Wikipedista:Kostka Martin/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Na tento článek je přesměrováno heslo Žralok. Možná hledáte: Žralok (seriál).
Jak číst taxoboxŽraloci
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaparyby (Chondrichthyes)
Nadřádžraloci (Selachimorpha)
řády

Žraloci představují skupinu příčnoústých (Elasmobranchii) obratlovců, pro kterou je charakteristická chrupavčitá kostra, 5−7 žaberních štěrbin po stranách hlavy a prsní ploutve, které nejsou srostlé s hlavou (jako u rejnoků). Moderní zástupci žraloků jsou řazeni do nadřádu Selachimorpha, jehož sesterskou skupinu tvoří rejnoci (Batoidea).

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Evoluce[editovat | editovat zdroj]

Ze současné fauny patří žraloci k nejstarším skupinám živočichů. První žraloci byli ve fosilních záznamech nalezeni již ve vrstvách ordoviku, čili ve vrstvách z doby před 450–420 miliony lety, tedy dříve než se objevili první suchozemští obratlovci a před kolonizací kontinentů rostlinami. Z prvních žraloků byly objeveny jen čelisti a ne všichni paleontologové jsou přesvědčeni, že se jednalo o pravé žraloky. Nejstarší obecně uznávané žraločí čelisti byly objeveny ve vrstvách starých 420 milionů let, tedy ze siluru. Tehdejší žraloci byli ovšem odlišní od současných žraloků. Většinu současných žraloků lze vysledovat zpět až do doby před 100 miliony lety.

Většina fosilních nálezů jsou žraločí zuby, často ve velkém množství. Odhady naznačují, že žralokům rostou desetitisíce zubů po celý život, což vysvětluje tak velké množství nálezů zubů. Hromadný nález žraločích zubů v sedimentech ovšem neznamená hromadný úhyn žraloků, ale je důsledkem naplavení vypadlých zubů vodními proudy.

Mezi nejstarší primitivní žraloky patří Cladoselache, žralok žijící zhruba před 370 miliony lety v oblasti prvohorního Ohia, Kentucky a Tennessee. V tehdejších dobách se v oněch místech nacházelo rozlehlé mělké moře. Cladoselache byl jen asi metr dlouhý žralok s tuhými trojúhelníkovitými ploutvemi a úzkými čelistmi. Jeho zuby byly několikrát lomené a opotřebovávaly se používáním. Z relativně malého množství celkem nalezených zubů je zřejmé, že cladoselache své zuby pravidelně neobměňoval, jako je tomu u moderních žraloků. Jeho ocasní ploutev byla podobného tvaru, jaké má žralok bílý a žralok mako. Fosilní nálezy naznačují, že šlo o rychlého a hbitého plavce.

Rekonstrukce podoby vyhynulého megalodona

Většina fosilních žraloků pocházejících ze sedimentů o stáří 300 až 150 milionů let může být zařazeno do jedné ze dvou skupin. Xenacanthida byli takřka exkluzivně sladkovodní. Než tato skupina žraloků vyhynula (před 220 miliony lety) rozšířila se po celém světě. Druhá skupina, hybodontiformes, se objevila přibližně před 320 miliony lety a většinou se jednalo o mořské žraloky, ačkoliv se mezi nimi nalézaly i sladkovodní druhy.

Moderní žraloci se začali objevovat přibližně před 100 miliony lety. Fosilie obrounů se datují do období spodní křídy. Jedna z nejmladších skupin žraloků jsou kladivouni (čeleď Kladivounovití), kteří se objevili v eocénu. Nejstarší nalezené zuby žraloka bílého jsou datovány do doby před 60–65 miliony lety, z období vymření dinosaurů. V samém počátku jejich evoluce se objevily dvě vývojové větve. Jedna větev představuje bílého žraloka s hrubě vroubkovanými zuby a pravděpodobně z těchto se vyvinul moderní velký bílý žralok. Druhá větev představovala žraloky s jemně vroubkovanými zuby. Tito žraloci dosáhli obrovských rozměrů a patří k nim i vyhynulý Carcharodon megalodon, který žil v oceánech neogénu ještě před 1,5 milionem let, tedy v době našeho prapředka člověka zručného. Stejně jako většina vyhynulých žraloků, je i megalodon známý především z nálezů zubů a čelistí. Tito obří žraloci dosahovali délky kolem 16 metrů, přičemž mohli pravděpodobně dorůst až do délky kolem 20 metrů.[1] Paleontologické nálezy naznačují, že se jednalo o aktivního predátora tehdejších kytovců.[2][3][4]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Žraloci se řadí do podtřídy příčnoústí (Elasmobranchii), která vedle žraloků zahrnuje ještě rejnoky (Batoidea), kteří utváří sesterskou skupinu žraloků. Příčnoústí jsou jednou ze dvou skupin paryb (Chondrichthyes); druhou jsou chiméry (Holocephali). Moderní molekulární data potvrzují monofyletický původ žraloků.[5][6]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Žraloci jsou především predátoři, obývající většinu rozlohy moří a oceánů na Zemi. Někteří z nich se vyskytují i v brakických vodách při ústí řek a pronikají do jejich dolních toků, vyskytlo se i několik málo druhů, které se adaptovaly na život ve větších sladkých jezerech.

