Alois Tomáš Raimund z Harrachu

Alois Tomáš Raimund z Harrachu
Alois Tomáš Raimund z Harrachu
Narození	7. března 1669; Vídeň
Úmrtí	7. listopadu 1742 (ve věku 73 let); Vídeň
Povolání	diplomat a politik
Ocenění	rytíř Řádu zlatého rouna (1697)
Choť	Marie Barbora ze Šternberka (1691–1694); Anna Cecilie z Thannhausenu (1695–1721); Marie Ernestina z Ditrichštejna (od 1721)
Děti	Bedřich August z Harrachu; Ferdinand Bonaventura II. z Harrachu; Jan Arnošt Emanuel Josef z Harrachu; Karel Josef hrabě z Harrachu; Václav Leopold z Harrachu; Marie Filipína z Harrachu
Rodiče	Ferdinand Bonaventura z Harrachu a Johana Terezie z Lambergu
Rod	Harrachové
Příbuzní	Marie Josefa z Harrachu, Arnošt Quido z Harrachu, Marie Růžena z Harrachu, Marie Anna z Harrachu a František Xaver z Harrachu (vnoučata)
Funkce	neapolský místokrál; člen dolnorakouského zemského sněmu
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alois Tomáš Rajmund, hrabě Harrach (německy Aloys Thomas Raimund, Graf von Harrach, 7. března 1669, Vídeň – 7. listopadu 1742, tamtéž) byl rakousko-český aristokrat, císařský politik, diplomat, rytíř Řádu zlatého rouna a místokrál neapolský a sicilský.

Život

Alois, hrabě Harrach pocházel ze starého, původem jihočeského rodu Harrachů. Jeho otcem byl Ferdinand Bonaventura I., hrabě Harrach, matkou pak hraběnka Jana Terezie z Lamberka (1639–1716) Alois se r. 1693 stal jedním z radů císařovy Říšské dvorské rady^[2] a r. 1694 císařským vyslancem v Drážďanech, v letech 1697–1700 působil ve stejné funkci ve Španělsku a v roce 1711 se znovu ocitl v Drážďanech a ihned na to se vydal do Berlína a Hannoveru na diplomatickou misi. Téhož roku byl pověřen výkonem říšského dědičného úřadu číšníka během korunovace císaře Karla VI. ve Frankfurtu. Pověřen byl proto, že oprávněný dědičný číšník, hrabě Vollrath Schenck z Limpurgu se tehdy nedostavil.^[3] V letech 1715–1742 držel Alois Tomáš úřad nejvyššího zemského maršálka v Dolních Rakousích. V letech 1728–1733 byl místokrálem neapolským a sicilským, což mu umožnilo v Neapoli získat řadu uměleckých děl, dnes vystavených v rodové galerii na rakouském zámku Rohrau. Od roku 1734 až do své smrti byl Harrach členem tzv. Tajné státní konference, privátního poradního orgánu habsburských císařů a králů.

Patřil k významným stavebníkům své doby a mnohokrát pověřil předního barokního architekta, Johanna Lukase von Hildebrandta, aby mu přestavěl zámek Prugg v Brucku nad Litavou a vídeňský palác Harrachů na Ungarngasse.

Erb a rodová aliance

Alois Tomáš z Harrachu se podruhé oženil s Annou Cecílií, poslední příslušnicí štýrského hraběcího rodu Thannhausenů. Aby jméno a erb rodu nezaniklo, vydal císař Josef I. dne 26. ledna 1708 diplom, který povoloval, aby brucká větev Harrachů připojila napříště ke svému jménu i predikát z Thannhausenu a přijala také thannhausenský erb.^[4] Od té doby je erb Harrachů (3 pštrosí pera vyrůstající ze zlaté koule uprostřed červeného pole) umístěn na středním štítku erbu, zatímco erbovní pole 1 a 4 zobrazuje zlatý orlí pařát na černém poli, znak Thannhausenů, a pole 2 a 3 jsou rozdělená na dvě zlatá a červená menší pole, dělená pokosem černým a bílým břevnem, bývalý znak rodu Aeckherlinů, který Thannhausenové dříve podobně "zachránili před vymřením". Na erbovním štítě leží hraběcí korunka a z ní vyrůstají čtyři turnajové přilby s korunkami a klenoty. Vnitřní přilba heraldicky vpravo (tj. opticky vlevo) s červeným chocholem, ve kterém je vetknut harrachovský znak se třemi pštrosími pery, patří Harrachům stejně jako vnější přilba vpravo se dvěma buvolími rohy, z nichž z každého vyrůstá šest pštrosích per. Vnitřní přilba vlevo s klenotem ve tvaru orlího spáru je thannhausenská a vnější přilba vlevo s chocholem v barvách rodu patří Aeckherlinům.

Podoba erbu Harrachů v 16. století z erbovníku: „Allerlay Wapen“ (čes. veškeré znaky)
Exlibris pro Aloise Tomáše Rajmunda z Harrachu, 1708
Erb hrabat z Harrachu na Rohrau a Thannhausenu

Rodina

Alois z Harrachu se 22. dubna 1691 oženil s hraběnkou Marií Barborou ze Šternberka († 1694/95), ze sňatku vzešlo 5 dětí:

Josef Filip Václav (28. prosince 1691 – 9. prosince 1693)
František Václav (1692)
Marie Filipína Josefa (9. ledna 1693, Vídeň – 2. dubna 1763, Praha), provdaná za Jana Františka, hraběte z Thun-Hohensteinu
Ferdinand Leopold (21. prosince 1693 – 5. prosince 1694)
Václav Bedřich (1694)

