Přeskočit na obsah

Antonín Jaroslav Liehm

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Možná hledáte: českého malíře jménem Antonín Liehm.
Antonín Jaroslav Liehm
Antonín J. Liehm (2017)
Antonín J. Liehm (2017)
Narození2. března 1924
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí4. prosince 2020 (ve věku 96 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
PseudonymDalimil
Povolánínovinář, spisovatel, vydavatel, literární kritik, filmový kritik, publicista, vysokoškolský učitel, překladatel a politik
Alma materVysoká škola politická a sociální (do 1949)
Tématafilmová kritika, literární kritika, žurnalistika, publicistika, překladatelská činnost a politika
OceněníArtis Bohemiae Amicis (2004)
medaile Za zásluhy mzz 1. stupeň (2015)
Guggenheimovo stipendium
Cena Toma Stopparda
Politická příslušnostKomunistická strana Československa
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Jaroslav Liehm [ˈliːm] (2. března 1924 Praha – 4. prosince 2020 Praha[1]) byl český filmový a literární kritik, publicista, československý komunistický a reformní politik. Proslavil se především jako zakladatel mezinárodní kulturní revue Lettre internationale, kterou vydával v letech 1984 až 1988 v exilu v Paříži.

Život

[editovat | editovat zdroj]

A. J. Liehm se narodil v Praze do rodiny advokáta. V Praze vystudoval gymnázium a v roce 1949 absolvoval Vysokou školu politickou a sociální.[2]

Mezitím v roce 1946 založil s E. F. Burianem týdeník Kulturní politika. V roce 1949 bylo vydávání týdeníku z politických důvodů zastaveno a Liehm začal pracovat v tiskovém oboru Ministerstva zahraničních věcí, kam byl povolán později popraveným Vlado Clementisem. Na podzim roku 1950 byl z ministerstva propuštěn a odvelen do základní vojenské služby. Komunistickým režimem mu byla znemožněna publikační a překladatelská činnost a tím i možnost nějakého výdělku. V důsledku čistek na Ministerstvu zahraničních věcí, které vyvrcholily popravou ministra Clementise, mu hrozilo uvěznění. Ke konci své dvouroční vojenské služby se uchytil v redakci Naše vojsko. Po propuštění z vojenské služby pracoval 3 roky v zahraniční redakci ČTK. V roce 1956 byl rehabilitován a nastoupil jako zástupce vedoucího tiskového odboru znovu na ministerstvo zahraničních věcí. V roce 1960 byl z ministerstva opět propuštěn, tentokrát pro svůj "buržoazní původ" a začal pracovat jako redaktor v Literárních novinách, do kterých přispíval již od jejich založení ´v roce 1952. Zde také v době procesu s Rudolfem Slánským a tzv. protistátním spikleneckým centrem, v němž padlo jedenáct rozsudků smrti, uveřejnil několik problematických článků[3], v kerých procesy obhajoval.[4] a kterými předešel svému zatčení. Roku 1954 se stal pod tlakem a hrozbou trestního stíhání tzv. "spolupracovníkem" Státní bezpečnosti.[5], ačkoliv prokazatelně nikdy se Státní bezpečností nespolupracoval a jeho svazek byl uložen v roce 1957. Zdroj: Svazky bezpečnostních složek, "ebatatelna.cz" . Byl naopak tzv. "pozorovanou osobou" a již od roku 1947 podezříván z nepřátelské činnosti a spolupráce s francouzskou výzvědnou službou "Sureté nationale" a později ze spolupráce s CIA a s izraelskou výzvědnou službou "Mosad".[6]

Od roku 1961 se podílel na vedení Literárních novin. Od podzimu 1968 do léta 1969 byl zástupcem Čs. státního filmu v Paříži, kam po invazi do Československa trvale odešel do exilu a začal vyučovat na řadě univerzit v Paříži, New Yorku, Filadelfii a Londýně.[2]

V Paříži začal v roce 1984 vydávat časopis Lettre internationale, který byl publikován i v řadě cizojazyčných mutací, od roku 1990 mimo jiné i v češtině. Věnoval se i překladatelské činnosti. Do češtiny přeložil řadu románů od francouzského spisovatele Louise Aragona, konkrétně Aurelián, Basilejské zvony, Cestující z Imperialu a výbor z literárněkritických a teoretických statí Básník a skutečnost, jehož byl Aragon rovněž autorem. Do češtiny přeložil také sborník Dramata od Roberta Merleho či díla Jeana-Paula Sartra. V rámci vlastní literární tvorby vydal například knihu Generace, která je sborníkem rozhovorů s nejvýznamnějšími osobnostmi kulturního života let 1966–1968 (vydáno 1969), nebo Příběhy Miloše Formana (1976, 1993).[2]

Po sametové revoluci byl členem redakční rady týdeníku Česko-slovenské Mosty a předsedou redakční rady Listů.[7] V roce 2013 se z Paříže přestěhoval zpět do Prahy. Zde zemřel 4. prosince 2020 ve věku 96 let.[1]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Za Názory tak řečeného Dalimila dostal v roce 2015 Cenu Toma Stopparda.[8] Dne 28. října 2015 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.