Stavba těla[editovat | editovat zdroj]

Tělo žraloků je většinou, torpédovité nebo válcovité, někdy až hadovitě protažené, rozdělené na hlavu, trup a ocas, vybavené jak párovými ploutvemi (prsní, břišní), tak ploutvemi nepárovými (hřbetními, které jsou nejčastěji dvě, dále ocasní a řitní ploutví). Existují i bentické druhy žraloků se zploštělým tělem, kteří mohou připomínat rejnoky (zvláště polorejnoci a wobegongové; pilonosové připomínají pilouny). Na rozdíl od rejnoků však mají i tito žraloci žaberní otvory po stranách těla (rejnoci vespod) a jejich prsní ploutve nejsou protaženy nad žaberními štěrbinami až k hlavě. Tak jako další paryby jsou žraloci typičtí drsnou kůží krytou plakoidními šupinami, chrupavčitou kostrou, nebo břišními ploutvemi přeměněnými u samců v pářicí orgány (pterygopody).[7]

Kostra žraloků (a paryb obecně) je chrupavčitá a relativně jednoduše stavěná: zahrnuje lebku a páteř, oporu žaberních oblouků a kostru ploutví. Chrupavka je oproti kostní tkáni lehčí a flexibilnější, zároveň je však u paryb na povrchu zpevněná vrstvou mineralizovaných šestibokých destiček (prizmat). Lebka žraloků je velmi kompaktní, její jednotlivé součásti jsou pevně srostlé do jediného celku (neurokrania, chondrokrania), na kterém nejsou patrné švy. Páteř je tvořená obratly, jejichž těla jsou z obou stran (zpředu i zezadu) vydutá a na něž směrem nahoru navazují oblouky chránící míchu. Těly obratlů probíhá chorda, která je jimi zaškrcovaná a funkčně nahrazená (zůstává ve větším rozsahu zachovaná mezi obratly). Na konci těla páteř pokračuje do horního laloku ocasní ploutve (která je tudíž heterocerkní). V oblasti ocasní ploutve jsou vytvořeny nad páteří resp. pod ní paprsky vyztužující plochu ploutve (epichordální resp. hypochordální radiália). I další ploutve jsou v bazální části vyztuženy chrupavčitými paprsky, na které v distální části navazují jemnější kolagenová keratotrichia. Hřbetní ploutve mohou být na předním okraji opatřeny výraznými trny sloužícími obraně. Pletence párových ploutví nejsou napojeny na osový skelet (tj. lebku či páteř), což přispívá k flexibilitě těla žraloků. Ačkoli některé druhy žijící na dně mohou používat párové ploutve při pohybu po podloží, případně mohou podobně jako rejnoci využívat vlnění velkých prsních ploutví (polorejnoci), je u drtivé většiny žraloků hlavním orgánem pohybu ocasní ploutev. [7]

Kůže žraloků je sama o sobě pevná (hlavně díky přítomnosti vláken kolagenu), navíc je kryta velmi tvrdými, tzv. plakoidními šupinami. Plakoidní šupiny mají shodnou stavbu jako zuby (a jsou s nimi homologické): mají dřeňovou dutinu, na ní vrstvu dentinu a jsou pokryty sklovinou. Jsou zodpovědné za nápadnou drsnost žraločího těla (která je nejnápadnější při „pohlazení“ žraloka od ocasu k hlavě). Šupiny jsou většinou zploštělé, vybavené několika rýhami, které přispívají k potlačení turbulentního proudění vody proudící kolem plujícího žraloka (snižují tření). Existuje ale řada typů plakoidních šupin od prostých plochých destiček po jemné ostré trny. Modifikací těchto šupin vznikají i ploutevní trny nebo „zuby“ na dlouhém rypci pilonosů.[7]