Podruhé se Alois Tomáš oženil 22. srpna 1695^[5] s Annou Cecílií, hraběnkou z Thannhausenu (14. března 1674 – 15. února 1721) její predikát nosí rod Harrachů dodnes. Z manželství vzešlo 10 dětí:

Bedřich August (1696–1749)
Marie Anna (21. října 1698 – 14. září 1758), poprvé provdaná 1720 za hraběte Ludvíka Rabattu z Dornbergu a Canalu ( † 1721), z původně chorvatského rodu, podruhé za hraběte Zikmunda Gustava Hrzána z Harasova
Karel Josef Gervasius (19. června 1700 – 20. června 1714, Pasov), kanovník v Salcburku a Pasově
Marie Aloisie (13. ledna 1702 – 16. května 1775), provdala se 13. února 1721 za Františka Antonína, 3. knížete z Lamberka (30. září 1678 – 23. srpna 1759)
František Antonín (13. prosince 1702 – 27. července 1707)
Václav Leopold Josef Stanislav (13. listopadu 1703 – 29. června 1734 v bitvě u Parmy), rytíř Maltézského řádu
Jan Arnošt Emanuel Josef, biskup nitranský (9. dubna 1705 – 17. prosince 1739, Řím), předtím kanovník v Salcburku
Leopold Josef Jakub (27. dubna 1706 – 13. května 1706)
František Josef Jan Antonín (8. března 1707 – 27. července 1707)
Ferdinand Bonaventura II. (11. dubna 1708 – 28. ledna 1778), oženil se poprvé s hraběnkou Marií Alžbětou z Gallasu (18. ledna 1718, Řím – 8. ledna 1738), dcerou někdejšího neapolského místokrále, Jana Václava, hraběte z Gallasu, podruhé se oženil 9. října 1740 s hraběnkou Marií Rózou z Harrachu (20. srpna 1721 – 19. srpna 1785) svou neteří a dcerou Bedřicha Augusta

Potřetí se oženil 8. června 1721 s hraběnkou Marií Ernestinou z Ditrichštejna (13. července 1683 – 30. ledna 1744), vdovou po zmíněném Janu Václavovi z Gallasu, manželství zůstalo bezdětné, ale Marie přinesla do manželství severomoravské panství Janovice a severočeské panství Šluknov.^[6]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aloys Thomas Raimund von Harrach na německé Wikipedii.

↑ ^a ^b ^c ^d Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
↑ GSCHLIESSER, Oswald von. Der Reichshofrat. 1. vyd. Wien: Adolf Holzhausen, 1942. 559 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. S. 323. (německy) Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine.
↑ KUBEŠ, Jiří. Trnitá cesta Leopolda I. za říšskou korunou (1657-1658): volby a korunovace ve Svaté říši římské v raném novověku. 1. vyd. České Budějovice: Veduta, 2009. 327 s. ISBN 978-80-86829-43-2. S. 186n (pozn. č. 165). Hrabě Vollrath Schenck ostatně již o dva roky později umírá jako poslední z rodu. Úřad říšských dědičných číšníků (šenků) pak přechází dědičně na hrabata z Althanu..
↑ FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 2. F-J. Senftenberg: Selbstverlag, 1970. 5 svazků (277 s.). S. 164. (německy)
↑ Stránka o genealogii Harrachů a Thannhausenů [online]. Dostupné online. (anglicky)
↑ SCHUMANN, Gottlieb. Jährliches genealogisches Handbuch. 1. vyd. [s.l.]: Gleditsch, 1732. 564 s. Dostupné online. S. 495. (německy) Psáno švabachem.

Literatura

KELLENBRENZ, Hermann: Harrach, Aloys Graf von. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 7, Duncker & Humblot, Berlin 1966, ISBN 3-428-00188-5, S. 697-698, dostupné online
HEILINGSETZER, Georg, Die Harrach. Ihre Stellung in Politik, Wirtschaft und Kultur des alten Österreich. In: Palais Harrach. Geschichte, Revitalisierung und Restaurierung des Hauses an der Freyung in Wien. Trauner, Linz 1995, ISBN 3-85320-713-8, S. 81–87.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Alois Tomáš Raimund z Harrachu na Wikimedia Commons

Předchůdce:
Joaquín Fernández de Portocarrero

Neapolský místokrál
1728–1733

Nástupce:
Giulio Visconti Arese

[56296c22fda8ff0509f71ed7cc067bcbe11856ac-1] Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.

[2] GSCHLIESSER, Oswald von. Der Reichshofrat. 1. vyd. Wien: Adolf Holzhausen, 1942. 559 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. S. 323. (německy) Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine.

[3] KUBEŠ, Jiří. Trnitá cesta Leopolda I. za říšskou korunou (1657-1658): volby a korunovace ve Svaté říši římské v raném novověku. 1. vyd. České Budějovice: Veduta, 2009. 327 s. ISBN 978-80-86829-43-2. S. 186n (pozn. č. 165). Hrabě Vollrath Schenck ostatně již o dva roky později umírá jako poslední z rodu. Úřad říšských dědičných číšníků (šenků) pak přechází dědičně na hrabata z Althanu..

[4] FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 2. F-J. Senftenberg: Selbstverlag, 1970. 5 svazků (277 s.). S. 164. (německy)

[5] Stránka o genealogii Harrachů a Thannhausenů [online]. Dostupné online. (anglicky)

[6] SCHUMANN, Gottlieb. Jährliches genealogisches Handbuch. 1. vyd. [s.l.]: Gleditsch, 1732. 564 s. Dostupné online. S. 495. (německy) Psáno švabachem.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]