Ateismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Ateisté)
Skočit na: Navigace, Hledání
Ludwig Feuerbach

Ateismus (z řeckého α, a záporná předpona + θέος, theos bůh), doslova život bez Boha či bohů, se obvykle chápe v širokém smyslu jako prostá absence víry v Boha či duchovní bytosti vůbec.[1] Může však znamenat také výslovné popření Boha nebo odmítání náboženství, a to buď tolerantní, anebo bojovné. V tomto případě se ovšem obvykle vymezuje proti určité, v dané kultuře převládající představě Boha a proti určité formě náboženství. Má proto jiný obsah v prostředí kultovního náboženství „pohanských“ společností než v prostředí monoteistických náboženství s jejich více méně zvnitřněným a osobním vztahem k jedinému Bohu. Ateismus je tedy široký pojem, jehož zastánce kromě toho spojuje právě odpor a odmítání náboženství, kdežto v jiných ohledech nemají často nic společného.

Od ateismu jako výslovného popření či odmítání se liší agnosticismus jako pochybnost o možnosti racionálního poznání božského a skepticismus jako radikální pochybnost o možnostech lidského poznání vůbec. Možnost racionálního poznání Boha ovšem odmítají i některé křesťanské směry. Za slabší formu ateismu se někdy pokládá také deismus, přesvědčení, že Bůh je sice původcem světa, do jeho dalších osudů ale nijak nezasahuje a lidského života se tedy netýká. Ještě složitější problém představují náboženství bez bohů, jako některé směry buddhismu. Západní označení „ateismus“ zde zřejmě není na místě.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Obecný pojem ateismus se sice objevuje až v 16. století, o lidech, kteří bohy a bohoslužbu odmítali, jsou četná svědectví už od starověku. Tak Sókratés byl odsouzen za bezbožnost (asebeia), protože zpochybňoval kompetenci věštců (dialog Euthyfrón) i rapsódů (dialog Ión) v otázce zbožnosti a byl obviněn, že vymýšlí nové bohy.[2] Přitom se Sókratés proti takovému obvinění vehementně brání.[3] Podobně byli jako „bezbožní“ (atheoi) obviňování už ve starověku židé i křesťané, protože se odmítali podílet na veřejných bohoslužbách.

Blíže k ateismu, jak jej v současnosti chápeme, stojí názory Epikúra (341–270 př. n. l.) a jeho žáků. Hlavním Epikúrovým cílem bylo zbavit lidi strachu ze smrti a z bohů. Římský básník Titus Lucretius Carus (asi 97–55 př. n. l.) v naučné básni De rerum natura (česky "O přírodě") rozvíjí epikurejský pohled na svět a materialistickou, atomistickou filosofii do uceleného a systematického popisu vesmíru. Bohové podle něho žijí blaženě na nebesích, jsou však na světu nezávislí a lidé jsou jim lhostejní, proto ani není třeba se jimi zabývat. Staví se proti jakémukoli uctívání bohů, které dle jeho názoru způsobilo mnoho zla (což dokládá příklady z historie i mytologie) a je zcela zbytečné. Epikúros podle něho „osvobodil“ lidstvo od uctívání božstev. Hymnickými verši na Venuši také Lucretiův epos podle klasických konvencí začíná.[4] Epikúros ani Lucretius tedy samu existenci bohů nepopírají, tvrdí jen, že se lidských životů nijak netýká a jejich názor je tedy spíš deistický než ateistický.

