Koča Popović

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Koča Popović
Koča Popović.jpg

Viceprezident Jugoslávie
Ve funkci:
14. července 1966 – 30. června 1967
Prezident Josip Broz Tito
Předchůdce Aleksandar Ranković
Nástupce funkce zrušena

Ministr zahraničních věcí Jugoslávie
Ve funkci:
15. ledna 1953 – 23. dubna 1965
Předchůdce Edvard Kardelj
Nástupce Marko Nikezić
Stranická příslušnost
Členství Svaz komunistů Jugoslávie

Narození 14. března 1908
Bělehrad
Úmrtí 20. října 1992 (ve věku 84 let)
Bělehrad
Místo pohřbení Novo groblje
Národnost Arumuni
Partner(ka) Lepa Perović
Sídlo Švýcarsko
Paříž
Bělehrad
Alma mater Pařížská univerzita (do 1932)
Bělehradská univerzita
Právnická fakulta univerzity Bělehrad
Profese básník, spisovatel, politický komisař, voják a politik
Ocenění Národní hrdina Jugoslávie (1953)
velkokříž Řádu bílé růže
Československý válečný kříž 1939
Řád bílého lva II. třídy
velkodůstojník Řádu čestné legie
… více na Wikidatech
Commons Kategorie Koča Popović
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Konstantin "Koča" Popović (v srbské cyrilici Константин Коча Поповић), znám ovšem spíše jako Koča Popović (v srbské cyrilici Коча Поповић; 14. března 1908, Bělehrad20. října 1992, Bělehrad), byl jugoslávský komunistický politik původem ze Srbska. Účastnil se španělské občanské války a jugoslávského partyzánského boje. Byl také aktivní jako spisovatel a intelektuál.[zdroj?]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Jako jeden z mála jugoslávských komunistů byl Popović původem z majetné a společensky dobře postavené rodiny. Ta se v roce 1912 celá přestěhovala na nějakou dobu do Švýcarska, kde Popović navštěvoval klášterní školu. Hrál také na piáno a zpíval v chóru.[zdroj?]

Po návratu do Jugoslávie v roce 1921 studoval na gymnáziu. Později na důstojnické škole v Sarajevu a práva a filozofii studoval na pařížské Sorbonně. Ve Francii psal filmové kritiky pro časopis Paris Soir. Spolu s Vane Borem zveřejnil v časopise Revue Du Cinéma manifest Čovek od ukusa.

V roce 1933 vstoupil do jugoslávské komunistické strany (která tehdy působila v ilegalitě) a intenzivně se podílel na jejích aktivitách. To ho poprvé přivedlo do konfliktu s tehdejším režimem celkem několikrát. Popović byl poprvé zatčen už v roce 1933, spolu s Oskarem Davičem, či Đorđem Jovanovićem. Byl odsouzen a uvězněn v káznici v Sremské Mitrovici.

V 30. letech rozvíjel také svojí literární činnost. Polemizoval s jugoslávskými sociálně laděnými autory, a udržoval intenzivní komunikaci s bělehradskou skupinou surrealistů. V roce 1932 spolupracoval s Ústavem pro sociální výzkum ve Frankfurtu v Německu.

Jako dobrovolník odcestoval v roce 1937 do Španělska, kde se na dva roky zapojil do občanské války na straně republiky (v tzv. interbrigádě). V republikánské armádě získal hodnost poručíka. Dlouhou dobu také velel dělostřelecké divizi. Účastnil se bojů po celém území Španělska, včetně finální bitvy o Madrid. V závěru války přešel se skupinou bojovníků na území Francie, kde byl zatčen a vězněn (v táboře Saint Cuprien).

V září 1939 se vrátil do Jugoslávie a pokračoval v činnosti v komunistické straně. Stal se předsedou oblastního výboru strany pro Srbsko.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu let 1940 a 1941 byl zatčen a uvězněn. V březnu 1941 ho jugoslávský královský režim teprve propustil. Po bleskovém útoku Německa a Bulharska na Jugoslávii v dubnu 1941 se Popović ocitl v řadách královské armády, avšak byl velmi rychle poblíž města Ivanjica na jihu Srbska zajat. Ze zajetí uprchl nedlouho poté a vrátil se ke komunistům. Účastnil se partyzánského povstání od jeho prvního dne, tedy 7. července 1941, kdy vypuklo v Beloj Crkvi, malém srbském městě u hranic s Rumunskem. V partyzánské armádě byl jmenován velitel Kosmajského a o několik dní později i posávského oddílu. Následně velel skupině oddílů v oblasti Šumadije.

