Hřib žlutomasý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Hřib žlutomasý

Popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říše: houby (Fungi)
Oddělení: stopkovýtrusé (Basidiomycota)
Pododdělení: Agaricomycotina
Třída: Agaricomycetes
Řád: hřibotvaré (Boletales)
Čeleď: hřibovité (Boletaceae)
Rod: hřib (Xerocomellus)
Binomické jméno
Xerocomellus chrysenteron
(Bull.) Šutara 2008
Hřib žlutomasý - ilustrace

Hřib žlutomasý (Xerocomellus chrysenteron (Bull.) Šutara 2008) neboli babka, je houba z čeledi hřibovitých. Z houbařského hlediska jde o jedlý, ale nepříliš ceněný druh horší jakosti.[1]

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

  • hřib žlutomasý
  • suchohřib babka[4]
  • suchohřib žlutomasý
  • babka[5]

Dále existují lidové a krajové názvy jako: hříbek máslový, mračinko, ovčí hříbek, podhoubek (Lomnicko), podlipník (Frenštátsko), podzemník (Unhošťsko), pupek, ševčík a židák (Olomoucko).[5]

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Praskliny pokožky klobouku mají načervenalý nádech
Poškozená místa často vykazují zelenomodrou barevnou reakci

Makroskopický[editovat | editovat zdroj]

Klobouk dosahuje 30 - 80 (110) milimetrů, v mládí je polokulovitý, poté klenutý, ve stáří poduškovitý až ploše rozprostřený. Povrch má šedohnědou, šedookrovou, světle- až tmavohnědou barvu, někdy s olivovým nádechem. Pokožka je matná, nelesklá, suchá. V mládí hladká až sametová, později i jemně plstnatá. Obvykle rozpraskává na malá políčka. Praskliny bývají načervenalé, protože se (obzvlášť v mládí) pod pokožkou klobouku nachází červenavá vrstva.[1]

Rourky jsou 4 - 10 (13) milimetrů dlouhé, společně s póry mají nejprve žluté zbarvení, později jsou žlutoolivové až olivově zelené. Při poškození mají tendenci měnit barvu do modra či zelena.[1]

Třeň skoro válcovitý, někdy u báze silnější, bez síťky. V horních partiích je zbarven žlutě, níže (nebo celý) bývá načervenalý až vínově červený. Povrch kryjí červenavá až hnědá zrníčka.[1]

Dužnina má v oblasti klobouku a vrchní části třeně nažloutlé až žluté zbarvení, v nižších partiích může být načervenalá, v bazální části až nahnědlá. Při poškození více nebo méně modrá. Chuť je mírná až nakyslá, vůně nenápadná.[1]

Mikroskopický[editovat | editovat zdroj]

Povrch klobouku je tvořen palisádodermem 8 - 18 μm širokých hyf. Výtrusy dosahují (10) 11 - 15 (17) × (4) 5 - 6 (6,5) μm, jsou hladké, elipsovitě vřetenovité, patrná je mělká suprahilární deprese. Výtrusný prach je olivově hnědý.[1]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Hojný druh rozšířený od nížin až po horské oblasti. Roste pod listnatými i jehličnatými stromy v lesích i mimo les na antropogenních a synantropních stanovištích, jako jsou parky nebo hráze rybníků. Pilát jej uváděl jako druh smíšených lesů na půdách nevápenatých, v rámci bučin v nížině a pahorkatině, dále do smrkových monokultur na kyselejších půdách v nížině a pahorkatině a nakonec mezi houby pásma kosodřevin mykorhizně vázané na kosodřevinu.[4] Fruktifikuje od června do poloviny října.[1]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Hřib žlutomasý roste v Severní Americe (Kanada, USA), Asii (Japonsko, Taiwan), Austrálii (včetně Tasmánie a Nového Zélandu) a v Evropě, konkrétně v následujících zemích: Andorra, Belgie, Bělorusko, Česká republika, Dánsko, Finsko, Francie, Gibraltar, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Lucembursko, Maďarsko, Německo, Nizozemí, Norsko, Polsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie (včetně ostrova Man).[6]

Záměna[editovat | editovat zdroj]

  • hřib sametový (Xerocomellus pruinatus) - pokožka zpravidla nerozpraskává a má tmavší barvu až s vínovým odstínem
  • hřib uťatovýtrusý (Xerocomellus porosporus) - v prasklinách pokožky chybí narůžovělý odstín
  • hřib plstnatý (Xerocomus subtomentosus) - plodnice pevnější konzistence, zpravidla nerozpraskaný klobouk
  • hřib osmahlý (Xerocomus ferrugineus) - pevnější konzistence, zpravidla nerozpraskaný klobouk, dužnina bledá až krémová
  • hřib políčkatý (Xerocomellus cisalpinus) - silně modrající dužnina ve spodní části třeně

Praktický význam[editovat | editovat zdroj]

Jedlá houba kvalitativně horší než ostatní hřiby. Dužnina je měkká, obsahuje vysoký podíl vody, a proto snadno podléhá zkáze. Bývá napadána plísněmi a dalšími houbami. Velmi často na ní parazituje nedohub zlatovýtrusný (Hypomyces chrysospermus), který se v posledních fázích vývoje projevuje zlatožlutým povlakem.[3] Nedohub vytváří jedovaté mykotoxiny, a proto by jím stižené plodnice neměly být konzumovány.[7][8] Produkované toxiny by mohly způsobit nepravou otravu, hypoteticky možná i rakovinu. Doporučuje se proto sbírat jen mladé plodnice bez známek napadení, a to výhradně pro okamžité zpracování. Nevhodné je tedy např. sušení. Nedohub se vyskytuje (v malém rozsahu) i na povrchu mladých plodnic a může se tedy v průběhu sušení rozšířit na ostatní houby.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g ŠUTARA, Josef; MIKŠÍK, Michal; JANDA, Václav. Hřibovité houby. Praha : Academia, 2009. 294 s. ISBN 978-80-200-1717-8. Kapitola Hřib žlutomasý, s. 224.  
  2. a b c d e f Index Fungorum. databáze Index Fungorum [online]. Index Fungorum, [cit. 2013-04-05]. Dostupné online.  
  3. a b PILÁT, Albert. Naše houby. Ilustrace Otto Ušák. Praha : Brázda, 1952. 335 s. Kapitola Xerocomus chrysenteron.  
  4. a b PILÁT, Albert. Houby Československa ve svém životním prostředí. Praha : Academia, 1969. 267 s. S. 77, 83, 88, 149.  
  5. a b SMOTLACHA, František. Atlas hub jedlých a nejedlých. Praha : Melantrich, 1947. 297 s. Kapitola Hřib žlutomasý čili babka, s. 190 - 192.  
  6. Boletus chrysenteron [online]. Gwannon.com, [cit. 2013-04-04]. Dostupné online.  
  7. ARORA, David. Mushrooms demystified: a comprehensive guide to the fleshy fungi. 2nd. vyd. Berkeley : Ten Speed Press, 1986. ISBN 0-89815-169-4. S. 883.  
  8. PHILLIPS, Roger. Mushrooms. [s.l.] : Pan MacMillan, 2006. ISBN 0-330-44237-6. S. 352.  
  9. Zaostřeno na občana. Občané opět vyrážejí do lesa aneb Houby opředené pověstmi a mýty. [online]. Český rozhlas 6, [cit. 2013-09-20]. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]