Křesťanské motivy ve výtvarném umění

Křesťanské motivy patřily v určitých fázích vývoje výtvarného umění k nejdůležitějším motivům – zvláště v raně křesťanském a středověkém období. Silně ustoupily v období renesance, aby se zase silně projevily v období protireformace a baroka.

Pozn.: Konkrétní údaje v textu vycházejí ze Slovniku pojmů z dějin umění.^[1]

Hlavní druhy výtvarného umění

Architektura

Typickým využitím křesťanských motivů bylo ztvárnění tympanonů románských a gotických portálů.

Sochařství

V sochařství je vhodné rozlišovat sochy volně umístěné v krajině či intravilánu obcí a sochy umístěné v budovách nebo na jejich průčelí. V českých zemích je od baroka zdaleka nejčastějším motivem volné sochy sv. Jan Nepomucký (téměř 1300 soch je chráněno jako kulturní památka^[2]), časté jsou dále motivy Ukřižování (Krucifix nebo Kalvárie), sochy Panny Marie (často na sloupu) a Nejsvětější trojice. V řadě měst byly vztyčovány složitější mariánské sloupy, později jako poděkování za záchranu před morem sloupy morové.

Socha svatého Jana Nepomuckého
Krucifix
Socha Panny Marie
Sousoší Nejsvětější trojice
Sousoší Kalvárie

Malířství

Od počátku křesťanství pokrývá stěny chrámů výzdoba v podobě mozaiky nebo fresky, zpočátku s dominujícím Trůnícím Kristem ve výjevu Posledního soudu, později často skládající cyklus výjevů ze života patrona daného kostela. Časem se objevují samostatné deskové obrazy, jednak skládající více či méně složité oltáře (časté jsou diptychy a triptychy), jednak volně rozmístěné v interiéru kostelů; oblibu získal zvláště cyklus výjevů Křížové cesty.

Starozákonní motivy

Adam a Eva – obvyklým námětem je Prvotní hřích a Vyhnání z ráje; Adam s Evou stojí často po stranách stromu, kolem nějž se ovíjí had s jablkem v tlamě, jindy jsou vyháněni z bran Ráje rukou ukazující z mraků.
Babylonská věž a zmatení jazyků – známý je zvláště obraz Pietra Brueghela staršího
Obětování Izáka Abrahámem
Jákobův zápas s andělem, případně Jákobův žebřík
Daniel v jámě lvové
Mojžíš – různé výjevy
David a Goliáš, proslulá je Michelangelova socha Davida

Novozákonní motivy

Nejsvětější trojice

Často ztvárňovaná na barokních sloupech, kde Bůh Otec drží kříž s Kristem a výjev doplňuje holubice jako ztvárnění Ducha svatého. Obvyklým alegorickým zobrazením je rovněž Boží oko, oko v trojúhelníku s paprsky.

Kristova ikonografie

alegorické ztvárnění Krista – typické v počátcích křesťanství, někdy i později. Obvykle bylo ztvárnění Krista jako Dobrého pastýře nebo Beránka božího (Agnus Dei). Proslulý je z tohoto cyklu van Eyckův gentský oltář s centrálním obrazem Klanění beránkovi
Narození Krista, Klanění pastýřů, Klanění Tří králů – v pozdější době pak široce rozvíjeno ve formě betlémů
Obětování Páně – 40 dní po narození podle starých rituálů, spojeno s obřadem Očišťování Panny Marie
Svatá rodina – zobrazení malého Krista s Pannou Marií a sv. Josefem
Odpočinek na útěku do Egypta – časté téma v malířství, související s předchozím a spojené s Vražděním neviňátek

Kristův křest – obvykle Kristus stojí ve vodě a je křtěn sv. Janem Křtitelem, přítomna je holubice jako zastoupení Ducha svatého
Kristovy zázraky – zobrazováno je zejména Vzkříšení Lazara, Rozmnožení chleba, Cesta po hladině jezera, Svatba v Káni, Proměnění Páně na hoře Tábor
Vjezd do Jeruzaléma
Poslední večeře – motiv proslavený zvláště monumentální freskou Leonarda da Vinciho
Olivetská hora (také Getsemanská zahrada) – velmi častá v sochařství, zastoupená v mnoha českých kostelích; Kristus klečí a modlí se, za ním spí jeho učedníci (apoštolové)
pašijové výjevy zahrnují scény Kristova mučení a smrti, od 15. století soustředěné do cyklu Křížové cesty (původně 7, později 14 zastavení)
Ecce Homo (zbičovaný Kristus)

Nesení kříže
Ukřižování (krucifix), jeden z nejrozšířenějších motivů, ve výtvarném umění často doprovázený motivy Arma Christi ("nástrojů umučení").
- Kalvárie – rozšíření tohoto motivu o postavy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty (nebo sv. Jana Křtitele)
Snímání z kříže, oplakávání (lamentace) a Kladení do hrobu
Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení
Předání klíčů Petrovi – symbolizuje založení křesťanské církve
mystická zobrazení – častá zejména v baroku, zachycují Krista s různými světci
Srdce Kristovo – zobrazení krvácejícího srdce v trnové koruně

Mariánská ikonografie

Kult Panny Marie se velmi rozšířil po koncilu v Efezu (431), kde byla oficiálně prohlášena Matkou boží.