Kůže samic je často zřetelně silnější než kůže samců, protože samci se při páření mohou samice přidržovat svými zuby a mohou jim způsobovat i poměrně vážná poranění. Mezi žraloky se nacházejí i pestře zbarvené druhy, u nichž má však toto „nápadné“ zbarvení hlavně krycí význam: ve členitém prostředí korálových útesů a obecně mořského dna přispívá k rozbití siluety a splynutí s okolím. Drobní hlubinní žraloci z čeledi Etmopteridae jsou schopni bioluminiscence.[7]

Zuby žraloků jsou během života postupně vyměňovány. Nové zuby se zakládají v řadách v dásni na vnitřní straně úst. Tyto řady (série) zubů, zprvu více či méně skloněných vzad, se postupně nasouvají dopředu, kde se na hraně čelisti zdvihají do funkční polohy a nahrazují opotřebované a vypadlé zuby. Tato výměna zubů je různě rychlá: u některých druhů vypadávají zuby již po asi 10 dnech (např. u žraloka citronového), jindy trvá výměna měsíc až několik měsíců. Vzhledem k celkovému počtu zubů a k dlouhověkosti některých žraloků může žralok za život vyprodukovat až tisíce zubů. Protože jsou zároveň zuby kryty velmi odolným materiálem (sklovinou), jsou i po vypadnutí velmi trvanlivé a mohou se stávat hojnou složkou mořských sedimentů. Kromě toho dobře fosilizují a řada vymřelých druhů žraloků je známa právě pouze podle zubů.[7]

Žraločí zuby jsou dosti variabilní: u rybožravých druhů mohou být štíhlé, přizpůsobené pro udržení kluzké kořisti, jindy jsou ploché, ostré, někdy s pilovitou hranou pro snazší vykusování kusů masa, ale mohou být i ploché, mozaikovitě uspořádané, určené k drcení schránek bentických bezobratlých. V různých místech čelisti mívají zuby odlišný tvar či velikost (velmi odlišné jsou např. přední a zadní zuby v tlamě různozubců, jimž tento znak dal i jméno), výjimkou nejsou ani rozdíly v dentici mezi oběma pohlavími jednoho druhu či mezi dospělci a mláďaty. Např. mláďata (asi do 1,5 m velikosti) známého žraloka bílého loví především ryby a mají štíhlé zuby, starší jedinci mají mnohem širší trojúhelníkovité zuby s ostrou hranou.[7]

Horní čelist žraloků není pevně přirostlá ke zbytku lebky, což umožňuje její částečné vysunutí vpřed (společně s dolní čelistí) při lovu nebo při ukusování velkých soust z těla kořisti. Některé bentické druhy žraloků, např. polorejnoci, využívají vysunutelná, široce otevíratelná ústa při přepadávání okolo plující kořisti, kterou navíc prudce otevřenými ústy částečně nasají s vodou.[7]

Navzdory široce rozšířenému názoru, že žraloci musejí neustále plavat, aby jim proudila voda přes žábry a neudusili se, se tento fakt týká jen těch nejaktivnějších plavců mezi nimi (např. modrounovití, kladivounovití), kteří skutečně spoléhají na dostatečný průtok vody přes otevřená ústa a žábry při jejich rychlém pohybu. Takovíto hbití pelagičtí predátoři se skutečně mohou zadusit, když je jim znemožněn pohyb. Řada žraloků však tráví podstatnou dobu života na dně, kde mohou nehnutě setrvávat na místě celé hodiny, ať už při odpočinku či při číhání na kořist. Proudění vody přes žábry u nich funguje obdobně jako u ryb nasáváním vody do otevírané ústní dutiny přes ústa, případně i přes spirakulum (což je modifikovaná přední žaberní štěrbina přítomná u některých žraloků jako více či méně nápadný otvor za okem), a jejím následným vytlačením přes žábry.[7] Polorejnoci, kteří při lovu spoléhají na svou nenápadnost, minimalizovali i pohyb úst při dýchání a nahradili jej mnohem jemnějšími pohyby žaberních oblouků a kožních záhybů, které jejich žábry kryjí.[8]

Žaberních štěrbin (kromě spirakula) je typicky 5, u šedounů 6–7. V žaberních lupíncích, které nasedají na jednotlivé žaberní oblouky, dochází k okysličování krve, která je do nich pumpována srdcem uloženým na spodní straně těla bezprostředně za žábrami. Srdcem, které je vybaveno jedinou síní a jedinou komorou, tedy protéká odkysličená krev. Při zvýšené námaze (např. při výpadu) srdce žraloků příliš nezvyšuje frekvenci stahů, ale zvýšený průtok krve zajišťuje zvýšením objemu krve, který vytlačuje.[7]

