Esperantská literatura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Flag of Esperanto.svg
Esperanto
Jazyk
Organizace
Dějiny
Kultura
Literatura
Úhly pohledu

Esperantská literatura patří mezi nejmladší světové literatury, protože začala vznikat teprve po zveřejnění esperanta v roce 1887. Nejdříve vznikala literatura překladová, podobně jako u národních literatur, ale brzy se začala objevovat i původní díla. Charakteristickým znakem je různá národnost esperantských autorů.

Začátky esperantské literatury[editovat | editovat zdroj]

Prvním spisovatelem, který v esperantu psal byl přirozeně jeho tvůrce – Ludvík Lazar Zamenhof. Sám napsal několik básní a přeložil některá významná díla ostatních autorů – např. pohádky Hanse Christiana Andersena Císařovy nové šaty (La novaj vestoj de la reĝo), Malá mořská víla (La virineto de maro), Shakespearova Hamleta (Hamleto, reĝido de Danujo), Gogolova Revizora (La Revizoro), romantické drama Friedricha Schillera Loupežníci (La Rabistoj) a mnoho částí ze Starého zákona.

Ukrajinský esperantista Nikolaj Afrikanovič Borovko napsal pravděpodobně první esperantský thrillerEn la tombo (V hrobě)[1]. Novela vyšla v roce 1892 v časopisu La Esperantisto. Také přeložil Puškinovo drama Kamenný host (La ŝtona gasto).

Velkým impulzem pro původní tvorbu byl první Světový kongres v roce 1905.

Ruský esperantista Ivan Genadievič Širjaev do roku 1930 sepsal celkem 2092 článků pod názvem Esperanto-Enciklopedio, které se později staly základem pro Encyklopedii esperanta (Enciklopedio de Esperanto), která vyšla o tři roky později. Jeho první román Sen titolo (Bez názvu) vyšel až v roce 1995. V následujících dvou letech po prvním Světovém kongresu napsal soubor povídek Sep rakontoj (Sedm povídek) a povídku La ciganino (Cikánka), která vyšla i v tisku Brailovým písmem.

První dva původní romány v esperantu napsal francouzský lékař a esperantský překladatel Henri Vallienne. V roce 1907 napsal román Kastelo de Prelongo (Hrad Prelongo) a o rok později román Ĉu li? (On?). Kromě toho přeložil také Vergiliovu Aeneis (Eneado), Ovidiovy Proměny (La Metamorfozoj) i Manon Lescaut francouzského romanopisce Antoina Françoise Prévosta.

K růstu antimilitaristické poezie přispěl také český esperantista Stanislav Schulhof. Vydal několik básnických sbírek: Per espero al despero (Nadějí k beznaději) věnovanou památce rodičů, Kion la vivo alportis (Co život přinesl) věnovanou Janu Amosi Komenskému, Aŭtunaj floroj (Podzimní květy) věnovanou Ludvíku Lazaru Zamenhofovi.

Po první světové válce přinesl svěží dech esperantské poezii Julio Baghy. Jeho první básnická sbírka Preter la vivo (Mimo život) získala pro básnické obrazy nové významy. Další básnické sbírky potvrzují jeho hledání nových forem. V románech se prezentuje jako bojovník za mír. V románu Viktimoj (Oběti) předkládá svoje zážitky ze zajateckého tábora na Sibiři, kde byl během První světové války vězněn.

Skupiny[editovat | editovat zdroj]

Nebeletristická literatura[editovat | editovat zdroj]

Émile BoiracEugen LantiIvo LapennaJaroslav MaříkJulie ŠupichováPaul NeergaardVlastimil NovobilskýJan Werner

Překladová literatura[editovat | editovat zdroj]

A. D. AtanasovKazimierz Bein (Kabe) – Vilmos BénczikJosef CinkTheodor ČejkaJán Valašťan DolinskýOta GinzĽudo IzákHector HodlerRudolf HromadaStanislav KamarýtTheodor KilianFrantišek LorencMiloš LukášTomáš PumprIvo RotkvićPavel RosaEva SeemannováAdolf StaňuraMagda ŠaturováMaria ŠidlovskajaAlbert ŠkarvanJosef Vondroušek

Původní beletrie[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. STEPANOV, Nikolaj. MIRINDA ANTIKVAĴO RETROVITA [online]. [cit. 2013-05-11]. Dostupné online. (esperanto)