloměr velký jako Jupiter, ale je 69krát hmotnější s povrchovou teplotou mezi 1 510 a 1 850 K, doba oběhu kolem hvězdy je přibližně 73,3 roku. Odhaduje se, že stáří systému je 2,5±1,8 miliardy let.[52]

Objekty hlubokého vesmíru[editovat | editovat zdroj]

Mléčná dráha a její část Velké trhliny v ní procházejí souhvězdím Šípu, přičemž Alfa, Beta a Epsilon Sagittae označují hranici trhliny.[53] Mezi Betou a Gama Sagittae se nachází Messier 71, málo zhuštěná kulová hvězdokupa ve vzdálenosti 13 tisíc světelných let od Země.[54] Její zařazení mezi kulové hvězdokupy bylo sporné, protože postrádá středové zhuštění.[55]

V souhvězdí Šípu se nachází dvě zajímavé planetární mlhoviny: NGC 6886 – složená z horké centrální hvězdy z asymtotické větve obrů, která má 55 procent hmotnosti Slunce, ale 2 700±850násobek jeho svítivosti, s povrchovou teplotou 142 tisíc Kelvinů, a okolní mlhoviny, jejíž doba rozpínání se odhaduje na 1280 až 1600 let[56] a mlhovina Náhrdelník – původně blízká dvojhvězda, jejíž jedna hvězda pohltila druhou, když se expandovala a stala se obří hvězdou. Menší hvězda zůstala na oběžné dráze uvnitř větší, jejíž rychlost otáčení se značně zvýšila, což mělo za následek, že odhodila své vnější vrstvy do vesmíru a vytvořil prsten s uzly jasného plynu vytvořeného ze shluků hvězdného materiálu.[57] Obě mlhoviny jsou od Země vzdáleny přibližně 15 tisíc světelných let.[56][57]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sagitta na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g h Detail souhvězdí: Šíp [online]. Fakulta pedagogická ZČU, 2010-01-15 [cit. 2018-09-03]. Dostupné online. 
  2. ↑ KODRIŠ, Michal. Průvodce hvězdnou oblohou: Šíp [online]. [cit. 2018-09-03]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b RIDPATH, Ian. Star Tales – Sagitta. www.ianridpath.com [online]. [cit. 2020-11-28]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d MOORE, PATRICK. The observer's year : 366 nights of the universe. 2. vyd. New York, N.Y.: Springer 367 s. Dostupné online. ISBN 978-1-84628-155-6, ISBN 1-84628-155-5. OCLC 262677741 S. 10. 
  5. ↑ The Constellations 2. www.ianridpath.com [online]. [cit. 2020-11-28]. Dostupné online. 
  6. ↑ THOMPSON, ROBERT BRUCE. Illustrated guide to astronomical wonders. Sebastopol, Calif.: Make:Books 519 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4493-1026-4, ISBN 1-4493-1026-5. OCLC 297575963 S. 392. 
  7. ↑ RUSSELL, Henry Norris. The New International Symbols for the Constellations. Popular Astronomy. 1922-10-01, roč. 30, s. 469. Dostupné online [cit. 2020-11-28]. ISSN 0197-7482. 
  8. ↑ International Astronomical Union | IAU. www.iau.org [online]. [cit. 2020-11-28]. Dostupné online. 
  9. ↑ a b HYGINUS, ASTRONOMICA 2.1-17 - Theoi Classical Texts Library. www.theoi.com [online]. [cit. 2020-11-28]. Dostupné online. 
  10. ↑ Báje. ostrava.astronomy.cz [online]. [cit. 2021-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-12-13. 
  11. ↑ Stymphalische Vögel (Mythologie): Vogel Bestien mit. www.griechische-mythologie.com [online]. [cit. 2021-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-03-26. (německy) 
  12. ↑ a b Sternbild Pfeil (lat. Sagitta). astronomie.de [online]. [cit. 2021-01-03]. Dostupné online. (německy) 
  13. ↑ WAGMAN, MORTON, 1933-. Lost stars : lost, missing, and troublesome stars from the catalogues of Johannes Bayer, Nicholas-Louis de Lacaille, John Flamsteed, and sundry others. Blacksburg, Va.: McDonald & Woodward Pub. Co 540 s. Dostupné online. ISBN 0-939923-78-5, ISBN 978-0-939923-78-6. OCLC 52559096 S. 266 až 267. 