Lucretius – stejně jako před ním Démokritos nebo Platón – se ovšem vymezují proti antropomorfním bohům své kultury, ať už „podsvětním“ (tj. zemřelým předkům) nebo nebeským. To jsou bytosti sice nesmrtelné a nadlidské, které vyžadují úctu a oběti, jsou však součástí tohoto světa a vykazují lidské nedostatky. Proti nim Platón vyzvedá jednoho Boha, jehož ztotožňuje se spravedlností a dobrem a jemuž je člověk zavázán vnitřně a mravně. Na konci "Ústavy" připomíná mýtus o posledním soudu, kde se každý člověk musí zodpovídat ze svých činů.[5] Zejména v "Zákonech" Platón také zdůrazňuje význam náboženství pro dobrou vládu v obci a předkládá první pokus o racionální zdůvodnění jednoho Boha.[6]

Podobně zásadní změnu v představě Boha znamená židovský monoteismus: Bůh není součástí světa, nýbrž naopak je jeho původce a zákonodárce. Člověk ho nemůže přímo poznat a může poznávat jen jeho dílo, které ale samo není posvátné.[7] Bůh sám se však k člověku obrací svým Zjevením, které nepodává informace, ale určuje, co je jeho posláním, jak má a nemá žít.[8] Judaismus proto zakazuje Boha zobrazovat i jmenovat a na několika místech Bible dokonce zpochybňuje i oběti.[9] Bůh jako Stvořitel a zákonodárce dává tak světu celkový smysl a lidskému životu poslání i naději do budoucnosti v podobě Mesiáše. Teprve tím vzniká možnost náboženské víry jako očekávání a naděje, pro starší náboženství zcela nepochopitelná. Svému okolí se tak židé jevili jako a-theoi, bez bohů.

Toto pojetí, které se ovšem prosazovalo jen velmi obtížně, převzalo křesťanství, které k němu přidalo víru, že v Ježíši jako Kristu se Bůh sám stal člověkem a splnil tak příslib Mesiáše – i když jinak než současníci očekávali. Tuto složku křesťanství Židé i později muslimové odmítli a v polemice s křesťanstvím vznikala i nové podoba ateismu, zaměřená na paradoxy křesťanského učení, Ježíšova života a zázraků.[10]

Radikální ateismus, zamřený proti zjevenému náboženství a založený na Aristotelově racionálním výkladu světa, se poprvé objevil u perských učenců, ovlivněných řeckou filosofií (Ar-Razí, +925 aj.) Působil zřejmě i na Západě, takže Anselm z Canterbury podal racionální argument, později nazývaný ontologický důkaz, a hájil ho proti námitkám mnicha Gaunilona. Tomáš Akvinský tento argument odmítl a sám podal pět „cest“, jak lze víru v Boha racionálně zdůvodnit.[11] Ve 14. století se filosofie oddělila od teologie a začala hledat racionální výklad světa na aristotelském základě (William Ockham, Jean Buridan).

Zatímco reformace filosofii – aspoň zpočátku – odmítla a zdůraznila význam víry a Bible jako jediných zdrojů poznání Boha, italský humanismus rozvinul nové studium antických filosofů a Mikuláš z Kusy podal první návrh empirické vědy, založené na měření. Koperníkovská astronomie a Galileova fyzika posílily důvěru v možnosti lidského poznání a filosofové jako Francis Bacon a René Descartes začali budovat vědeckou metodu účinného, to jest jistého a ověřitelného poznávání. Občanské a náboženské války 16. a 17. století otřásly autoritou křesťanství a vyvolaly pokusy o morálku bez náboženství. Kritika Bible (Baruch Spinoza, Jean Astruc) odhalila nesrovnalosti v jejích textech a zpochybnila tak i její autoritu.

V 16. a 17. století se ve Francii a v Anglii poprvé objevuje pojem atheismus v moderním smyslu, zprvu ovšem jako pejorativní označení odpůrců (deistů, agnostiků). Ještě roku 1689 byl za popírání Boha popraven polský šlechtic Kazymierz Leszczynski a roku 1766 za urážky náboženství mladý francouzský šlechtic J.-F. de la Barre. Teprve ve druhé polovině 18. století se k ateismu výslovně přihlásil německo-francouzský osvícenec a mechanistický filosof baron von Holbach v polemickém díle „Systém přírody“ (1770); následovala ho celá generace encyklopedistů. Roku 1781 vydal Immanuel Kant „Kritiku čistého rozumu“, kde odmítl všechny důkazy boží existence a usoudil, že tuto otázku – stejně jako další zásadní otázky o světě a o člověku – nelze rozhodnout prostředky lidského rozumu. Bůh jako „regulativní idea“ však pro něho zůstal jedinou zárukou lidské mravnosti a svobody.

