Přeskočit na obsah

Hřib peprný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxHřib peprný
alternativní popis obrázku chybí
Hřib peprný
Vědecká klasifikace
Říšehouby (Fungi)
Odděleníhouby stopkovýtrusné (Basidiomycota)
PododděleníAgaricomycotina
TřídaAgaricomycetes
Řádhřibotvaré (Boletales)
Čeleďhřibovité (Boletaceae)
RodHřib (Chalciporus)
Binomické jméno
Chalciporus piperatus
(Bull. ex Fr.) Bataille
Synonyma

Boletus piperatus Bull. ex Fr.
Suillus piperatus (Bull. ex Fr.) Kuntze
Ixocomus piperatus
Xerocomus piperatus

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hřib peprný (Chalciporus piperatus), případně klouzek peprný je jedlá houba z čeledi hřibovitých.

Druh poprvé popsal Pierre Bulliard v roce 1790 pod jménem Boletus piperatus. Na Chalciporus piperatus jej překvalifikoval Frédéric Bataille v roce 1908.

Klobouk je 2–6 cm široký, v mládí polokulovitý, později plochý, žlutohnědý, okrový až tmavě červenohnědý, za vlhka lepkavý, pokožka neslupitelná. Rourky jsou rezavě hnědé; póry v mládí karmínově červené, později rezavě hnědé, velké, hranaté.

Třeň je 3 až 7 cm dlouhý, 0,5–1 cm silný, válcovitý, plný, okrový až žlutohnědý, dole obvykle světlejší a obrostlý žlutým podhoubím.

Dužnina je v třeni žlutá, v klobouku až narůžovělá nebo nahnědlá, při poranění barvu nemění. Má palčivou chuť připomínající pepř (bez nepříjemné nahořklé příchuti) a nenápadnou vůni. Palčivou chuť způsobují alkaloidy chalciporon (C16H21NO), chalciporonypropinat, isochalciporon a dehydrochalciporon, od nichž je odvozeno latinské jméno chalciporus.[1]

Výtrusy jsou elipsoidní, světle hnědožluté, o rozměrech 8–12 × 3–3,5 µm. Výtrusný prach je skořicově hnědý.

Rozšíření

[editovat | editovat zdroj]

Vyskytuje se od června do listopadu v lesích všech typů, hlavně jehličnatých; zejména kolem lesních cest. Tvoří mykorhizu se smrky, v listnatých lesích se vyskytuje zřídka. Upřednostňuje kyselé půdy.[2][3] Druh se vyskytuje v Evropě a Severní Americe; byl ale nalezen i v Tasmánii, kde rostl pod stálezelenými stromy Nothofagus cunninghamii. V Austrálii a Jižní Americe se vyskytuje na plantážích nepůvodních listnatých stromů.[4]

Pro palčivou chuť se hřib peprný používá v menším množství do směsí s jinými druhy, nebo jako koření. Palčivá chuť se sušením nebo povařením plodnic ztrácí.[3][2]

[4] [2] [3] [1]

  1. a b Jens C. Frisvad, Paul D. Bridge, Dilip K. Arora. Chemical fungal taxonomy. [s.l.]: CRC Press, 1998. ISBN 978-0824700690. S. 289. 424 stran. 
  2. a b c Hans E. Laux. Eßbare Pilze und ihre giftigen Doppelgänger. Stuttgart: Franckh’sche Verlagshandlung, 1985. ISBN 3440102408. S. 21. 
  3. a b c Frank Moser. Pfefferröhrling [online]. Natur-Lexikon.com [cit. 2012-07-17]. Dostupné v archivu. 
  4. a b Susan Isaac. [s.l.]: Cambridge University Press, 1993. ISBN 0-521-45050-0. S. 183. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • PŘÍHODA, Antonín; URBAN, Ladislav; URBAN ML., Ladislav. Kapesní atlas hub 1. Praha: SPN, 1986. S. 122. 
  • KLUZÁK, Zdeněk; SMOTLACHA, Miroslav; ERHARTOVI, Josef a Marie. Poznáváme houby. Brno: Svépomoc, 1985. S. 73. 
  • SVRČEK, Mirko; VANČURA, Bohumil. Houby. Martin: ARTIA, 1987. S. 105. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]