  14. ↑ STRASSMEIER, K. G.; ILYIN, I.; WEBER, M. PEPSI deep spectra - II. Gaia benchmark stars and other M-K standards. Astronomy & Astrophysics. 2018-04-01, roč. 612, s. A45. Dostupné online [cit. 2020-11-28]. ISSN 0004-6361. DOI 10.1051/0004-6361/201731633. (anglicky) 
  15. ↑ LEEUWEN, F. van. Validation of the new Hipparcos reduction. Astronomy & Astrophysics. 2007-11-01, roč. 474, čís. 2, s. 653–664. Dostupné online [cit. 2020-11-28]. ISSN 0004-6361. DOI 10.1051/0004-6361:20078357. (anglicky) 
  16. ↑ STOCK, Stephan; REFFERT, Sabine; QUIRRENBACH, Andreas. Precise radial velocities of giant stars. X. Bayesian stellar parameters and evolutionary stages for 372 giant stars from the Lick planet search. Astronomy & Astrophysics. 2018-08, roč. 616, s. A33. ArXiv: 1805.04094. Dostupné online [cit. 2020-11-28]. ISSN 0004-6361. DOI 10.1051/0004-6361/201833111. 
  17. ↑ a b WAGMAN, MORTON, 1933-. Lost stars : lost, missing, and troublesome stars from the catalogues of Johannes Bayer, Nicholas-Louis de Lacaille, John Flamsteed, and sundry others. Blacksburg, Va.: McDonald & Woodward Pub. Co 540 s. Dostupné online. ISBN 0-939923-78-5, ISBN 978-0-939923-78-6. OCLC 52559096 S. 515. 
  18. ↑ EATON, Joel A.; HARTKOPF, William I.; MCALISTER, Harold A. Winds and Accretion in delta Sagittae. The Astronomical Journal. 1995-04, roč. 109, s. 1856. Dostupné online [cit. 2020-11-28]. ISSN 0004-6256. DOI 10.1086/117412. (anglicky) 
  19. ↑ a b c d e f BROWN, A. G. A.; VALLENARI, A.; PRUSTI, T. Gaia Data Release 2 - Summary of the contents and survey properties. Astronomy & Astrophysics. 2018-08-01, roč. 616, s. A1. Dostupné online [cit. 2020-11-28]. ISSN 0004-6361. DOI 10.1051/0004-6361/201833051. (anglicky) 
  20. ↑ sham. stars.astro.illinois.edu [online]. [cit. 2020-11-28]. Dostupné online. 
  21. ↑ LIU, Y. J.; TAN, K. F.; WANG, L. THE LITHIUM ABUNDANCES OF A LARGE SAMPLE OF RED GIANTS. The Astrophysical Journal. 2014-03-31, roč. 785, čís. 2, s. 94. Dostupné online [cit. 2020-11-28]. ISSN 0004-637X. DOI 10.1088/0004-637X/785/2/94. 
  22. ↑ VAN BELLE, G. T.; CREECH-EAKMAN, M. J.; HART, A. Supergiant temperatures and linear radii from near-infrared interferometry. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 2009-04-21, roč. 394, čís. 4, s. 1925–1935. Dostupné online [cit. 2020-11-28]. DOI 10.1111/j.1365-2966.2008.14146.x. (anglicky) 
  23. ↑ a b CONSOLMAGNO, GUY, 1952-. Turn left at Orion : hundreds of night sky objects to see in a home telescope -- and how to find them. Fifth edition. vyd. Cambridge, United Kingdom: [s.n.] 1 online resource s. Dostupné online. ISBN 978-1-108-69825-2, ISBN 1-108-69825-5. OCLC 1054910107 S. 138. 
  24. ↑ TAKEDA, Yoichi; TAJITSU, Akito. Spectroscopic study on the beryllium abundances of red giant stars*. Publications of the Astronomical Society of Japan. 2014-10-01, roč. 66, čís. 5. Dostupné online [cit. 2020-11-28]. ISSN 2053-051X. DOI 10.1093/pasj/psu066. (anglicky) 
  25. ↑ a b c BROWN, A. G. A.; VALLENARI, A.; PRUSTI, T. Gaia Data Release 2 - Summary of the contents and survey properties. Astronomy & Astrophysics. 2018-08-01, roč. 616, s. A1. Dostupné online [cit. 2020-11-28]. ISSN 0004-6361. DOI 10.1051/0004-6361/201833051. (anglicky) 
  26. ↑ GAIA COLLABORATION; BROWN, A. G. A.; VALLENARI, A. Gaia Data Release 2: Summary of the contents and survey properties. Astronomy & Astrophysics. 2018-08, roč. 616, s. A1. Dostupné online [cit. 2020-11-28]. ISSN 0004-6361. DOI 10.1051/0004-6361/201833051. 
  27. ↑ FAMAEY, B.; JORISSEN, A.; LURI, X. Local kinematics of K and M giants from CORAVEL/Hipparcos/Tycho-2 data - Revisiting the concept of superclusters. Astronomy & Astrophysics. 2005-01-01, roč. 430, čís. 1, s. 165–186. Dostupné online [cit. 2020-11-28]. ISSN 0004-6361. DOI 10.1051/0004-6361:20041272. (anglicky) 
  28. ↑ a b ABT, H. A. Visual multiples. VIII - 1000 MK types. The Astrophysical Journal Supplement Series. 1985-09-01, roč. 59, s. 95–112. Dostupné online [cit. 2020-11-28]. ISSN 0067-0049. DOI 10.1086/191064. 