Mořští obratlovci včetně žraloků se musejí vyrovnávat s vysokým osmotickým potenciálem mořské vody: voda má tendenci unikat z těla (například přes žábry) do koncentrovanějšího roztoku solí ve vnějším prostředí. Jako ostatní paryby, i žraloci řeší tento problém dosti netradičním způsobem, a to výrazným zvýšením močoviny a dalších dusíkatých látek ve svém těle, a to až na hodnoty, které by pro jiné obratlovce byly toxické. Zároveň využívají žábry a tzv. rektální žlázu ke zbavování se přebytečných iontů, které se do jejich těla dostávají s mořskou vodou např. při příjmu potravy.[7]

Žraloci jsou velmi úspěšnou skupinou predátorů, kterým při pátrání po kořisti pomáhá řada dobře vyvinutých smyslů. Vjemy jsou zpracovávány relativně velikým mozkem, který je v poměru k velikosti těla srovnatelný s velikostí mozku ptáků či většiny savců. Jako v řadě jiných znaků jsou ovšem žraloci i ve stavbě a velikosti mozku velmi variabilní, k druhům s největšími mozky vzhledem k velikosti těla patří např. zástupci modrounovitých, písečníkovitých a zejména kladivouni.

Párové nozdry, v nichž je uložen vlastní čichový orgán tvořený hvězdicovitě uspořádanými lamelami s velikým celkovým povrchem, jsou sídlem čichu, který má pro žraloky velký význam – umožňuje jim totiž detekovat kořist i na velkou vzdálenost (pachová stopa nesená vodními proudy může být pro mořské predátory zřetelná i na vzdálenost několika km). Žraloci, u nichž byl čich podrobněji studován, vnímají ve vodě relativně chudý repertoár chemikálií, které zahrnují hlavně aminokyseliny a další aminosloučeniny, které se často uvolňují z mrtvých nebo poraněných živočichů. Žraločí čich je na takovéto látky sice velmi citlivý, na druhou stranu podobné citlivosti dosahují i mnohé ryby (jde o citlivost k molekulám pachů o minimální koncentraci asi 10-9 M, někdy i nižší); některé populární zkazky o mimořádné kvalitě žraločího čichu je třeba brát s jistou rezervou.[9] Čich může žralokům sloužit i při vyhledávání partnerů či při orientaci v širém oceánu při migracích na dlouhé vzdálenosti.[7] Chuťové pohárky pro vnímání chuti jsou u žraloků uloženy pouze v ústní dutině a hltanu.[10]

Dalším významným smyslem žraloků je zrak, i když se jeho kvalita i míra využití liší v závislosti na životní strategii daného druhu i na prostředí, které obývá. Aktivní pelagičtí predátoři mají většinou zrak dobře vyvinutý, s poměrně významným překryvem zorných polí obou očí (a tedy se schopností binokulárního vidění). Na kratší vzdálenosti (přibližně pod 15 m) přebírá u takovýchto lovců zrak hlavní roli při pronásledování kořisti. U některých hlubinných druhů jsou oči zvětšené, se širokou zornicí a odrazivou vrstvou za sítnicí. Druhy zakalených prostředí (např. nepočetní žraloci žijící v řekách) mají oči naopak malé. Pro ochranu oka je někdy vyvinuta mžurka, která se přetahuje přes oko zejména při útoku na kořist. Např. žralokům bílým tato mžurka chybí a místo toho při útoku chrání oko tím, že jej rotují takovou měrou, že je z něho patrná jen pevná bělima.[7]

Vnitřní ucho žraloků je zodpovědné nejen za vnímání zvuků (zejména nízkofrenkvenčních), ale i za vnímání polohy hlavy a její rotace: podobně jako u jiných obratlovců totiž zahrnuje statokinetické ústrojí. Další mechanosenzitivní orgán je tzv. proudový orgán – systém kanálků zahrnujících i postranní čáru vybavených mechanoreceptory (neuromasty) a propojených póry s povrchem těla. Proudovým orgánem žralok vnímá nejen vibrace, ale i změny tlaku vody vyvolané prouděním, ať už je vyvoláno vlastním pohybem, pohybem kořisti nebo neživými vlivy.[7]

Neobvyklým smyslem žraloků (resp. paryb) je elektrorecepce, citlivé vnímání jemných elektrických polí vyvolaných např. činností svalů kořisti. Receptorem těchto podnětů jsou tzv. Lorenziniho ampule, drobné orgány zanořené ve vrstvě podkožní svaloviny zejména na hlavě žraloka. Lorenziniho ampule se otevírají asi 1 mm širokým otvůrkem do vnějšího prostředí. Elektrorecepce má relativně malý dosah (přibližně do 0,5 m, umožňuje však i odhalení skryté kořisti, např. zahrabané v písku).[7]

