Ferdinand Bonaventura II. Antonín hrabě z Harrachu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ferdinand Bonaventura II. Antonín hrabě z Harrachu
Ferdinand Bonaventura II. von Harrach (1708–1778).jpg

Narození 11. dubna 1708
Gmunden
Úmrtí 28. ledna 1778 (ve věku 69 let)
Vídeň
Choť Maria Elisabeth von Gallas (1733–1737)
Maria Rosa von Harrach (1740–1778)
Rodiče Alois Tomáš Raimund hrabě z Harrachu
Děti Rosa von Harrach
Profese diplomat a politik
Ocenění rytíř Řádu zlatého rouna (1749)
Commons Kategorie Ferdinand Bonaventura II Anton von Harrach
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ferdinand Bonaventura Antonín, hrabě z Harrachu na Rohrau a Thannhausenu, německy Ferdinand Bonaventura Anton, Graf von Harrach zu Rohrau und Thannhausen (11. dubna 170828. ledna 1778, Vídeň) byl rakousko-český aristokrat, rakouský politik, diplomat a rytíř Řádu zlatého rouna.

Život[editovat | editovat zdroj]

Ferdinand Bonaventura (II.) Antonín byl nejmladším synem Aloise Tomáše Raimunda z Harrachu a jeho druhé ženy, Anny Cecílie, hraběnky z Thannhausenu, štýrské šlechtičny. Již v mládí vstoupil do státních služeb a stal se brzy dvorním radou a hned nato skutečným tajným radou. V říjnu 1744 byl vyslán jako habsburský komisař k volbě arcibiskupa salcburského a v letech 1745-1750 držel úřad zemského maršálka v Dolních Rakousích, který předtím vykonával jeho otec. V říjnu 1746 byl vyslán jako zplnomocněný ministr na mírový kongres v Bredě, kde se dojednával mír mezi spojeneckou Británií a Nizozemím a nepřátelskou Francií. V srpnu 1747 byl jmenován generálním místodržícím v Lombardii. Všechny své obtížné úkoly zvládl a v roce 1750 se vrátil do Vídně, kde mezitím v srpnu 1749 zemřel jeho starší bratr, Bedřich August, což byl i důvod k návratu. Ferdinand Bonaventura (II.) byl rytířem Řádu zlatého rouna, ministrem Tajné státní konference, císařského poradního orgánu, prezidentem nejvyššího soudního dvora a od ledna 1751 až do své smrti předsedou Říšské dvorské rady.[1]

Dětský portrét Ferdinanda Bonaventury II.

V roce 1752 byl Ferdinand Bonaventura dědičně přijat do kolegia švábských říšských hrabat, ačkoli jen jako personalista, tedy bez vlastního říšského hrabství. Mohl tak spolurozhodovat o usneseních říšského sněmu a stal se jedním z říšských stavů. Funkce byla dědičná pro prvorozené syny v linii jeho bratra Bedřicha Augusta (Ferdinand Bonaventura sám žádného syna neměl) čímž se v roce 1829 rod Harrachů zařadil mezi mediatizované říšské rody a tím mezi evropskou vysokou šlechtu.[2]

Zámek v Náměšti na Hané

Stavba zámku v Náměšti na Hané[editovat | editovat zdroj]

Ferdinand Bonaventura II. si jako svou novou letní rezidenci nechal roku 1765 na svém panství v Náměšti na Hané postavit nový rokokový zámek, tzv. Horní zámek, zatímco místní starý, tzv. Dolní zámek nechal přebudovat na textilní manufakturu. Zámek je pozoruhodná jednokřídlá obytná budova, s trojúhelníkovými tympanony v obou průčelích. Nízká křídla hospodářských a provozních budov uzavírají obloukem dvůr. Při zámku byl též zřízen park na kruhovém půdorysu.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Jeho první sňatek, uzavřený r. 1733 s Marií Elisabethou (*18. ledna 1718; † 8. ledna 1738) , dcerou Jana Václava, hraběte Gallase, místokrále neapolského, zůstal bezdětný

V roce 1740 se oženil podruhé s Marií Rózou, hraběnkou z Harrachu (*20. srpna 1721;  † 29. srpna 1785), vlastní neteří a dcerou bratra Bedřicha Augusta. Z manželství vzešly dvě dcery:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ferdinand Bonaventura II. von Harrach na německé Wikipedii.

  1. GSCHLIEßER, Oswald von. Der Reichshofrat. Bedeutung und Verfassung, Schicksal und Besetzung einer obersten Reichsbehörde von 1559 bis 1806. 1. vyd. Wien: Adolf Holzhausen, 1942. 559 s. Dostupné online. S. 529. (německy) 
  2. Gothaischer genealogischer Hofkalender, Band 144. 1. vyd. Gotha: Justus Perthes, 1917. 1196 s. Dostupné online. S. 137. (německy) Psáno švabachem. 
  3. Web: genealogy, kap. Kinští [online]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]