Václav Rabas

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o českém malíři. O českém varhaníkovi pojednává článek Václav Rabas (varhaník).

Václav Rabas (13. listopadu 1885 Krušovice26. října 1954 Praha) byl český malíř, který mezi prvními získal titul národního umělce. Byl členem Umělecké besedy, Spolku Mánes, spoluzakladatelem Sdružení českých umělců a grafiků Hollar a patřil mezi tzv. pátečníky.

Život[editovat | editovat zdroj]

Rabas se narodil v Krušovicích jako syn podruhé oženěného mlynáře. Jeho otec ovšem zemřel, když bylo Václavovi pouhých sedm let. Díky houževnaté matce Františce se mu přesto dostalo dostatek prostoru ke vzdělání. Maturoval na nejstarší reálceČecháchRakovníku v roce 1904. Po vojenské službě byl o dva roky později přijat na Akademii výtvarných uměníPraze. Absolvoval sice všeobecnou část, ale ve speciální příliš dlouho nevydržel a studium přerušil.

V roce 1909 vstoupil do Umělecké besedy, kde se pod vlivem ostatních členů zdokonaloval a zároveň hledal nový obsah tvorby. Svá studia dokončil u Maxe Švabinského, pod jehož vedením pracoval od roku 1911. Vyjel do severní Itálie a do Paříže, ovšem domek si postavil v rodných Krušovicích, v nichž se též oženil. Mezi prvními byl povolán na frontu do první světové války, kde byl již v září 1914 na východní frontě zraněn tak, že se přes lazarety vrátil domů a na bojišti se už neobjevil.

Po válce se v nově vzniklém Československu střídavě podílel redakčně na tvorbě sborníkučasopisu Život a satirického časopisu Nebojsa. Zdokumentoval také stopy války na Slovensku. Dva roky (19181920) byl v té době členem Spolku Mánes. Patřil též mezi pátečníky, čili se velmi blízce poznal s Karlem Čapkem i jeho bratrem a svým kolegou Josefem a dále např. s budoucím prezidentem Benešem.

Znovu se vydal do Itálie a po návratu si zařídil obytný ateliér v Praze. Od roku 1923 byl předsedou Výtvarného odboru Umělecké besedy. Posléze se stal dokonce starostou Umělecké besedy. Jeho obrazy v té době úspěšně reprezentovaly české malířství v zahraničí (Varšava, Benátky, Vídeň, Paříž, Pittsburgh), Rabas však projížděl především svůj rodný kraj.

V něm také přečkal druhou světovou válku. Po jejím konci předal mnoho svých obrazů do nově vzniklé městské galerie v Rakovníku. Dne 9. listopadu 1945 se stal Václav Rabas jedním z prvních držitelů titulu národní umělec. Od roku 1950 ho stále častěji zrazovalo zdraví, což mu bránilo vrátit se na delší čas k tvorbě dalších rozsáhlých děl. Jeho život ukončil srdeční infarkt o čtyři roky později.

Byl strýcem herce Raoula Schránila ze strany jeho matky [1].

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Rabas dokázal ve svém díle vstřebávat různé vlivy, které úspěšně promítal do uzavřeného okruhu témat, jimž se věnoval. Čerpal mnoho z 19. století pro figurální alegorie i krajinomalbu, v níž navazoval na impresionismus. V barevné kompozici i prostorovém rozvržení obrazu ho ovlivnil Paul Cézanne. Jako již více než padesátiletý využíval magický realismus.

Dlouhou dobu dával důraz na práci v ateliéru. Hlavní roli pro něj hrála v těchto letech figura, skrze niž hledal symbolickou výtvarnou formu soustřeďující sdělení obsahu obrazu. První vlastní soubornou výstavu měl v roce 1921Rokycanech. Zajímavý byl jeho cyklus České hlavy z roku 1923, v němž vypodobnil známé osobnosti (Bedřich Smetana, Božena Němcová, prezident Masaryk). Postupem času však stále více přesouval své malování přímo ven do krajiny. Téměř výhradně se v tomto směru věnoval rodnému Rakovnicku.

U příležitosti svých padesátin vystavoval v roce 1935Obecním domě v Praze a Umělecká beseda vydala jeho monografii. O tři roky později uspořádal v Alšově síni v Praze výstavu krajinomaleb nazvanou „Svému kraji“. Jeho obrazy selského života byly protkány sítí cest a barevnými kompozicemi zajímavých odstínů. Pozoruhodným počinem jeho tvorby se stal cyklus 24 obrazů s názvem Chleba. Během roku 1939 v něm zachytil proces vzniku chleba od obilného zrna, přes mouku až k pečení a vzniku bochníků.

Cyklus proměn přírody sledoval ve svých obrazech v ústraní v Krušovicích i za druhé světové války. V roce 1940 sepsal autobiograficky laděnou knihu Malířovo vyznání. Po válce dokončil také další cyklus, který tentokrát nazval Píseň míru. Vystavoval ho v roce 1950 v domě U Hybernů. V roce 1953 vydal knihu Malíř o jaru veršem i štětcem.

Obrazy[editovat | editovat zdroj]

  • Vzpomínka na maminku (1914)
  • Večerní píseň (1914)
  • Včelařské zátiší (1928)
  • Krajina v červenci (1930)
  • Pole a oblaka (1933)
  • Pálená země (1934)
  • Soumrak v polích (1942)
  • Bratři Čapkové (1947)
  • Tvář dobře známá (1952)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 16, ISBN 80-85837-35-8

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]