  29. ↑ Variables: What Are They and Why Observe Them? | aavso.org. www.aavso.org [online]. [cit. 2020-11-28]. Dostupné online. 
  30. ↑ a b LEVY, DAVID H., 1948-. Observing variable stars : a guide for the beginner. 1st pbk. ed. (with corrections). vyd. Cambridge, U.K.: Cambridge University Press 198 s. Dostupné online. ISBN 0-521-62755-9, ISBN 978-0-521-62755-9. OCLC 39756511 S. 152 až 153. 
  31. ↑ BÓDI, A.; KISS, L. L. Physical Properties of Galactic RV Tauri Stars from Gaia DR2 Data. The Astrophysical Journal. 2019-02-11, roč. 872, čís. 1, s. 60. Dostupné online [cit. 2020-11-28]. ISSN 1538-4357. DOI 10.3847/1538-4357/aafc24. 
  32. ↑ BROWN, A. G. A.; VALLENARI, A.; PRUSTI, T. Gaia Data Release 2 - Summary of the contents and survey properties. Astronomy & Astrophysics. 2018-08-01, roč. 616, s. A1. Dostupné online [cit. 2020-11-28]. ISSN 0004-6361. DOI 10.1051/0004-6361/201833051. (anglicky) 
  33. ↑ JURCSIK, Johanna; MONTESINOS, Benjamı́n. The remarkable evolution of the post-AGB star FG Sge. New Astronomy Reviews. 1999-09-01, roč. 43, čís. 6, s. 415–424. Dostupné online [cit. 2020-11-29]. ISSN 1387-6473. DOI 10.1016/S1387-6473(99)00098-6. (anglicky) 
  34. ↑ ROSENBUSH, A. É.; EFIMOV, Yu. S. Photometry, Spectrometry, and Polarimetry of FG Sge in the Active State. Astrophysics. 2015-03-01, roč. 58, čís. 1, s. 46–61. Dostupné online [cit. 2020-11-29]. ISSN 1573-8191. DOI 10.1007/s10511-015-9365-x. (anglicky) 
  35. ↑ VSX : Detail for S Sge. www.aavso.org [online]. [cit. 2020-11-29]. Dostupné online. 
  36. ↑ S Sagittae [online]. [cit. 2020-11-29]. Dostupné online. 
  37. ↑ BROWN, A. G. A.; VALLENARI, A.; PRUSTI, T. Gaia Data Release 2 - Summary of the contents and survey properties. Astronomy & Astrophysics. 2018-08-01, roč. 616, s. A1. Dostupné online [cit. 2020-11-29]. Dostupné také na: [1]. ISSN 0004-6361. DOI 10.1051/0004-6361/201833051. (anglicky) 
  38. ↑ HD 183143. sim-id [online]. [cit. 2020-11-29]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  39. ↑ CHENTSOV, E. L. HD 183143: A hypergiant. Astronomy Letters. 2004-05-01, roč. 30, čís. 5, s. 325–331. Dostupné online [cit. 2020-11-29]. ISSN 1562-6873. DOI 10.1134/1.1738155. (anglicky) 
  40. ↑ WALKER, G. A. H.; BOHLENDER, D. A.; MAIER, J. P. IDENTIFICATION OF MORE INTERSTELLAR ${{\rm{C}}}_{60}^{+}$ BANDS. The Astrophysical Journal. 2015-10-06, roč. 812, čís. 1, s. L8. Dostupné online [cit. 2020-11-29]. ISSN 2041-8213. DOI 10.1088/2041-8205/812/1/L8. 
  41. ↑ CROWTHER, P. A.; PASQUALI, A.; DE MARCO, O. Wolf-Rayet nebulae as tracers of stellar ionizing fluxes: I. M1-67. arXiv:astro-ph/9908200. 1999-08-18. ArXiv: astro-ph/9908200. Dostupné online [cit. 2020-11-29]. 
  42. ↑ OBŮRKA, Oto. Zákrytové proměnné hvězdy dnes [online]. Říše hvězd, 1972 [cit. 2020-11-29]. Dostupné online. 
  43. ↑ a b c BROWN, A. G. A.; VALLENARI, A.; PRUSTI, T. Gaia Data Release 2 - Summary of the contents and survey properties. Astronomy & Astrophysics. 2018-08-01, roč. 616, s. A1. Dostupné online [cit. 2020-11-29]. ISSN 0004-6361. DOI 10.1051/0004-6361/201833051. (anglicky) 
  44. ↑ MALKOV, Oleg Yu. Semidetached double-lined eclipsing binaries: Stellar parameters and rare classes. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 2019-12-24, roč. 491, čís. 4, s. 5489–5497. Dostupné online [cit. 2020-11-29]. ISSN 0035-8711. DOI 10.1093/mnras/stz3363. 
