Eli Urbanová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Eli Urbanová
Narození 8. února 1922
Čáslav
Úmrtí 20. ledna 2012 (ve věku 89 let)
Praha
Povolání esperantistka, spisovatelka, básnířka a učitelka
Ocenění Čestný člen Světového esperantského svazu
Belartaj Konkursoj de UEA
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Eli Urbanová, vlastním jménem Eliška Urbanová, dívčím jménem Vrzáková (8. února 1922, Čáslav20. ledna 2012, Praha) byla pedagožka a esperantská básnířka, vyznamenávaná na mezinárodních literárních soutěžích.

Literárně debutovala v češtině již jako třináctiletá povídkou Na makovicích v novinách Národní osvobození (1935). V r. 1940 jí u nakladatele Malého v Čáslavi vyšla pod pseudonymem Eliška Doubravská její první básnická sbírka Zrcadlo.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

V letech 19371941 ve svém rodném městě absolvovala učitelský ústav a zároveň studovala 8 let na hudební škole hru na klavír. Po ukončení studia nastoupila jako učitelka klavíru a houslí do soukromé hudební školy profesora Štěpána Urbana, za něhož se zanedlouho provdala.

O esperantu se s manželem poprvé dozvěděla v r. 1942 od herce Karla Högera, který působil v esperantském rozhlasovém vysílání Verda stacio (Zelená stanice). Jazyk se ovšem s manželem začala učit až v r. 1948. Již o dva roky později složila jazykové zkoušky a začala v esperantu literárně tvořit.

V letech 19521977 získala 10 významných mezinárodních ocenění za svou původní básnickou tvorbu. Po rozvodu v r. 1955 se vrátila ke své původní profesi a působila jako učitelka na základní škole, později jako vychovatelka a vedoucí školního klubu. V r. 1975 vyšla v SPN její metodická příručka pro vychovatelky „Aby lidé byli lidmi“. 2. vydání v r. 1984 neslo název „Výchovné besedy ve školních družinách: Náměty ze zkušeností vychovatelky.“

V 80. letech aktivně působila v Literární sekci Českého esperantského svazu, jejímiž členy byli především čeští beletristé tvořící jak česky, tak v esperantu (např. Jiří Karen, Josef Rumler a další), opírající se o zkušenosti Pražské lingvistické školy.

V r. 1956 byla spoluzakladatelkou organizace EVA (Svazu esperantských spisovatelů). V letech 19861995 byla členkou mezinárodní esperantské akademie (ve stoleté historii druhá žena v této akademii, první žena byla Marjorie Boulton). V r. 1990 byla přijata za členku české Obce spisovatelů.

Její básnické sbírky vyšly nejen v ČR, ale i v Německu, Brazílii a na Kanárských ostrovech. Básně byly publikovány v mnoha esperantských časopisech od Kolumbie po Austrálii, vyšly i v časopise pro nevidomé "Aŭroro". Za svůj autobiografický román Hetajro dancas (Hetéra tančí) získala v r. 2001 prestižní ocenění od mezinárodní kulturní organizace OSIEK.
Její verše stále uchvacují čtenáře svou vášnivostí, barvitostí a nezvyklou otevřeností a intiminou námětů.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Nur tri kolorojn (nakl. Stafeto, Kanárské ostrovy, 1960)
  • El subaj fontoj (Český esperantský svaz 1981)
  • Verso kaj larmo ( nakl. Iltis, Německo, 1986)
  • Vino, viroj kaj kanto ( nakl. Fonto, Brazílie, 1995)
  • Hetajro dancas ( nakl. Fonto, Brazílie, 1995) – autobiografický román
  • Peza vino /Těžké víno (KAVA-PECH 1996) – v paralelním českém překladu Josefa Rumlera
  • El mia buduaro ( nakl. Fonto, Brazílie 2001)
  • Rapide pasis la temp' (KAVA-PECH 2003)
  • Prefere ne tro rigardi retro (KAVA-PECH 2007)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SKALICKÁ, Jitka: Eli Urbanová: nuntempa Esperanta poetino ; kaj fragmentoj el ŝia verko (Eli Urbanová: současná esperantská básnířka; a úryvky z jejího díla). Poznaň: Univerzita Adama Mickiewicze, 2002. 21. s.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]