Potrava

Žraloci jsou někdy líčeni jako tvorové bezhlavě pohlcující cokoli, nač v moři narazí, včetně odpadků, plovoucích kusů plastu, plechovek a dalšího harampádí, toto chování se ale v zásadě týká především jediného druhu, žraloka tygřího. Většina žraloků je vybíravější a více či méně specializovaná na určitý typ kořisti (byť se preference mohou měnit s jejich věkem, resp. velikostí). Různých strategií při lovu kořisti je mezi žraloky mnoho: najdeme mezi nimi aktivní pelagické dravce (to jsou „typičtí“, tj. široké veřejnosti nejznámější žraloci), kteří jsou někdy spíše rybožraví, jindy zaměření spíše na vodní savce, dále veliké filtrátory (např. žralok obrovský), druhy pátrající po dně především po bezobratlých, někdy i těch s pevnými schránkami (např. různozubci), žraloky nehnutě číhající na okolo plující kořist (např. polorejnoci) atd. Řada světlounů se živí jako ektoparaziti: vykusují kusy kůže a masa z těla mnohem větších vodních obratlovců.

Pozřená potrava je spolknuta do prostorného žaludku, kde je zahájeno trávení a odkud jsou části potravy posouvány dále do střeva, kde probíhá hlavní fáze trávení i vstřebávání. Špatně stravitelné zbytky mohou být žralokem ze žaludku vyzvráceny (někdy přitom z úst žraloka částečně vyhřezne i samotný „naruby obrácený“ žaludek, jde však o přirozený jev, který sice vypadá drasticky, ale žralokovi neublíží). Žraločí střevo je krátké, ale jeho povrch je výrazně zvětšen spirální řasou (tyflosolis). Ve střevech žraloků může parazitovat bohatá fauna parazitických červů, například tasemnic.

Žraloci sdílejí s ostatními parybami pokročilý způsob oplození: samci mají vyvinuty pářicí orgány (pterygopody vzniklé modifikací břišních ploutví) a oplození je vnitřní. To umožňuje klást veliká vejce vybavená značným množstvím zásobního žloutku; mláďata se pak líhnou mnohem vyvinutější a větší oproti rybímu plůdku. Žraločí vejce bývají vybavena různými výběžky a přívěsky, které je fixují na dně, ve spleti řas apod. Většina žraloků je ale buď vejcoživorodá nebo přímo živorodá – typicky vejcorodých je asi 40 % druhů (velkou čeledí vejcorodých žraloků jsou např. máčkovití). Mláďata živorodých zástupců se vyvíjejí v párové děloze matky.

Výskyt

Drtivá většina žraloků se vyskytuje v mořích a oceánech. Podstatná část diverzity žraloků (přes polovinu všech druhů) zahrnuje zástupce žijící v hlubokých vodách, další velká část druhů je vázána na mořské dno. Výjimečně jsou někteří žraloci schopni migrovat do brakických či sladkých vod (žralok bělavý) nebo sladké vody přímo obývají a také se v nich množí (tzv. „říční žraloci“ rodu Glyphis).[7]

Kůže je kryta plakoidními šupinami krytými sklovinou, které způsobují velkou drsnost kůže žraloků. Žaberní štěrbiny jsou po stranách těla, přičemž proudění vody přes ně zajišťuje pouze žralokův pohyb vpřed (voda při tomto pohybu proniká ústy do ústní dutiny a žaberními štěrbinami zase ven. To vede k tomu, že zamotá-li se žralok do sítě, vcelku rychle se udusí. Po první žaberní štěrbině zůstal menší otvor zvaný spirákulum. U některých rychle plovoucích druhů je redukováno, nebo zcela mizí. Naopak u druhů, které se zdržují u dna, je výrazně větší a okysličuje krev pro oko a mozek. U rejnoků a polorejnoků (např. polorejnok kalifornský) přivádí vodu k žábrám, když leží zahrabaní do písku.