Poté, co byla poražena Užická republika a došlo k definitivnímu rozkolu mezi komunistickými partyzány a zbytky monarchistické armády, Popović organizoval přesun partyzánského vojska nejprve do oblasti Sandžaku, a následně do Bosny.

V řadách partyzánských vojsk získal velení První proletářské úderné brigády; legendární jednotky o počtu až tisíc lidí, která pro komunisty rozhodla bojiště v jugoslávském válčišti.[zdroj?] Byl prvním velitelem této formace, a mezi partyzány si v této funkci získal značnou oblibu.[zdroj?] Brigáda postupovala Jugoslávií z Bosny Ruda směrem k Jaderskému moři; při své cestě však činila výpady do bližších, či vzdálenějších odboček (jakými byla např. i Bosenská krajina). Na své dlouhé cestě byla osvobozována různá města (Konjic, Livno, Teslić, Vlasenica, Zvornik…). Popović velel brigádě i během tzv. Igmanského pochodu, kdy v lednových dvacetistupňových mrazech přešli partyzáni přes pohoří Igman. Popovićovo velení skončilo 5. října 1943.

Účastnil se bitvy o Sutjesku. Nedlouho před ní vydal rozkaz stáhnout se z pozice (FočaKalinovik, což sice otevřelo partyzánskému vojsku potřebnou cestu směrem k Sutjesce, avšak vedlo k ohromným lidským ztrátám a také ztrátě spojení s partyzánským vrchním štábem. Za to velmi rychle stanul před vojenským soudem.

Koća Popović byl členem AVNOJe, účastnil se jak jeho prvního zasedání v Drvaru, tak i druhého v Jajci. Právě tam byl zvolen do předsednictva tohoto orgánu, ze kterého se postupně po skončení druhé světové války stal nový jugoslávský parlament. Zasedal jak v Dočasné skupštině Jugoslávie (Privremena skupština), tak v Ústavodárném shromáždění (Ustavodarna skupština).

1. května 1943 získal hodnost plukovník a o několik dní později pak i generála, nedlouho poté, co byly v jugoslávské partyzánské armádě zavedeny vojenské hodnosti. V roce 1944 se stal náčelníkem Generálního štábu partyzánských jednotek pro Srbsko. Začátkem roku 1945, kdy již bylo (i za pomoci Rudé armády) Srbsko osvobozeno od fašistů, bojovala II. armáda pod vedením Koči Popoviće v oblasti severovýchodní Bosny a postupovala směrem na Záhřeb a do Slovinska.

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

V rodící se komunistické Jugoslávii po válce zastával četné politické posty. Byl jedním z prvních členů Ústředního výboru Svazu komunistů Srbska. V letech 19481953 byl náčelníkem jugoslávského generálního štábu. Po něm ho vystřídal jiný partyzánský generál Peka Dapčević.

Kromě toho zastával také funkci ministra zahraničí (oficiálně Svazového sekretáře pro zahraniční záležitosti, a to v letech 19531965). V období rozkolu Tita se Stalinem vyjednával možné formy spolupráce Jugoslávie se západními zeměmi, včetně modernizace Jugoslávské lidové armády.[zdroj?] Přelom 50. a 60. let, kdy byl Popović ministrem zahraničí, byl obdobím různě se měnících a vyvíjejících jugoslávsko-sovětských vztahů, které procházely teplejšími a chladnějšími fázemi. Popović se – jako politik věrný Josipu Brozu Titu a jeho politice neúčastněnosti – přirozeně obával rizika vzrůstajícího vlivu Sovětského svazu. Za jeden z momentů demonstrace sovětské síly považoval zkušební atomový výbuch v době první konference Hnutí nezúčastněných zemí v Bělehradě (1.6. září 1961 – v Semipalatinsku v té době odpálili Sověti hned tři atomové pumy.

