Esperantská literatura

Jazyk
Esperanto


Akademie esperanta Gramatika Slovníky Esperantologie Abeceda Číslovky Fundamento lernu! Letní škola esperanta

Organizace

UEA TEJO E@I EEU SAT Český esperantský svaz Česká esperantská mládež Esperantské kluby Katolíci

Dějiny

Ludvík Lazar Zamenhof Časová osa Buloňská deklarace Ido-schizma Krize ata/ita Neutrální Moresnet Interhelpo Pražský manifest Bona Espero Esperantské město

Kultura

Esperantská setkání Pasporta Servo Hudba Rozhlas Finvenkismus Homaranismus Kabei Politika La Espero Stelo Symboly UK IJK Esperantista Rodilí mluvčí Zamenhofův den

Literatura

Autoři Esperantské časopisy Esperantské slovníky PIV Wikipedie KAEST

Úhly pohledu

Propedeutická hodnota Srovnání s idem Srovnání s interlinguou Reformy Odpor vůči esperantu

Esperantská literatura patří mezi nejmladší světové literatury, protože začala vznikat teprve po zveřejnění esperanta v roce 1887. Nejdříve vznikala literatura překladová, podobně jako u národních literatur, ale brzy se začala objevovat i původní díla. Charakteristickým znakem je různá národnost esperantských autorů.

Překlady, které výrazně ovlivnily literární esperanto[editovat | editovat zdroj]

Bible – jako v jiných jazycích měl i pro esperanto velký vliv překlad Bible, zdroj všeobecně známých rčení, přísloví, obratů (Starý zákon přeložil sám autor esperanta Zamenhof, Nový zákon Britská biblická společnost).
La faraono – historický román Bołeslawa Pruse (překlad Kazimerz Bein, zvaný Kabe) z roku 1901 je dodnes považován za nejkrásnější esperantskou knihu, vzor hutného, elegantního stylu, učebnice esperantské stylistiky.
Sinjoro Tadeo (Pan Tadeáš) – veršovaný román Adama Mickiewicze (překlad A. Grabowski, 1918) položil základy esperantské poezie, protože překladatel musel do omezeného počtu slabik vecpat co nejvíce informací a dodržet přitom veršové stopy. Tvořil slovesa přímo z podstatných a přídavných jmen bez pomocných sloves, místo předložkových tvarů zaváděl příslovce a objevil další stylistické možnosti, které poezie využívá dodnes.
Cezaro – historický román Mirka Jelušiče není sám o sobě významný, ale překlad Ivo Rotkviče (1934) plně rozvinul slovotvorné možnosti esperanta pomocí předpon, přípon, skládáním slov, metaforami, vtipnými obraty, ukázal skryté možnosti jazyka, které si do té doby nikdo ani neuvědmoval.

Mohli bychom uvést ještě řadu význačných překladů, ale kultura každého jazyka se opírá především o původní díla.

Začátky původní esperantské literatury[editovat | editovat zdroj]

Zamenhof – Prvním spisovatelem, který v esperantu psal byl přirozeně jeho tvůrce – Ludvík Lazar Zamenhof. Sám napsal několik básní a přeložil některá významná díla ostatních autorů – např. pohádky Hanse Christiana Andersena Císařovy nové šaty (La novaj vestoj de la reĝo), Malá mořská víla (La virineto de maro), Shakespearova Hamleta (Hamleto, reĝido de Danujo), Gogolova Revizora (La Revizoro), romantické drama Friedricha Schillera Loupežníci (La Rabistoj) a mnoho částí ze Starého zákona.
Borovko – Ukrajinský esperantista Nikolaj Afrikanovič Borovko napsal pravděpodobně první esperantský thriller – En la tombo (V hrobě)^[1]. Novela vyšla v roce 1892 v časopisu La Esperantisto. Také přeložil Puškinovo drama Kamenný host (La ŝtona gasto).
Boulogne-sur-Mer – Velkým impulzem pro původní tvorbu byl první Světový kongres v roce 1905 bve francouzském přístavním městě Boulogne-sur-Mer.
Valliene – První dva původní romány v esperantu napsal francouzský lékař a esperantský překladatel Henri Vallienne. V roce 1907 napsal román Kastelo de Prelongo (Hrad Prelongo) a o rok později román Ĉu li? (On?). Kromě toho přeložil také Vergiliovu Aeneis (Eneado), Ovidiovy Proměny (La Metamorfozoj) i Manon Lescaut francouzského romanopisce Antoina Françoise Prévosta.
Luyken – Němec Heinrich August Luyken je autorem čtyř románů, „Pro Iŝtar“ (Za Ištaru) nás zavádí do doby biblického Joba, další romány jsou ze současnosti: Paolo Debenham, Mirinda amo (Podivuhodná láska), Stranga heredaĵo (Podivné dědictví).
Bulthuis – Nizozemec Hendrik Bulthuis měl pozoruhodný vypravěčský talent. Román „Idoj de Orfeo“ (Děti Orfeovi) popisuje život tří chudých chlapců žijících v různých zemích, kteří měli velký hudební talent. „Jozef kaj la ezino de Potifar“ (Josef a Putifarka) se odehrává v současnosti, „La Vila Mano“ (Chlupatá ruka) popisuje pověrčivost venkovanů a „Inferio“ (Peklo) se odehrává na ostrově nevidomých, žijících v harmonii, kterou vyspělé civilizace neznají.
Schulhof – K růstu antimilitaristické poezie přispěl také český esperantista Stanislav Schulhof. Vydal několik básnických sbírek: Per espero al despero (Nadějí k beznaději) věnovanou památce rodičů, Kion la vivo alportis (Co život přinesl) věnovanou Janu Amosi Komenskému, Aŭtunaj floroj (Podzimní květy) věnovanou Ludvíku Lazaru Zamenhofovi.
Širjaev – Ruský esperantista Ivan Genadievič Širjaev do roku 1930 sepsal celkem 2092 článků pod názvem Esperanto-Enciklopedio, které se později staly základem pro Encyklopedii esperanta (Enciklopedio de Esperanto), která vyšla o tři roky později. Jeho první román Sen titolo (Bez názvu) vyšel až v roce 1995. V následujících dvou letech po prvním Světovém kongresu napsal soubor povídek Sep rakontoj (Sedm povídek) a povídku La ciganino (Cikánka), která vyšla i v tisku Brailovým písmem.