Žraločí čelisti mají ve zvířecím světě zcela výjimečné vlastnosti. Pravěcí žraloci měli horní čelist pevně spojenou s lebkou a museli se tedy spokojit s poměrně malou kořistí. Během vývoje se však tlama posunula pod hlavu, horní čelist se uvolnila z lebečního spojení a stala se pohyblivou. Tím pádem mohou dnešní žraloci pozřít značně objemnou kořist nebo z ní vytrhávat velké kusy masa. Čelisti jsou ovládány nepředstavitelně výkonnými svaly. Síla stisku čelistí naměřená u žraloka dlouhého tři metry činila 3 tuny na 1 cm² (síla stisku lidské čelisti je u sedmdesátikilového člověka asi 220 kilogramů na 1 cm²>). Ostré, zpravidla trojúhelníkové zuby kožního původu jsou zasazeny v pevné vazivové tkáni a uspořádány v několika řadách, z nichž funkční je ovšem jen ta první. Žraločí zuby mají neomezenou schopnost regenerace. Po opotřebení nebo poškození se zuby ohnou dopředu a vypadnou, přičemž na řadu přijde řada druhá. Počet řad není konečný, další stále dorůstají. Rychlost obnovy zubů se liší podle druhu, může trvat 8 – 10 dní, ale také několik měsíců. Zuby ve spodní čelisti slouží k přidržení kořisti, zatímco zuby v čelisti horní k řezání (to je způsobeno prudkým házením hlavy do stran při útoku).

Trávicí soustava je poměrně krátká, na ústní dutinu navazuje hltan, po něm následuje krátký jícen, žaludek a tenké střevo a nakonec tlusté střevo s tzv. spirální řasou (vytvořena ze sliznice, slouží ke zvětšení plochy na vstřebávání živin) a kloaka. Na tuto osu jsou napojena velká játra s vysokým obsahem jaterního tuku a vylučovací ústrojí s prvoledvinami.

Struna hřbetní začíná být zaškrcována obratli (ale stále je souvislá). Žraloci mají v těle zvláštní látku tzv. skvalen, jež jim slouží k nadlehčování těla a lepšímu pohybu ve vodě.

Základní vnější určovací znaky žraloka

Známí zástupci[editovat | editovat zdroj]

Největším žralokem je planktonožravý žralok obrovský (údajně až 20 metrů dlouhý), za nejnebezpečnějšího člověku se pak považují žralok bílý, zvaný také lidožravý, a dále žralok bělavý, žralok modrý a žralok tygří.

Mezi další zástupce patří např.: žralok dlouhoploutvý, žralok útesový, kladivoun obecný, žralok bělocípý, žralok citrónový, žralok veliký, žralok liščí, žralok šotek.

Smysly[editovat | editovat zdroj]

Žralok má k dispozici smyslové orgány, z nichž některé jsou v říši zvířat naprosto ojedinělé (Lorenziniho ampule).

Sluch[editovat | editovat zdroj]

Dosah žraločího sluchu je několik tisíc metrů. Pokusy prokázaly, že žraloci sluchem zachycují i velice nízké frekvence, které člověk neslyší, a zdroje těchto nízkých frekvencí je dokonce přitahují.

Čich[editovat | editovat zdroj]

V pořadí citlivosti žraločích smyslových orgánů stojí čich s dosahem několika set metrů hned na druhém místě za sluchem. Žraloci jsou schopni ucítit jeden díl krve v několika milionech částic vody. Jedinou kapku krve tak dokážou detekovat na vzdálenost až kolem 1,5 kilometru.[11] Vedle pachu krve reagují i na pach sekretu vydávaného vyplašenými rybami.

Postranní čára[editovat | editovat zdroj]

Postranní čára

Postranní čára funguje na způsob detektoru změny polohy tím, že registruje sebemenší záchvěv vodního proudu a tedy i vibrace, které z něho pramení. Kromě toho má navíc rozhodující roli v udržování rovnováhy. Často je srovnávána se sonarem.

Jedná se o kanálek probíhající pod kůží téměř po celé délce obou stran trupu, který je s kožním povrchem spojen pomocí dalších menších kanálků. Další podobné kanálky jsou také umístěny na hlavě, kde obkružují oči a sledují okraj čelistí. Uvnitř kanálků jsou smyslové buňky tzv. neuromasty, které registrují tlaky, jež se na ně přenášejí z tekutiny (tzv. lymfy), v níž se vznášejí. Takto získané informace jsou pak předávány do mozku.

Smyslové dutiny[editovat | editovat zdroj]

Smyslové dutiny jsou rozděleny po celé délce těla od hlavy až ke kořenu ocasu. Častěji je nacházíme u žraloků z hlubokých moří. Vznikají vzájemným překrytím dvou přilehlých, od ostatních odlišných šupin. Uvnitř každé takto vzniklé dutinky je bradavka a jedna velká senzitivní buňka (tzv. volný neuromast). Toto uspořádání je naprosto totožné s buňkami, které u člověka a ostatních živočichů vytvářejí na jazyku orgány chuti. Pokusy dokázaly, že jsou tyto struktury citlivé na chemické podněty, což podporuje domněnku, že se skutečně o tyto orgány jedná. Detekční vzdálenost smyslových dutin je stejně jako u postranní čáry řádově 100 – 200 metrů.