Koča Popović byl rovněž i členem Svazové výkonné rady, či vedoucím jugoslávské delegace při OSN.

V roce 1966 byl Popović zvolen za člena Předsednictva ÚV SKJ (na 6. kongresu SKJ). Do stejného postu byl zvolen i na 7. a 8. kongresu.

Po událostech, spojených s Chorvatským jarem a změnou vnitropolitické situace v SR Srbsko (tzn. porážka liberálního politického proudu) se rozhodl stáhnout se z aktivní politiky. Až do své smrti v roce 1992 pak žil v Bělehradě, často trávil letní měsíce v Dubrovníku.[zdroj?]

V letech 19661982 byl členem Svazového výboru SUBNORu (partyzánské veteránské organizace).

Na pohřbu Josipa Broze Tita jako jeden z několika jeho blízkých spolupracovníků nesl jeho rakev.

Rozpad Jugoslávie[editovat | editovat zdroj]

Hrob Koći Popoviće

Nedlouho před rozpadem SFRJ se rozhodl opět promluvit do politické diskuze v zemi. Vyslovil se za mírumilovné řešení jugoslávské krize a nedlouho po Mítinku pravdy v Lublani obvinil deník Politika z antislovinské kampaně. Zaslal několik dopisů nejvýznamnějším srbským sdělovacím prostředkům v SFRJ (Borba, NIN, Politika, Nedelja). Slobodana Miloševiće považoval za politika nepříliš vzdáleného od Franjo Tuđmana[zdroj?], především proto, že oba spoléhají na sílu a propagandu a tvrdě potírají jakoukoliv opozici. Rovněž se velmi negativně vyjadřoval o tehdejším prezidentovi země a spisovateli Dobrici Ćosićovi.

Koča Popović zemřel 20. října 1992 v Bělehradě. Vzhledem k tomu, že se nacházel v dlouhodobém konfliktu s vedením jugoslávské armády, konal se jeho pohřeb jen v rodinném kruhu.

Literární činnost[editovat | editovat zdroj]

Popović se s osobnostmi literárního světa setkal během svého pobytu v Paříži. 30. léta 20. století byla obdobím, kdy se jak ve Francii, tak i v Jugoslávii transformoval levicový surrealistický proud v literaturu sociálně orientovanou. Obě skupiny byly značně propojené a Popović s nimi udržoval četné kontakty.

Spolu s Markem Ristićem např. zveřejnil manifest Nacrt za jednu fenomenologiju iracionalnog a přispíval i do literárního časopisu Nadrealizam danas i ovde (Surrealismus dnes a tady). Spolu s Ristićem, Borem a Miroslavem Krležou psal do bělehradského časopisu Danas.

Až do začátku války se věnoval kromě politické i činnosti literární.

O svých zážitcích z druhé světové války sepsal knihu Beleške uz ratovanje (Poznámky k válčení). Vedl deník bojů První proletářské brigády (Dnevnik o ratnom putu Prve proleterske brigade), díky němuž je dobře zachyceno, jak boje této partyzánské formace probíhaly.

Své komentáře k společensko-politické situaci v Jugoslávii před jejím rozpadem pojmenoval názvem Tři upozornění Koči Popoviće (Tri upozorenja Koče Popovića).

Politická orientace[editovat | editovat zdroj]

Již v mládí začal inklinovat k marxismu. Odmítl nacionalismus a později se proto nikdy nepovažoval za Srba, ale za Jugoslávce. Po celý svůj život ostře odmítal nacionalismus, a to jak v podobě, kterou viděl v procesu tzv. Chorvatského jara, tak i Miloševićovy „protibyrokratické revoluce“. Odsoudil nacionalismus jako nejnižší formu společenského vědomí.

Blízce spolupracoval s Josipem Brozem Titem a byl mu věrný i během roztržky mezi Titem a Stalinem.