Rozvinutá původní tvorba[editovat | editovat zdroj]

Baghy – Po první světové válce přinesl svěží dech esperantské poezii maďarský básník Julio Baghy. Jeho první básnická sbírka Preter la vivo (Mimo život) získala pro básnické obrazy nové významy. Další básnické sbírky potvrzují jeho hledání nových forem. V románech se prezentuje jako bojovník za mír. V románu Viktimoj (Oběti) předkládá svoje zážitky ze zajateckého tábora na Sibiři, kde byl během První světové války vězněn.
Kalocsay – Současníkem a kolegou Baghyho byl Kalmán Kalocsay, často považovaný za největší osobnost esperantské literatury. Společně založili nakladatelství „Literatura Mondo“ a stejnojmenný literární časopis. Zatímco Baghy psal jen původní texty, Kalocsy převážně překládal (Dante, Madách, Petöfi, Shakespeare, Heine), psal však také původní poezii, především se mu připisuje sbírka erotických sonetů „Sekretaj sonetoj“ (Tajné sonety) vydaně pod pseudonymem.

Schwartz – Francouz Raymond Schwartz je humorista, autor vtipných básní, próz, kabaretů, avšak i velkého generačního románu „Kiel akvo de l' rivero“ (Jako voda v řece).

Moderní autoři[editovat | editovat zdroj]

Boulton – Angličanka Marjorie Boulton je básnířka velmi intimních básnických cyklů: „Kontralte“ (Alt, 1955), „Eroj“ (Zlomky, 1958), „Cent ĝojkantoj“ (Stovka radostných písní, 1957), o světlých stránkách života, „Kvarpieda kamarado“ (Čtyřnohý kamarád, 1964), deník kotěte a „Dek du piedetoj“ (Dvanáct nožiček, 1964), také o koťatech. Autorka divadelní hry: „Virino ĉe landlimo“ (Žena na státní hranici, 1959) a veršované divadelní hry „Ĉe l'akvo de forgeso“ (U vody zapomnění).

Auld – Skot William Auld je jedním z největších esperantských básníků, jehož básně vycházejí v řadě esperantských časopisů a revuí. Část jeho díla vyšla ve sborníku Kvaropo (Čtveřice). Jeho významným dílem je „La Infana Raso“ (Dětská rasa), epopej o 25 zpěvech, obsahující celou filozofii autora, další díla: „Unufingraj Melodioj“ (Jednoprsté melodie), „Spiro de l' pasio“ (Dech vášně), „Humoroj“ (Nálady).
Píč – Čech Karel Píč je vysoce oceňovaný básník i prozaik. Jeho román „La Litomiŝla tombejo“ (Litomyšlský hřbitov) s autobiografickými rysy vyvolal nadšení i rozhořčení pro odvážné experimentování s jazykem, podobně jako „Klaĉejo“ (Klepárna, 1987) kde popsal klepny v jednom domě neznámého města.
Urbanová – Češka Eli Urbanová byla vysoce nadaná básnířka, vyznamenávána na mezinárodních literárních soutěžích za básnické sbírky „Nur tri kolorojn“ (Jen tři barvy), „El subaj fontoj“ (Ze spodních pramenů), „Peza vino“ (Těžké víno, 1996) a dalších. Senzaci způsobil její autobiografický román „Hetajro dancas“ (Hetéra tančí).
Steele – Australan Trevor Steele jeden z nejplodnějších a nejúspěšnějších esperantských autorů. Autor rozsáhlých románů „Sed nur fragmento“ (Ale pouze fragment, 1987); „Apenaŭ papilioj en Bergen-Belsen“ (Sotva motýlci v Bergen-Belsenu, 1994); „Neniu ajn papilio“ (Vůbec žádný motýl, 2000); „La fotoalbumo“ (Fotoalbum), „Dio ne havas eklezion“ (Bůh nemá církev), „Kaj staros tre alte“ (A bude stát vysoko) – pokus o realistický pohled na Ježíšův život.