Nakadžima Ki-84

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Nakadžima Ki-84 Hajate
Replika Nakadžima Ki-84
Replika Nakadžima Ki-84
Určení stíhací letoun
Výrobce Nakadžima Hikóki K. K.
Šéfkonstruktér Tei Kojama
První let duben-květen 1943[1]
Zařazeno 1944
Uživatel Japonské císařství
Čínská republika
Čínská lidová republika
Indonésie
Výroba srpen 1943–1945
Vyrobeno kusů 3514
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nakadžima Ki-84 Hajate (Čerstvý vítr)[2] (japonsky: 四式戦闘機, Jon šiki sentóki) byl japonský armádní stíhací letoun užívaný ve druhé světové válce. Plný název sériových letounů byl Armádní stíhací letoun Typ 4 Model 1A Hajate,[1][nenalezeno v uvedeném zdroji] ve spojeneckém kódu byl označen Frank.

Jednalo se o robustní a rychlý letoun s dobrou pasívní ochranou pilota, se silnou výzbrojí a dlouhým doletem. Když se roku 1944 střetli s Ki-84 Američané, byli nemile překvapeni výkony nového soupeře. Avšak v té době měli již nad Japonci takovou početní převahu, že je nasazení jakéhokoliv moderního stroje nemohlo ohrozit.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Typ Ki-84 byl japonskou armádou objednán 29. prosince 1941,[1] jako budoucí náhrada v té době do služby zaváděného typu Nakadžima Ki-43 Hajabusa. Nový typ si měl zachovat výbornou obratnost svého předchůdce a obecně dosahovat vyšších výkonů. Také měl mít pancéřování kabiny letounu a samosvorné obaly nádrží, což byly velké slabiny typu Ki-43.[1] Vývoj nového typu vedl Tei Kojama, jenž stál i u zrodu typů Ki-43 a Nakadžima Ki-44.[1] První prototyp byl dokončen v březnu roku 1943 a o pět týdnů později zalétán. Zkoušky probíhaly úspěšně a brzy byly dokončeny další dva prototypy letounu. V září roku 1943 proběhl cvičný souboj prototypu Ki-84 s letounem Ki-44 a s německým Focke Wulfem 190 A5, který byl rozebraný přepraven do Japonska. Major Jasuhiki Kuroe, který pilotoval prototyp Ki-84, ho shledal jako nejlepší.[1]

Sériové výrobě typu předcházely dvě předsérie, které byly vyrobeny mezi srpnem roku 1943 a březnem roku 1944. Poté už začala sériová výroba typu, jež trvala až do konce války. Celkem bylo postaveno 3514 kusů Ki-84.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Jediný dochovaný letoun Nakadžima Ki-84 Hayate (N3385G)

Ki-84 byl robustní dolnoplošník s kapkovitým překrytem pilotní kabiny a záďovým podvozkem, jehož hlavní nohy se zatahovaly směrem k trupu. Problémem letounu byla křehká konstrukce podvozku, jehož zhroucení bylo častou příčinou nehod při operacích z polních letišť.[1] Letoun poháněl dvouhvězdicový vzduchem chlazený osmnáctiválec Nakadžima Ha-45 (ve verzích Ha-45-11, Ha-45-12 či později výkonnější Ha 45-21), který roztáčel čtyřlistou vrtuli. Jeho výkon bylo možné krátkodobě zvýšit pomocí vstřikování směsi vody a metanolu. V případě pohonné jednotky měl typ po celou svou operační službu problémy s tlakem palivové soustavy, jenž někdy způsoboval pokles výkonu motoru.[1] Výbzroj typu se skládala ze dvou synchronizovaných kulometů typu Ho-103 ráže 12,7 mm nad motorem a dvou kanónů Ho-5 ráže 20 mm v křídle. Pod křídlem byly dva závěsníky, na které bylo možné zavěsit dvě pumy o hmotnosti 250 kg či některou z nich zaměnit za přídavnou nádrž.

Postupně byly vyvinuty také zdokonalené varianty letounu. Do části letounů byl montován výkonnější motor Nadakžima Ha 45-25 o výkonu 2000 hp. Nasazení proti americkým těžkým bombardérům B-29 si vynutilo zesílení výzbroje letounu. Verze Ki-84-Ib měla místo synchronizovaných kulometů další dva 20mm kanóny Ho-5 (celkem tedy čtyři) a verze Ki-84-Ic měla dva z 20mm kanónů vyměněny za dva kusy typu Ho-105 ráže 30 mm. Tyto dvě verze měly dřevěné skořepinové zadní části trupu s kýlovkami a vodorovnými stabilizátory a také demontovatelné koncové oblouky křídla. Překližka se také uplatnila u různých krytek, palubní desky a krytů podvozku. Střední a příďová část trupu i nosné plochy zůstaly celokovové. Pohon zajišťovaly dvouhvězdicové osmnáctiválce Nakadžima Ha-45 verzí 21, 23, nebo 25 s nízkotlakým vstřikováním paliva o maximálním výkonu 1397-1470 kW.

