Pěnice černohlavá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxPěnice černohlavá
alternativní popis obrázku chybí
Pěnice černohlavá, samec
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád pěvci (Passeriformes)
Čeleď pěnicovití (Sylviidae)
Rod pěnice (Sylvia)
Binomické jméno
Sylvia atricapilla
Linné, 1758
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pěnice černohlavá (Sylvia atricapilla, lidově také „černohlávek“) je malý zpěvný pták z čeledi pěnicovitých.[2]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rozlišuje se celkem 5 poddruhů: pěnice černohlavá evropská (Sylvia atricapilla atricapilla), obývající většinu Evropy a západní Sibiř, p. č. španělská (S. a. heineken), žijící na Pyrenejském poloostrově, Madeiře, Kanárských ostrovech a zřejmě též v Maroku a Alžírsku, p. č. italská (S. a. pauluccii), obývající území od východního Španělska po střední a severní Itálii a zřejmě i Tunisko, p. č. kavkazská (S. a. dammholzi), žijící na Kavkaze a Blízkém východě. Pátý poddruh obývá Kapverdské ostrovy a Azory.[3]

Popis[editovat | editovat zdroj]

  • Délka těla: 13,5–15 cm
  • hmotnost: 14–20 g
Samice

Jedna z větších pěnic. Snadno se pozná podle typické čepičky na hlavě, sahající k hornímu okraji oka. Dospělý samec má čepičku černou (od prvního přepeření do konce zimy hnědou, černou nebo černohnědou); svrchu je popelavě šedý a zespodu olivově šedý. Samice má čepičku rezavohnědou. Svrchu je tmavěji šedohnědá, na spodu světlejší, ale celkově oproti samci s hnědým nádechem. Mladí ptáci (do prvního přepeření) mají čepičku zbarvenou jako samice. Na ocase nemá v žádném šatu bílou barvu. Nohy i zobák jsou šedé.

Vábí tvrdým mlaskavým „tek“, přednášeným samostatně nebo v řadě. V čistém flétnovém zpěvu dokáže mistrně napodobit hlasy jiných druhů ptáků (např. slavíků, kosa, drozdů nebo červenky). Zpívá z vyvýšených míst i při prolézání hustou vegetací.[3][4]

pěnice černohlavá

zpěv

Problémy s přehráváním? Nápověda.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Obývá celou Evropu kromě nejsevernější části, vyskytuje se také na západní Sibiři a v severozápadní Africe. Na západě a jihu Evropy je stálá, ostatní populace přezimují ve Středomoří nebo v rovníkové Africe. Evropská populace je odhadována na více než 25 000 000 párů a druh je charakterizován jako zabezpečený.[5]

Výskyt v ČR[editovat | editovat zdroj]

V ČR hnízdí na celém území od nížin až do subalpínského stupně, s nadmořskou výškou se však její početnost snižuje. Její stavy se od počátku 80. let 20. století mírně zvyšují; v letech 1985–1989 byla celková početnost odhadnuta na 600 000–1 200 000 párů, zatímco v letech 2001–2003 již na 800 000–1 600 000 párů.[3]

Přílet na naše území probíhá od března do dubna, odlet od srpna do září, případně ještě během října až listopadu. Ojediněle v ČR i zimuje, v posledních letech se počet zimujících ptáků (nejčastěji samců) zvyšuje.[3]

Zimoviště[editovat | editovat zdroj]

Původní zimoviště se nacházela v severní Africe. Nově však část středoevropské populace zalétá zimovat do Británie. Zde ptáci využívají britské tradice zimniho přikrmování ptactva a nemusejí absolvovat tisíce kilometrů dlouhou cestu do Afriky. Statistické měření u těchto populací prokázalo zkracování letek. [6]

Prostředí[editovat | editovat zdroj]

Je typickým lesním ptákem. Preferuje spíše listnaté a smíšené lesy, ale žije i v lesích jehličnatých, a to jak v ekotonu, tak uvnitř lesů. Obývá též zarostlé parky a zahrady.

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Hnízdo s vejci

Hnízdí jednotlivě, teritoriálně a monogamně, vzácně se objevují i případy bigamie a účasti cizího samce na péči o mláďata. Na hnízdišti se jako první objevuje samec, který hned zabírá teritorium a označuje ho zpěvem. Během námluv staví několik jednoduchých hnízd, která představuje samici. Ta si buď jedno z nich vybere, nebo postaví nové. Hnízdí obvykle 1× ročně od května do července, při ztrátě snůšky následuje náhradní hnízdění. Hnízdo je obvykle dobře skryto v husté vegetaci (keřích, stromech, popínavých rostlinách, kapradinách) ve výšce do 2 m. Stavebním materiálem je tráva a různé byliny, vystýlka kotlinky je tvořena jemnou trávou, kořínky a žíněmi. Snůška čítá 4–5 (2–7) bílých, nažloutlých, nahnědlých nebo načervenalých, hnědě skvrnitých vajec o rozměrech 19,6 × 14,7 mm, na kterých sedí po dobu 11–12 dnů oba ptáci. Mláďata jsou krmena oběma rodiči a hnízdo opouštějí ve stáří 11–14 dnů. S rodiči zůstávají další 2–3 týdny a pohlavní dospělosti dosahují ve 2. kalendářním roce.

Z 2345 hnízd v ČR byla mláďata úspěšně vyvedena z 38 % hnízd, z 546 hnízd v jižním Německu z 52 % hnízd. Nejčastější příčinou ztrát je predace (více než 90 % případů), ve střední Evropě hlavně kunou a sojkou. Míra přežití v 1. roce života je 32 %, roční míra přežití u dospělých ptáků 46 %. Nejstarší okroužkovaný pták se dožil 13 let a 22 dnů.[3]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

V hnízdním období se živí hlavně hmyzem (housenkami, brouky, blanokřídlými, dvoukřídlými) a jinými bezobratlými (pavouky, měkkýši), na konci léta a na podzim požírá také bobule a dužnaté plody. Oblíbenou sezonní potravou jsou bobule černého bezu. Mláďata jsou krmena hmyzem a později i dužnatými plody. Potravu sbírá z listů a větví stromů a keřů, méně často v letu a na zemi.[3]

Kulturní význam[editovat | editovat zdroj]

V minulosti byla tato pěnice lidově nazývaná „černohlávek“ žádaným klecním ptákem pro svůj příjemný zpěv. Z toho důvodu byla pochopitelně ceněnou kořistí čižbářů. Odposlechnutí samci (kvalitní zpěváci) se chytali většinou za použití sýčka na lep. Takový lov patřil pro svou náročnost k čihařskému mistrovství a nejlepší černohlávci byli pečlivě opečovávanými chovanci.[7] Dodnes o pozornosti, jakou tomuto drobnému ptákovi lidé v minulosti věnovali, svědčí i poměrně rozšířené české příjmení Černohlávek.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-24]
  2. SVENSON, L. a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Praha : Svojtka&Co, 2004. ISBN 80-7237-658-6.  
  3. a b c d e f HUDEC, K. a kol.. Fauna ČR. Ptáci 3. Praha : Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.  
  4. SVENSSON, L. a kol.. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2.. vyd. Praha : Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.  
  5. BUEFIELD, I.; BOMMEL, F. van. Birds in Europe: population estimates, trends and conservation status. Cambridge : BirdLife International, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0946888535.  
  6. Mgr. Zdeněk Vermouzek, Česká společnost ornitologická, Rozhovor pro Lidové noviny, 6. 6. 2014.
  7. Procházka, A. Paměti brněnského ptáčníka (2005), Moravské zemské muzeum, ISBN 80-7028-271-1