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Národní vyznamenání
Stát Stuha Název Datum udělení
JugoslávieJugoslávie Jugoslávie Orden slobode.png Řád svobody
Order of the National Hero - ribbon.svg Řád hrdiny lidu 1953, 27. listopadu
Order of the Hero of socialist labour Rib.png Hrdina socialistické práce
Order of the National liberation Rib.png Řád národního osvobození
Order of the Battle flag Rib.png Řád vojenské zástavy
Orden jugoslovenske zastave1(traka).png Řád jugoslávské praporu
Order of the partisan star with golden wreath Rib.png Řád partyzánské hvězdy se zlatým věncem 2x
Řád republiky ze zlatým věncem
Order of the brotherhood and unity with golden wreath Rib.png Řád bratrství a jednoty se zlatým věncem
Order of merits for the people with golden star Rib.png Řád za zásluhy pro lid se zlatým věncem
Order for courageousness Rib.png Řád za statečnost
Commemorative Medal of the Partisans - 1941 RIB.png Partyzánský pamětní znak 1941
Ordre de la Couronne de Yougoslavie (Royaume).png rytíř Řádu jugoslávské koruny[1]
Zahraniční vyznamenání
Stát Stuha Název Datum udělení
AfghánistánAfghánistán Afghánistán Order of the Sun (Afghanistan) - ribbon bar.gif Řád nejvyššího slunce I. třídy
ArgentinaArgentina Argentina ARG Order of May - Grand Cross BAR.png velkokříž Květnového řádu
BolívieBolívie Bolívie BOL Order of Condor of the Andes - Grand Cross BAR.png velkokříž Řádu andského kondora
BrazílieBrazílie Brazílie BRA Order of the Southern Cross - Grand Cross BAR.png velkokříž Řádu Jižního kříže
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo TCH Rad Bileho Lva 2 tridy (pre1990) BAR.svg Řád Bílého lva II. třídy
Czechoslovak War Cross 1939-1945 Bar.png Československý válečný kříž 1939
EgyptEgypt Egypt EGY Order of the Republic - Grand Cordon BAR.png velkostuha Řádu republiky
EtiopieEtiopie Etiopie ETH Order of Menelik II - Grand Cross BAR.png velkokříž Řádu Menelika II.
FinskoFinsko Finsko FIN Order of the White Rose Grand Cross BAR.png velkokříž Řádu bílé růže
FrancieFrancie Francie Legion Honneur GC ribbon.svg velkokříž Řádu čestné legie
ChileChile Chile CHL Order of Merit of Chile - Grand Cross BAR.png velkokříž Řádu za zásluhy
IslandIsland Island ISL Icelandic Order of the Falcon - Grand Cross BAR.png velkokříž Řádu islandského sokola
ItálieItálie Itálie Cordone di gran Croce OMRI BAR.svg velkokříž Řádu zásluh o Italskou republiku[2] 1965, 8. listopadu
MaďarskoMaďarsko Maďarsko Hu3ofl0.png Řád praporu Maďarské lidové republiky
MexikoMexiko Mexiko MEX Order of the Aztec Eagle 2Class BAR.png velkokříž Řádu aztéckého orla
NizozemskoNizozemsko Nizozemsko NLD Order of Orange-Nassau - Knight Grand Cross BAR.png velkokříž Řádu Oranžsko-Nasavského
NorskoNorsko Norsko St Olavs Orden storkors stripe.svg velkokříž Řádu svatého Olafa
PolskoPolsko Polsko POL Order Krzyża Grunwaldu 2 Klasy BAR.svg Řád grunwaldského kříže II. třídy
ŘeckoŘecko Řecko GRE Order of George I - Grand Cross BAR.png velkokříž Řádu Jiřího I.
Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz SU Order of Suvorov 1st class ribbon.svg Řád Suvorova I. třídy 1945, 15. října
SU Order of Suvorov 2nd class ribbon.svg Řád Suvorova II. třídy[3] 1944, 5. září

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ČKREBIĆ, DUŠAN, 1927-. Koča Popović, duboka ljudska tajna : filozof, vojskovođa, državnik. Drugo izmenjeno i dopunjeno izdanje. vyd. Beograd: [s.n.] 438 pages s. ISBN 9788651916161, ISBN 8651916167. OCLC 881418150 
  2. Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-09-18]. Dostupné online. 
  3. 15429. www.knowbysight.info [online]. [cit. 2019-09-18]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]