Apostase v křesťanství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Julianus, římský císař (361-363), byl vychován jako křesťan, po nástupu na trůn však církev opustil a prosazoval návrat k pohanství

Apostase (z řečtiny) je v křesťanství chápána jako dobrovolný odpad od křesťanské víry.

V římskokatolickém církevním právu je chápána jako zločin,[zdroj?] jehož se dopustí ten, kdo odstoupí od křesťanství, navíc je v kanonickém právu je za apostatu (tedy odpadlíka) považován i člověk, který svévolně vystoupil z duchovního stavu, jestliže před tím obdržel vyšší svěcení. Kanonické právo tak jedná s kněžími podobně jako moderní zákony se zaměstnanci armády, které pro svémocné opuštění funkce mají název dezerce.

Historicky odpadlictví odsuzoval již např. Tomáš Akvinský[1], který podal zdůvodnění, proč mohou být odpadlíci trestáni. Odpadlictví bylo nejprve trestáno církevními soudy samostatně, později začalo být považováno za rovnocenné s kacířstvím, trestem za odpadlictví je exkomunikace[2] a ztráta církevního úřadu.[3][4] Tato exkomunikace znamená mj. ztrátu nároku na křesťanský pohřeb.

Při spojení státu s církví byla apostacie považována i za státní zločin, který byl nejčastěji trestán konfiskací majetku.[zdroj?] Z hlediska státu byl za apostatu považován pouze odpadlík, nikoli tedy člověk odstoupivší od duchovního stavu.[zdroj?]

Významní apostaté[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Diplomová práce i s odkazy na literaturu
  2. CIC/1983 1364
  3. CIC/1983 1364 194 § 1 odst. 2
  4. http://www.upol.cz/fileadmin/user_upload/PF-katedry/teorie-prava/PrehledJednTrestCinu.pdf