Hřib peprný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Hřib peprný

alternativní popis obrázku chybí
Hřib peprný
Vědecká klasifikace
Říše: houby (Fungi)
Oddělení: houby stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Třída: stopkovýtrusé (Basidiomycetes)
Podtřída: houby rouškaté (Agaricomycetidae)
Řád: hřibotvaré (Boletales)
Čeleď: hřibovité (Boletaceae)
Rod: Hřib (Chalciporus)
Binomické jméno
Chalciporus piperatus
(Bull. ex Fr.) Bataille
Synonyma

Boletus piperatus Bull. ex Fr.
Suillus piperatus (Bull. ex Fr.) Kuntze
Ixocomus piperatus
Xerocomus piperatus

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hřib peprný (Chalciporus piperatus), případně klouzek peprný je jedlá houba z čeledi hřibovitých.

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Klobouk 2–6 cm široký, v mládí polokulovitý, později plochý, žlutohnědý, okrový až tmavě červenohnědý, za vlhka lepkavý, pokožka neslupitelná. Rourky rezavě hnědé; póry v mládí karmínově červené, později rezavě hnědé, velké, hranaté.

Třeň 3-7 cm dlouhý, 0,5-1 cm tlustý, válcovitý, plný, okrový až žlutohnědý, dole obvykle světlejší a obrostlý žlutým podhoubím.

Dužnina v třeni žlutá, v klobouku až narůžovělá nebo nahnědlá, při poranění barvu nemění. Má palčivou chuť připomínající pepř (bez nepříjemné nahořklé příchuti) a nenápadnou vůni.

Výtrusy elipsoidní, světle hnědožluté, o rozměrech 8-12 × 3-3,5 µm. Výtrusný prach skořicově hnědý.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Vyskytuje se od června do listopadu v lesích všech typů, hlavně jehličnatých; zejména kolem lesních cest.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Pro palčivou chuť se hřib peprný používá v menším množství do směsí s jinými druhy, nebo jako koření.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PŘÍHODA, Antonín; URBAN, Ladislav; URBAN ML., Ladislav. Kapesní atlas hub 1. Praha : SPN, 1986. S. 122.  
  • KLUZÁK, Zdeněk; SMOTLACHA, Miroslav; ERHARTOVI, Josef a Marie. Poznáváme houby. Brno : Svépomoc, 1985. S. 73.  
  • SVRČEK, Mirko; VANČURA, Bohumil. Houby. Martin : ARTIA, 1987. S. 105.