Zrak[editovat | editovat zdroj]

Oko žraloka se podobá oku obratlovců, ale je velmi dobře přizpůsobeno mořskému prostředí. Sítnice obsahuje velký počet tyčinek (vidění v šeru) a menší počet čípků (ostrost a vnímání barev). Zornička se může otvírat i zavírat velmi rychle podle intenzity světla a kvůli minimálnímu osvětlení v podmořském prostředí má oko i tapetum lucidum (vrstva buněk za sítnicí schopných odrážet nazpět světlo, které už jednou sítnicí prostoupilo) vlastní nočním dravcům. Žraloci vidí na kratší vzdálenost i nad vodní hladinou, zejména žralok bílý je znám vystrkováním hlavy nad vodu. Některé druhy žraloků mají zvláštní druh víčka tzv. mžurku, což je membrána, která jim zejména při útoku přepadává jako ochrana přes oko. Jiné druhy žraloků mžurku nemají, ale často dřív než zaútočí, stočí oči dozadu, aby si je chránili.

Lorenziniho ampule a větvení postranní čáry

Zrakový systém žraloka bílého vykazuje některé odchylky od ostatních druhů. Má výborně adaptované oko pro dobré vidění za dne a dokonalé rozlišování barev, zato je méně specializované na noční vidění, což odpovídá tomu, že je denním dravcem.

Lorenziniho ampule[editovat | editovat zdroj]

Lorenziniho ampule, které jsou umístěny pod rypcem žraloka, jsou detektory teplotních a vibračních změn a zaznamenávají také změny slanosti, kontaktního tlaku i zcela nepatrné změny elektrického pole. Nesčetné pokusy dokázaly, že i ve zcela kalné vodě dokáží žraloci lokalizovat svou kořist, a to i tehdy je-li třeba nehybná nebo dokonce zahrabaná v písku (všichni živočichové včetně člověka vytváří slabé elektromagnetické pole). Tento orgán také velmi pravděpodobně nahrazuje zrak, když má žralok při útoku zakryto oko mžurkou nebo ho pootočí dozadu.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Jsou to vodní dravci (s výjimkou několika planktonožravých druhů), největší podíl jejich stravy je tvořen tedy rybami. Loví však v podstatě všechny mořské živočichy, např. i mořské ptáky a ploutvonožce.

Je přirozeně známo i mnoho případů útoků na člověka, přičemž většina dobrozdání vychází z toho, že se nejednalo o útok na člověka jako takový ale o záměnu s jinými objekty, na které žralok jinak útočí (např. tuleň atd.).

Význam pro člověka[editovat | editovat zdroj]

Žralok ulovený u pobřeží Nového Zélandu

Vedle systematického hubení založeného převážně na tom, že žraloci jsou nenávidění a člověku nebezpeční predátoři, mohou být loveni pro potravu. Maso mnohých je jedlé, nutričně velmi výživná jsou např. játra. Žraločí ploutve jsou v některých zemích (např. Čína) považovány za vyhlášenou pochoutku; poptávka po ní nadále roste, čímž se významně zvyšuje ohrožení žraloků.[12]

Každoročně je zabito 100 milionů žraloků.[13]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Žraloci jsou tzv. gonochoristé s vnitřním oplozením. Jsou vejcorodí, vejcoživorodí nebo živorodí, přičemž u druhé skupiny může docházet k nitroděložnímu kanibalismu. Vajíčka jsou hranatá a veliká, u některých druhů přes 20 cm.

Mláďata žraloků přicházejí na svět dvěma způsoby. Většina z nich se líhne z vajec kladených na dno. Tato vejce mívají vlastní ochranné pouzdro, které chrání mládě do vylíhnutí. Někteří žraloci jsou nicméně živorodí a přivádějí na svět živá mláďata. Jakmile se malý žralok vylíhne, okamžitě odpluje a začíná se starat sám o sebe. Matka mizí v hlubinách a její starost o mládě končí. Samice v takových případech porodí mláďata přímo do moře. K matce jsou mláďata připojena slabým vláknem, které se přetrhne a novorozený žralok je již odkázán sám na sebe. Schránky žraločích vajec jsou velmi pevné a odolné, u jednotlivých druhů i odlišné. Pouzdra máčky kočičí mají jemná vlákna, jimiž se přichycují na stonky rostlin. Pouzdra různozubce přežívají ve skalních štěrbinách, pouzdra jiných druhů spočívají na mořském dně. Máčky snášejí až 20 vajec, většinou do trsu mořských chaluh. Každé vejce obsahuje žloutek, který zajišťuje výživu zárodku po dobu jeho vývoje. K vylíhnutí dochází za devět měsíců. Mládě připomíná dospělého jedince, je však menší.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

U menších druhů žraloků (asi kolem 1 m) výzkumníci zjistili, že když obrátí žraloka břichem ke hladině, tak se žralok dostane do svalové strnulosti (tzv. katalepsie).