Madona – zobrazení Panny Marie s dítětem, nejčastější mariánský motiv. K nejkrásnějším dílům patří Madony z tzv. krásného slohu (období gotiky, kolem r. 1400).
- Trůnící Madona – zvláštní typ, kdy Madona s dítětem sedí na trůnu
Pieta – zobrazení truchlící Madony s mrtvým Kristem v náručí; objevil se v gotice, asi nejznámější je Michelangelova socha
Immaculata – zdůraznění motivu Neposkvrněného početí v době baroka, ztvárněné např. studnou, ovocem (jablko), vázou s lilií, časté jsou růže, slunce a měsíc, svatozář z hvězd. Panna Marie obvykle stojí na hadovi
Zvěstování – zobrazení Panny Marie a archanděla Gabriela, oznamujícího Marii, že přivede na svět Krista; obvykle s květem lilie
Navštívení Panny Marie – zobrazení těhotné Panny Marie se sv. Alžbětou, matkou Jana Křtitele
Očišťování Panny Marie – 40 dní po narození Krista; často spojeno s výjevem Obětování Páně
Smrt Panny Marie
Nanebevzetí a Korunování Panny Marie; jedním z mnoha příkladů je motiv z proslulého Sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci: v dolní části sloupu nesou dva andělé Marii vzhůru k sousoší Nejsvětější Trojice (fotografie)
Královna nebes (Assumpta, Nanebevzetá) – motiv zavedený v baroku; na mnoha sochách a morových sloupech je Marie zachycena stojící na půlměsíci

Motivy Immaculaty a Assumpty jsou velmi často ztvárněny v podobě tzv. mariánských sloupů, rozšířených především ve středoevropském baroku.

Apoštolové

Apoštolové jsou většinou ztvárňováni společně s Kristem ve výjevech jako je Poslední večeře či Olivetská hora. Známé je ztvárnění dvanácti apoštolů na Staroměstském orloji v Praze.

Evangelisté

Čtyři evangelisté (tedy autoři čtyř evangelií Nového zákona) bývají znázorňováni se svými atributy nebo jsou těmito atributy zastoupeni:

Matouš – s andělěm
Marek – se lvem (známý jako patron Benátek)
Lukáš – s obětním dobytčetem
Jan – s orlem; Jan byl zároveň jedním z apoštolů, proto je často zobrazován v rámci pašijových témat, jako je Snímání z kříže či Oplakávání

Apokalypsa, poslední soud

V centru výjevu je trůnící Kristus (Pantokrator, vševládce) na nebesích, doprovázený svou matkou Marií, po stranách bývá zobrazováno dělení duší a jejich vstup na nebesa nebo pohlcení pekelnými bytostmi. Tento motiv byl častý v apsidách starých křesťanských chrámů, později na tympanonech nad vstupem do gotických katedrál. Jedno z nejznámějších ztvárnění pochází od Michelangela.

Světci

Nejčastěji jako patroni kostelů či kaplí, kde jsou umístěny jejich sochy a výjevy z jejich života či mučednické smrti dominují hlavnímu či vedlejším oltářům. Ke každému světci patří určité atributy (např. sv. Kateřina – kolo, sv. Barbora – věž, sv. Šebestián – šípy) a legenda o jeho životě (např. sv. František káže ptákům či Stigmatizace sv. Františka).

zemští patroni – symboličtí ochránci určité země; původními českými patrony byl sv. Václav a sv. Vojtěch, později přibyli další, z nichž nejznámější jsou sv. Vít, sv. Prokop, sv. Ludmila, sv. Konstantin a Metoděj, sv. Anežka a v protireformační době zvláště sv. Jan Nepomucký.
ochránci proti moru – přímluvci při morových epidemiích, kteří jsou zastoupeni v sousoší morových sloupů – sv. Roch se psem, sv. Rozálie v jeskyni, sv. Šebestián u kůlu probodaný šípy
čtrnáct svatých pomocníků – od středověku skupina zastánců při pohromách a nesnázích, mezi něž patří i málo známí světci: sv. Jiří, Blažej, Erasmus, Pantaleon, Jiljí, Vít, Kryštof, Dionysius, Cyriakus, Achátius, Eustach, Kateřina, Markéta a Barbora.

Reference

↑ BLAŽÍČEK, O. J.; KROPÁČEK, J. Slovník pojmů z dějin umění. Názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění. Praha: Odeon, 1991. ISBN 80-207-0246-6.
↑ MonumNet, web Národního památkového ústavu

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[1] BLAŽÍČEK, O. J.; KROPÁČEK, J. Slovník pojmů z dějin umění. Názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění. Praha: Odeon, 1991. ISBN 80-207-0246-6.

[2] MonumNet, web Národního památkového ústavu

[1]

[2]