Gvačaro jeskynní
 Gvačaro jeskynní | |
|---|---|
 | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | gvačarové (Steatornithiformes) Mayr, 2010 |
| Čeleď | gvačarovití (Steatornithidae) Bonaparte, 1842 |
| Rod | gvačaro (Steatornis) Humboldt, 1814 |
| Binomické jméno | |
| Steatornis caripensis Humboldt, 1817 | |
 Areál rozšíření
| |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Gvačaro jeskynní (Steatornis caripensis) je jihoamerický pták, jediný zástupce rodu gvačaro (Steatornis), čeledi gvačarovití (Steatornithidae) a řádu gvačarové (Steatornithiformes).
Systematika[editovat | editovat zdroj]
Gvačaro jsou úzce příbuzný s lelky, nicméně lelci jsou hmyzožraví, zatímco gvačaro se živí ovocem. Gvačaro je od lelků natolik morfologicky i geneticky odlišný, že bylo v roce 2016 navrženo umístit gvačara jeskynního do samostatného řádu Steatornithiformes[2] neboli gvačarové.[3] Brzy na to klíčové taxonomické autority jako Mezinárodní ornitologická unie[4] i Cornellova ornitologická laboratoř[5] začaly gvačary řadit do samostatného řádu.
Popis[editovat | editovat zdroj]
Dorůstá 41–48 cm, v rozpětí křídel měří 91 cm a váží 350–475 g. Má nápadně krátké končetiny, dlouhá křídla a silný, výrazně zahnutý zobák. Opeření je převážně červeno-hnědé s bílým poskvrněním na krku, ocase, křídlech a spodině těla.
Výskyt[editovat | editovat zdroj]
Žije v jeskyních uvnitř lesů na území Aruby, Bolívie, Brazílie, Kolumbie, Kostariky, Ekvádoru, Guyany, Panamy, Curaçaa, Bonaire, Peru, Trinidadu a Tobaga a Venezuely.
Chování[editovat | editovat zdroj]
Je stálý, při hledání potravy však často překonává i značně velké vzdálenosti. Je aktivní v noci, přes den odpočívá na skalních římsách. Živí se výhradně plody, při jejichž hledání se jako jeden z mála ptáků orientuje pomocí echolokace. Hnízdí v koloniích uvnitř jeskyní. V jedné snůšce jsou pak 2–4 leskle bílá vejce.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
- ↑ REMSEN, Van. Proposal (703) to South American Classification Committee: Elevate Steatornithidae and Nyctibiidae to rank of Order [online]. 2016 [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ NOVÁK, Jiří. (NE)ŘÁD V SYSTÉMU OBRATLOVCŮ - MALÝ VÝLET DO SYSTEMATIKY PTÁKŮ [online]. Zoologické oddělení, Zoologická zahrada Ostrava [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Nightjars, Oilbird, potoos, frogmouths [online]. IOC World Bird List 11.2 [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Clements Checklist v2021 [online]. The Cornell Lab of Ornitology, rev. August 2021 [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- česky
- KHOLOVÁ, Helena (autorka českého překladu). Ptáci. Praha: Euromedia Group, k. s., 2008. ISBN 9788024222356. S. 289.
- anglicky
- French, Richard (1991). A Guide to the Birds of Trinidad and Tobago (2nd edition ed.). Comstock Publishing. ISBN 0-8014-9792-2. (anglicky)
- Herklots, G. A. C. (1961). The Birds of Trinidad and Tobago. Collins, Londýn. (anglicky)
- Holland R. A., Wikelski M., Kümmeth F., Bosque C. (2009). The Secret Life of Oilbirds: New Insights into the Movement Ecology of a Unique Avian Frugivore. PLoS ONE 4(12) (anglicky)
- Hilty, Steven L. (2003). Birds of Venezuela. Londýn: Christopher Helm. ISBN 0-7136-6418-5. (anglicky)
- Stiles & Skutch: A guide to the birds of Costa Rica. ISBN 0-8014-9600-4 (anglicky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu gvačaro jeskynní na Wikimedia Commons 
Taxon Steatornis caripensis ve Wikidruzích