Názory

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1999 byl autorem jednoho z příspěvků v sborníku Nové čtení světa: Feminismus devadesátých let českýma očima.[9] Autoři a autorky se v něm vyjadřovali k tématu postavení žen v české společnosti a také popisují své chápání feminismu a svůj vztah k němu. A. J. Liehm ve svém příspěvku zdůrazňuje, že je zastáncem rovnosti mužů a žen. Své feministické uvědomění přisuzuje četbě knihy Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir v poměrně mladém věku. Dále vyjadřuje souhlas s francouzskou filozofkou Elisabeth Badinter a její kritikou mužské nadřazenosti.[10]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
  • Názory tak řečeného Dalimila (Dokořán 2014)
  • Rozhovor (Praha 1966 a 1968)
  • Generace (Praha 1969)
  • Ostře sledované filmy (New York, Praha 2001)
  • Pražské ideje (Bari)
  • Příběhy Miloše Formana (’68 Publishers 1976, Mladá fronta 1993)
  • Socialismus s lidskou tváří (francouzsky)
  • Minulost v přítomnosti (Host 2002)
  • Psáno na zeď (anglicky)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Zemřel A. J. Liehm, nepřehlédnutelná osobnost české kulturní i politické žurnalistiky. A2larm [online]. 2020-12-04 [cit. 2020-12-05]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c Antonín Jaroslav Liehm ve Slovníku české literatury po roce 1945
  3. ↑ A.J. Liehm, Sionistická agentura imperialismu, Literární noviny, č. 9/1953, s. 8
  4. ↑ A.J. Liehm, Sami se odhalují, Literární noviny, č. 44/1952, s. 4
  5. ↑ Adam Drda, Zamlčovaná minulost A. J. Liehma, Bubínek Revolveru, 4.2.2021
  6. ↑ Zdroj: Svazky bezpečnostních složek, "ebadatelna.cz"
  7. ↑ Archivovaná kopie. www.listy.cz [online]. [cit. 2013-02-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-04-03. 
  8. ↑ Cena Toma Stopparda
  9. ↑ Nové čtení světa: Feminismus devadesátých let českýma očima. 1. vyd. Praha: One Woman Press, 1999. 278 s. ISBN 80-902443-6-X. 
  10. ↑ LIEHM, Antonín Jaroslav. Ve vlastní věci. In: Nové čtení světa: Feminismus devadesátých let českýma očima, M. Chřibková, J. Chuchma, E. Klimentová (eds.). Praha: One Woman Press, 1999. S. 43–45.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Laureáti Ceny Toma Stopparda
Eva Kantůrková / Zdeněk Urbánek (1987) • Ivan Martin Jirous / Milan Jungmann (1985) • Bohumila Grögerová / Josef Hiršal (1986) • Milan Uhde (1987) • Jáchym Topol (1988) • Zbyněk Hejda (1989) • Jiří Kratochvil (1991) • Jan Lopatka (1993) • Jiří Olič (1994) • Jiří Kovtun (1995) • Sergej Machonin (1996) • Jolana Poláková (1997) • Jiří Pechar (1998) • Jana Červenková (1999) • Karel Kosík (2000) • Pavel Kosatík (2001) • Jiří Opelík (2002) • Martin Hilský (2003) • Václav Jamek (2004) • Václav Cílek (2005) • Stanislav Komárek (2006) • Přemysl Rut (2007) • Zdeněk Neubauer (2008) • Lubomír Martínek (2009) • Petr Rezek (2010) • Martin C. Putna (2011) • Jan Vladislav (2012) • Patrik Ouředník (2013) • A. J. Liehm (2014) • Petr Holman (2015) • Sylvie Richterová (2016) • Josefína Formanová (2021) • Marie Iljašenko (2023) • Vladimír Merta (2024)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antonín_Jaroslav_Liehm&oldid=24231178“