Žraloci mají několik řad zubů a neustále jim rostou nové, které nahrazují starší.

Útoky žraloků na člověka[editovat | editovat zdroj]

Statistiky a rozbory příčin a způsobů útoků žraloků na lidi jsou rozepsané v článku Útoky žraloků.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Kenshu Shimada, Harry M. Maisch IV, Victor J. Perez, Martin A. Becker & Michael L. Griffiths (2022). Revisiting body size trends and nursery areas of the Neogene megatooth shark, Otodus megalodon (Lamniformes: Otodontidae), reveals Bergmann’s rule possibly enhanced its gigantism in cooler waters. Historical Biology. doi: https://doi.org/10.1080/08912963.2022.2032024
  2. ↑ GODFREY, S. J.; ALTMAN, J. A Miocene Cetacean Vertebra Showing a Partially Healed Compression Factor, the Result of Convulsions or Failed Predation by the Giant White Shark, Carcharodon megalodon. Jeffersoniana. 2005, čís. 16, s. 1–12. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-31. (anglicky)  Archivováno 31. 1. 2014 na Wayback Machine.
  3. ↑ MORGAN, Gary S. Whither the giant white shark?. Paleontology Topics. 1994, roč. 2, čís. 3, s. 1–2. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ LAMBERT, Olivier; BIANUCCI, Giovanni; POST, Klaas. The giant bite of a new raptorial sperm whale from the Miocene epoch of Peru. Nature. 2010/07, roč. 466, čís. 7302, s. 105–108. Dostupné online. ISSN 1476-4687. DOI 10.1038/nature09067. (anglicky) 
  5. ↑ PAVAN-KUMAR, A.; GIREESH-BABU, P.; BABU, P. P. Suresh. Molecular phylogeny of elasmobranchs inferred from mitochondrial and nuclear markers. Molecular Biology Reports. 2014-01-01, roč. 41, čís. 1, s. 447–457. Dostupné online [cit. 2023-09-19]. ISSN 1573-4978. DOI 10.1007/s11033-013-2879-6. (anglicky) 
  6. ↑ AMARAL, Cesar R. L.; PEREIRA, Filipe; SILVA, Dayse A. The mitogenomic phylogeny of the Elasmobranchii (Chondrichthyes). Mitochondrial DNA Part A. 2018-08-18, roč. 29, čís. 6, s. 867–878. Dostupné online [cit. 2023-09-19]. ISSN 2470-1394. DOI 10.1080/24701394.2017.1376052. (anglicky) 
  7. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o EBERT, David A.; DANDO, Marc; FOWLER, Sarah L. Sharks of the world: a complete guide. New Jersey: Princeton University Press 607 s. ISBN 978-0-691-21087-2, ISBN 978-0-691-20599-1. Kapitola Biology, s. 22-62. 
  8. ↑ TOMITA, Taketeru; TODA, Minoru; MURAKUMO, Kiyomi. Stealth breathing of the angelshark. Zoology. 2018-10, roč. 130, s. 1–5. Dostupné online [cit. 2024-04-24]. DOI 10.1016/j.zool.2018.07.003. (anglicky) 
  9. ↑ KLIMLEY, A. Peter. The biology of sharks and rays. Chicago: Univ. of Chicago Press, 2013. 512 s. ISBN 978-0-226-92308-6, ISBN 978-0-226-44249-5. Kapitola An Introduction to the Cartilaginous Fishes, s. 1-10. 
  10. ↑ MEREDITH, Tricia L.; KAJIURA, Stephen M.; NEWTON, Kyle C., et al. Biology of Sharks and their Relatives. Příprava vydání Jeffrey C. Carrier et al.. 3. vyd. [s.l.]: CRC Press, 2022. ISBN 978-1-003-26219-0. Kapitola Advances in the Sensory Biology of Elasmobranchs, s. 143-176. 
  11. ↑ https://www.stoplusjednicka.cz/kdo-na-ma-nos-sestice-zivocichu-s-vyjimecnym-cichem
  12. ↑ http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/128071-zraloci-ploutve-hitem-hrozi-vymreni/
  13. ↑ Každý rok je zabito 100 milionů žraloků. Pokud úplně vymřou, máme velký problém

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Kostka_Martin/Pískoviště&oldid=23857709“