K sériové výrobě výškové verze Ki-84-III s motorem Ha 45Ru s turbokompresorem už nedošlo. Vyráběna nebyla ani verze Ki-84N (také Ki-117) s motorem Nakadžima Ha 44-13 o výkonu 2500 hp a zvětšeným rozpětím. Poslední dva projekty výškové verze byly označeny Ki-84P a Ki-84R.

Verze Ki-106 byla pokusem o výrobu letounu z nestrategických surovin. Její konstrukční řešení dostala na starost firma Tačikawa Hikoki K.K. První prototyp celodřevěného stroje zalétal v červenci 1945 major Yasuhito Kuroe.[3] Do draku byl instalován motor Nakadžima Ha-45-21 o výkonu 1463 kW pod duralovou kapotou. Hlavňovou výzbroj tvořily dva synchronizované kanóny Ho-5 ráže 20 mm v trupu nad motorem a po jednom v každé polovině křídla. Následující tři prototypy byly z důvodu odlehčení vybaveny pouze trupovými kanóny. Zjednodušeny byly rovněž vztlakové klapky původně dělené.

Ki-113 byl nedokončený prototyp verze Ki-84 postavené pro změnu s ocelovou kostrou a potahem. Nedokončený zůstal i prototyp verze Ki-116 s řadovým motorem Micubiši Ha 112-II.[zdroj?]

Operační nasazení[editovat | editovat zdroj]

Ki-84

Pro ověření vlastností letounu byla také v říjnu 1943 vytvořena experimentální čútai vyzbrojená typem Ki-84, která však nebyla nasazena v bojové oblasti. Výsledky testování byly velice pozitivní. První řadovou jednotkou, která byla typem vyzbrojena byla 22. sentai, která byla nejprve krátce nasazena v Číně a stala se zde pro Američany nepříjemným překvapením.[1] Poté byly letouny nasazeny především při obraně Filipín a Okinawy. Na Filipíny byla soustředěna většina jednotek s moderními Ki-84 (jednalo se o 1., 11., 29., 51., 52., 71., 72., 73. a 200. sentai), přičemž letouny byly nasazeny především jako stíhací bombardéry proti pozemním cílům a americké invazní flotile. V boji tyto jednotky ztratily většinu svých letadel a musely být poté staženy do Japonska k přeskupení a vyzbrojení.

Řada jednotek poté bránila Japonsko před útoky amerických bombardérů. Působily také na Okinawě, v Barmě, Číně, Thajsku, Mandžusku, Indočíně, Indonésii a řada jednotek skončila svou bojovou činnost na Tchaj-wanu.

Po skončení války používaly ukořistěné kusy jak Kuomintang, tak komunistické síly. Letoun byl testován i v USA.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Nakadžima Ki-84 Hajate 73. sentai

Hlavní technické údaje Ki-84-Ia[editovat | editovat zdroj]

Nakajima Ki-84.svg
  • Osádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 11,238 m
  • Délka: 9,920 m
  • Výška: 3,385 m
  • Nosná plocha: 21,0 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 2698 kg
  • Vzletová hmotnost: 3890 kg
  • Maximální rychlost: 687 km/h ve výšce 6100 m[4]
  • Dostup: 11 000 m
  • Dolet: 1800 km

Motor[editovat | editovat zdroj]

Dvouhvězdicový vzduchem chlazený čtyřdobý zážehový osmnáctiválec Nakadžima Ha-45 Model 21 o maximálním výkonu 1990 koní[1] (1463,64 kW)

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j DVOŘÁK, Pavel. Nakajima Ki-84 Hayate. HPM. 1993, roč. III, čís. 8, s. 2–5. ISSN 1210-1427. 
  2. 『疾風』と命名 陸の最新鋭戦闘機 大阪毎日新聞、Noviny Ósaka mainiči šinbun z 11. dubna 1945
  3. Balous, Miroslav. Tachikawa (Nakajima) Ki-106. Letectví a kosmonautika. červenec 2014, čís. 7, s. 65.
  4. WWII Aircraft Performance - Japan - Ki-84. www.wwiiaircraftperformance.org [online]. [cit. 2018-03-26]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DVOŘÁK, Pavel. Nakajima Ki-84 Hayate. HPM. 1993, roč. III, čís. 8, s. 2–5. ISSN 1210-1427. 
  • DVOŘÁK, Pavel. Nakajima Ki-84 Hayate (dokončení). HPM. 1993, roč. III, čís. 9, s. 9–16. ISSN 1210-1427. 
  • FRANCILLON, René J. Japanese Aircraft of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1994. ISBN 0-87021-313-X. Kapitola Nakajima Ki-84 Hayate (Gale), s. 230 až 238. (anglicky) 
  • JAROSLAV, Schmid. Stíhací a bombardovací letadla Japonska. Plzeň: Fraus, 2000. ISBN 80-7238-077-X. Kapitola Nakadžima Ki-84 Hajate (Frank), s. 75-79. (česky) 
  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 89. 
  • GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. Praha: Svojtka&Co., 2006. ISBN 80-7237-203-3. Kapitola Japonsko, s. 310-313. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]