Za Velké francouzské revoluce byly roku 1793 zavřeny kostely a zakázány mše, kostely byly vypalovány a ničeny, stovky kněží byly zabity a tisíce musely uprchnout ze země. Revoluce se sice brzy utopila v krvi a následovala politická restaurace, prolomila však dosavadní hráze a otevřela cestu bojovnému ateismu 19. století Roku 1841 vyšla vlivná kniha filosofa L. Feuerbacha (1804–1872) „O podstatě křesťanství“, která Boha i náboženství pokládá za čistě lidský výtvor: „člověk stvořil Boha ke svému obrazu.“ Na Feuerbacha navázali myslitelé jako Arthur Schopenhauer (1788–1860), Max Stirner (1806–1856), Karel Marx (1818–1883) nebo Friedrich Nietzsche (1844–1900). Podle Marxe je náboženství „…vzdech utlačeného tvora, srdce nelítostného světa a duše bezduchých poměrů. Je to opium lidu.“[12] Nietzsche napsal slavnou větu: „Bůh je mrtev – a my jsme ho zabili“ a přemýšlel o tom, jak tuto ztrátu nahradit.[13]

Podíl osob v Evropě, které věří v Boha nebo jinou vyšší bytost (2005, čím světlejší barva, tím více neveřících).[14]
Podíl ateistů a agnostiků na populaci ve světě (Zuckerman 2005)[15]

Rozšíření ateismu[editovat | editovat zdroj]

Od 20. století ateismus v intelektuálních kruzích západních zemí převažuje a šíří se do celé společnosti především jako implicitní „život bez boha“. Od toho je třeba odlišit osobní víru v Boha, která se ale odmítá zařadit do organizovaných církví a zůstává „bez vyznání“. Také agnosticismus jako přesvědčení, že otázku po Bohu nelze racionálně rozhodnout, je velmi rozšířen.

Podle průzkumu společnosti WIN-Gallup International z roku 2012 v 57 zemích světa se za ateisty považuje 13%, za nenáboženské lidi 23% a za náboženské (religious) 59% lidí. Největší podíl ateistů je v Číně, Japonsku a ČR (47%, 31%, 30%), nenáboženských lidí v Austrálii a ČR (48%), dále v Irsku, Rakousku a Holandsku (44%, 43%, 42%).[16]

Teoretický ateismus[editovat | editovat zdroj]

Výslovný (také silný, explicitni nebo pozitivní) ateismus se sám vymezuje právě odporem či odmítáním existence bohů, zvláště pak monoteistického Boha, a náboženství vůbec. Jeho zastánci se v některých ohledech od sebe liší. Podle způsobu argumentace lze rozlišit několik různých pohledů, druhů, důrazů, mezi něž například patří:

  • Vědecký ateismus patří do oblasti epistemologie a odmítá náboženství s jeho důrazem na víru jako neověřitelné a nedoložené. Moderní vědecká metoda, založená na principu ověřitelnosti, je zaměřena na jisté poznání, na přesný popis a výklad pozorované skutečnosti. Proto také vylučuje stránky skutečnosti, které těmto nárokům nevyhovují. S vlastními náboženskými tématy se tudíž setkává jen okrajově, například v konfrontaci s naivním výkladem biblických textů.
  • Humanistický ateismus vidí v náboženství ohrožení či omezení lidské svobody a svrchovanosti (Friedrich Nietzsche, Max Stirner, Jean-Paul Sartre).
    • Morální ateismus odmítá náboženskou morálku jako netolerantní, pokryteckou nebo sobeckou a argumentuje jednak problémem zla (viz teodicea), jednak historickou praxí zejména křesťanských církví a islámu (Volná myšlenka, Richard Dawkins).
    • Sekularismus vylučuje náboženství a církve z veřejného života, protože náboženské spory ohrožují společenský smír a vnášejí do politiky „příliš silné vazby“ (Marcel Gauchet, Niklas Luhmann).
  • Revoluční ateismus, "bojovný ateismus" se zaměřuje spíše proti náboženským organizacím, církvím, protože v nich vidí opory zavedeného společenského uspořádání a překážky pro revoluční, radikální změnu (anarchismus, Karel Marx).