  45. ↑ Binary star V Sagittae to explode as very bright nova by century's end. phys.org [online]. [cit. 2020-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. ↑ CNN - Breaking News, Latest News and Videos. lite.cnn.com [online]. [cit. 2020-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-12-09. 
  47. ↑ STEEGHS, Danny; HOWELL, Steve B.; KNIGGE, Christian. Dynamical Constraints on the Component Masses of the Cataclysmic Variable WZ Sagittae. The Astrophysical Journal. 2007-09-20, roč. 667, čís. 1, s. 442–447. Dostupné online [cit. 2020-11-29]. ISSN 0004-637X. DOI 10.1086/520702. (anglicky) 
  48. ↑ FRUCHTER, A. S.; STINEBRING, D. R.; TAYLOR, J. H. A millisecond pulsar in an eclipsing binary. Nature. 1988-05, roč. 333, čís. 6170, s. 237–239. Dostupné online [cit. 2020-11-29]. ISSN 1476-4687. DOI 10.1038/333237a0. (anglicky) 
  49. ↑ Chandra :: Photo Album :: B1957+20 :: 27 Feb 03. chandra.harvard.edu [online]. [cit. 2020-11-29]. Dostupné online. 
  50. ↑ FISCHER, Debra A.; VOGT, Steven S.; MARCY, Geoffrey W. Five Intermediate‐Period Planets from the N2K Sample. The Astrophysical Journal. 2007-11-10, roč. 669, čís. 2, s. 1336–1344. Dostupné online [cit. 2020-11-29]. ISSN 0004-637X. DOI 10.1086/521869. (anglicky) 
  51. ↑ a b c BAKOS, G. Á.; HARTMAN, J. D.; TORRES, G. HAT-P-34b-HAT-P-37b: FOUR TRANSITING PLANETS MORE MASSIVE THAN JUPITER ORBITING MODERATELY BRIGHT STARS. The Astronomical Journal. 2012-06-11, roč. 144, čís. 1, s. 19. Dostupné online [cit. 2020-11-29]. ISSN 0004-6256. DOI 10.1088/0004-6256/144/1/19. (anglicky) 
  52. ↑ CREPP, Justin R.; JOHNSON, John Asher; FISCHER, Debra A. THE DYNAMICAL MASS AND THREE-DIMENSIONAL ORBIT OF HR7672B: A BENCHMARK BROWN DWARF WITH HIGH ECCENTRICITY. The Astrophysical Journal. 2012-05-10, roč. 751, čís. 2, s. 97. Dostupné online [cit. 2020-11-29]. ISSN 0004-637X. DOI 10.1088/0004-637x/751/2/97. (anglicky) 
  53. ↑ CROSSEN, CRAIG. Sky Vistas : Astronomy for Binoculars and Richest-Field Telescopes. Vienna: Springer Vienna 1 online resource (XVII, 281 pages 57 illustrations) s. Dostupné online. ISBN 978-3-7091-0626-6, ISBN 3-7091-0626-5. OCLC 840302457 S. 158. 
  54. ↑ INGLIS, MIKE, 1954-. Astronomy of the Milky Way : the observer's guide to the Northern Sky. Second edition. vyd. Cham, Switzerland: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-3-319-49082-3, ISBN 3-319-49082-6. OCLC 986802944 S. 83 až 89. 
  55. ↑ THOMPSON, ROBERT BRUCE. Illustrated guide to astronomical wonders. Sebastopol, Calif.: Make:Books 519 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4493-1026-4, ISBN 1-4493-1026-5. OCLC 297575963 S. 394. 
  56. ↑ a b SCHÖNBERNER, D.; BALICK, B.; JACOB, R. Expansion patterns and parallaxes for planetary nebulae. Astronomy & Astrophysics. 2018-01-01, roč. 609, s. A126. Dostupné online [cit. 2020-11-29]. ISSN 0004-6361. DOI 10.1051/0004-6361/201731788. (anglicky) 
  57. ↑ a b NASA - Hubble Offers a Dazzling 'Necklace'. www.nasa.gov [online]. [cit. 2020-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]


Seznam 48 souhvězdí podle Ptolemaia
Hvězdy souhvězdí Šípu
Bayer
α (Sham) • β • γ • δ • ε • ζ • η • θ
Flamsteed
1 • 2 • 3 • 9 • 10 • 11 • 13 • 15 • 18
Seznam hvězd souhvězdí Šípu
Seznam 88 souhvězdí moderní astronomie

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Souhvězdí_Šípu&oldid=22927373“