Postoje snižující význam bohů či Boha[editovat | editovat zdroj]

Kromě toho jsou teoretické postoje, které sice nejsou ateistické, otázce po Bohu se však vyhýbají nebo ji formulují jinak než náboženství. Sem patří například:

  • agnosticismus soudí, že otázku po existenci nebo neexistenci boha nelze jasně rozhodnout;
  • deismus uznává Boha jako stvořitele světa, tvrdí však, že už nadále do běhu světa nezasahuje a lidského života se tedy netýká;
  • panteismus ztotožňuje Boha s celkem Vesmíru. [zdroj?]

Trendy[editovat | editovat zdroj]

Do poloviny 20. století se mnoho autorů domnívalo, že náboženství ztrácí na významu a časem patrně zmizí. Novější autoři poukazují na nový jev oživení náboženství, často v poměrně bojovné podobě. Sem patří jak islámský fundamentalismus, tak radikální křesťanská hnutí zejména v USA..[17] Proti tomu se ovšem staví také nový ateismus, aktivní také zejména v USA

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. NIELSEN, Kai. atheism [online]. Encyclopædia Britannica, rev. 2010-1-1, [cit. 2010-09-01]. Dostupné online. (angličtina) 
  2. Platón, Euthyfrón 3b.
  3. Například Platón, Euthydémos 302c-d a mnoho dalších míst.
  4. Lucretius, O přírodě.
  5. Platón, Ústava 614 nn.
  6. Platón, Zákony X., 886 nn.
  7. V příběhu o Stvoření se proto ani Slunce a Měsíc neoznačují svými jmény, ale jen jako „svítilny“. (Gn 1, 14 (Kral, ČEP) n.)
  8. Například Gn 1, 26 (Kral, ČEP) n., Gn 2, 15 (Kral, ČEP) n., Ex 20, 1-17 (Kral, ČEP).
  9. Například Jr 6, 20 (Kral, ČEP) aj.
  10. Například Celsus, Pravdivé slovo, známé z Origenovy odpovědi.
  11. Tomáš Akvinský, Summa theologiae I. 2. 3. Česky v J. Sokol, Mistr Eckhart. Praha: Vyšehrad 1993, str. 127 n.
  12. K. Marx, Ke kritice Hegelovy Filosofie práva.
  13. F. Nietzsche, Radostná věda, aforismus 125 „Šílený člověk“.
  14. http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_225_report_en.pdf
  15. Phil Zuckerman: Atheism: Contemporary Rates and Patterns, in: Michael Martin (ed.): The Cambridge Companion to Atheism. Cambridge University Press 2007.
  16. http://www.wingia.com/web/files/news/14/file/14.pdf
  17. G. Kepel, Boží pomsta.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

ph118651

  • R. Dawkins, Boží blud. Přináší náboženství útěchu nebo bolest? Praha: Academia 2009
  • M. Gauchet, Odkouzlení světa. Dějiny náboženství jako věci veřejné. Brno: CDK 2004
  • T. Halík, Vzdáleným nablízku: vášeň a trpělivost v setkání víry s nevírou. Praha: NLN 2010
  • J. Hanuš – J. Vybíral (red.), Dawkins pod mikroskopem: diskuse nad knihou Richarda Dawkinse Boží blud. Brno: CDK 2010
  • J. Jandourek, Vzestup a pád moderního ateismu. Praha: Grada 2010
  • G. Kepel, Boží pomsta. Brno: Atlantis 1996
  • Lucretius, O přírodě. Praha: Jan Laichter 1948
  • Ottův slovník naučný, heslo Atheismus. Sv. 2, str. 949
  • R. Rorty – G. Vatimo, Budoucnost náboženství. Praha: Karolinum 2009

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu