Lobkovicové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Lobkovicové
(Lobkowiczové)
Knížecí erb Lobkoviců
ZeměČeské královstvíČeské království České království
TitulyKnížata
ZakladatelMartin z Újezda
Rok založení14. století
Současná hlavaJaroslav Lobkowicz
Větve roduHasištejnští z Lobkovic, Popelové z Lobkovic
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lobkovicové[1] (též Lobkowitzové či Lobkowiczové) jsou staročeská rytířská a později panská šlechta pocházející z konce 14. století. Do roku 1919 se psali z Lobkowitz (foneticky přepsaná německá forma českého z Lobkovic podle vsi Lobkovice u Mělníka). Roku 1919 hlava rodiny rozhodla, že se rod bude psát Lobkowicz místo Lobkowitz (tedy staročesky místo německy).

Historie rodu

Erb Oldřicha Felixe Popela z Lobkowicz

Původ

Prapředkem rodu byl nepříliš zámožný zeman Martin z Újezda (zemřel před rokem 1397) (ze vsi Újezd nedaleko České Lípy). Jeho syn Mikuláš Chudý z Újezda vystudoval filozofickou fakultu Pražské univerzity. Vzdělání mu poté otevřelo cestu k významným zemským úřadům. Roku 1401 se stal urburním písařem v Kutné Hoře. Později sloužil u českého krále Václava IV. a díky jeho přízni získal i ves Lobkovice. Po ní se také začal psát jako Mikuláš z Lobkovic. Mikulášova vlivu na krále využil i mistr Jan Hus, který jej požádal, aby se u krále zasadil o změnu hlasovacího práva na Pražské univerzitě. To se také podařilo a byl vydán Dekret kutnohorský (1409). Roku 1417 byl Mikuláš jmenován nejvyšším písařem Českého království. Z králova příkazu dobyl několik hradů (Hasištejn, Nový Hrad, Most, Přimda) vzpurné šlechty a dostal je poté od krále v léno. Jen Hasištejn mu panovník nechal zapsat do dědičného držení, ostatní vyměnil za Hlubokou. Díky Mikulášovi, který zemřel roku 1435, se tak z nevýznamné rytířské rodiny stal postupně jeden z předních českých panských rodů.[2]

Hasištejnská větev

Hrad Hasištejn

Po smrti Mikuláše se rod rozdělil na dvě větve. Jednu větev (Hasištejnští z Lobkovic) založil starší syn Mikuláš, posléze Hasištejnský z Lobkovic (zemřel 1462). Druhá větev (Popelové z Lobkovic) byla založena mladším synem Janem, posléze Popelem z Lobkovic (zemřel 1470).

Roku 1440 zdědil starší Mikuláš po otci hrad Hasištejn a statek Obříství. Mikuláš i jeho mladší bratr Jan byli roku 1459 povýšeni císařem Fridrichem III. do říšského stavu svobodných pánů (Freiherrenstand). V Čechách jim byl tento titul uznán a zároveň udělen český panský stav až o 20 let později (1479).

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (narozen asi 1460 – zemřel 1510) obdivoval antiku a vypravil se na cesty po Středomoří. Byl nazýván českým Pliniem, psal latinsky a česky. Hasištejnská větev Lobkoviců poté nabyla značného majetku. Její české odnože však vymřely již na počátku 17. století. Někteří členové této větve byli pak dlouho luterány. Až na přelomu 17. a 18. století přestoupil jeden z nich (Albrecht Theodor) ke katolictví.

Popelové z Lobkovic

Mladší Jan (Popelové z Lobkovic) získal z otcova majetku hrad Hluboká a ves Lobkovice. Do vymření Hasištejnské větve užíval rodové jméno Popel (od vsi Popelov na Českolipsku). Jak již bylo zmíněno, roku 1459 byl spolu s bratrem povýšen do panského stavu. Jeho synové poté rod rozdělili na několik dalších větví: bílinskou, peruckou, tachovskou, duchcovskou a později také chlumeckou a zbirožskou.

Větve rodu Popelů z Lobkovic

Tachovská větev

Z tachovské větvě stojí za zmínku Vilém starší z Lobkovic (1567–1626), který byl luteránem a jedním z předáků české stavovské opozice. Roku 1618 se pak osobně podílel na pražské defenestraci. Za krátké vlády Fridricha Falckého zastával úřad nejvyššího hofmistra. Po bitvě na Bílé hoře mu byl veškerý majetek zkonfiskován a on odsouzen k smrti. Díky přímluvě ostatních příbuzných mu však byl trest „milostivě“ změněn na doživotní žalář.

Zbirožská větev

Ze zbirožské větvě stojí za zmínku Jiří z Lobkovic (1540-1607), který však v náboženských rozbrojích 17. století zvolil opačnou stranu než jeho příbuzný Vilém. Stal se oporou katolické (císařské) strany v Čechách a roku 1585 se stal nejvyšším hofmistrem. Později se však postavil proti císaři Rudolfu II. (nechal sepsat protikrálovský list, přednesený r.1593 na sněmu) a ten mu tak zkonfiskoval veškerý majetek a Jiřího nechal uvěznit, naposledy na hradě Lokti, kde roku 1607 zemřel.

Chlumecká větev

Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkowicz

Z chlumecké linie pochází jeden z nejvýznamnějších představitelů rodu Lobkoviců: Zdeněk Vojtěch z Lobkovic (1568–1628). V rodině byl vychován ke katolictví a jemu také zůstal v životě „věrný“. Roku 1599 byl jmenován nejvyšším kancléřem Království českého. Za manželku si vzal vdovu po Vilému z Rožmberka Polyxenu z Pernštejna. Jejich vzájemné pouto jen zostřilo jeho postoj k nekatolickým vyznáním. To se projevilo i roku 1609, kdy Zdeněk Vojtěch odmítl připojit podpis k Rudolfovu majestátu. Po vypuknutí českého stavovského povstání byl roku 1619 vypovězen ze země. Lobkovic však i poté zůstal na straně císaře a roku 1620 byl zato odměněn řádem Zlatého rouna (později jej získalo ještě dalších 14 členů rodu). Roku 1624 získal knížecí titul (nový titul ze Svaté říše římské, v Čechách byl před Bílou Horou šlechtický stav rozdělen pouze na rytířský a panský). Období rekatolizace mu však přineslo spíše zklamání než uspokojení. Císař dával na svém dvoře přednost daleko bezohlednějším katolíkům než byl on sám. V pobělohorských konfiskacích byl Zdeněk zdrženlivý. To už se však nedalo říci o jeho manželce Polyxeně, která skoupila statky za 350 tisíc zlatých.

Jediným synem Zdeňka a Polyxeny byl Václav Eusebius Popel z Lobkovic (1609-1677). Ten roku 1631 vstoupil do císařské armády a rychle postupoval v hodnostech. Roku 1640 se stal polním podmaršálkem a o sedm let později (1647) polním maršálem. Působil také ve dvorské válečné radě, kde byl od roku 1636 jejím radou a od roku 1652 jejím prezidentem. Roku 1665 se stal nejvyšším hofmistrem a krátce na to také prvním ministrem a prezidentem tajné rady. V říšské politice zastával spojenectví s Francií, čímž se dostal do ostrého konfliktu se španělskými katolíky a jezuity, které nenáviděl. Po sňatku císaře Leopolda s Klaudií Tyrolskou se jeho postavení horšilo až byl nakonec internován na zámku v Roudnici.

Za svého života dosáhl Václav Eusebius z Lobkovic nejvyšších poct a úřadů. Císař Ferdinand III. Habsburský povýšil jeho německé panství Sternstein na okněžněné hrabství, což ho opravňovalo počítat se mezi říšská knížata. Roku 1646 poté Václav koupil vévodství Zaháňské ve Slezsku a rok nato privilegium velkého palatinátu. Roku 1653 pak byl přijat do kolegia říšských knížat.

Jeho syn kníže Ferdinand August z Lobkovic (1654–1715) opět získal důvěru císařského dvora. Roku 1689 se stal tajným radou a v letech 1699–1708 zastával úřad nejvyššího hofmistra. Stejně jako jeho otec a děd získal řád Zlatého rouna (1698).

Zámek Roudnice nad Labem
Zámek v Mělníku

Ferdinand August měl tři syny. Josef Antonín August se dal na vojenskou dráhu. Stal se polním podmaršálkem a majitelem kyrysnického pluku. Nejmladší syn, za válek s Francií a Pruskem císařský polní maršál Jiří Kristián založil mělnickou odnož rodu. Nejstarší syn Filip Hyacint z Lobkovic (1680–1737) se stal zakladatelem roudnické větve rodu. Jeho vnuk (a tedy 6. vládnoucí kníže) Josef František Maxmilián z Lobkovic (1772–1816) prodal vévodství Zaháňské. O vévodský titul však nepřišel, neboť císař Josef II. povýšil statky roudnické (hlavní) větvě rodu na Roudnické vévodství (1786). Roku 1807 prodal také své okněžněné hrabství Sternstein v Bavorsku, neboť se odmítl stát poddaným zdejšího krále (kvůli probíhajícím napoleonským válkám a rozpadu Svaté říše římské se bavorský vévoda prohlásil za krále). František Maxmilián také bojoval v napoleonských válkách v císařské armádě a dosáhl zde hodnosti polního podmaršálka. Roku 1809 také z vlastních prostředků zřídil prapor myslivců. Na roudnickém zámku vybudoval divadlo. Na zámku Jezeří poté vybudoval konzervatoř, jejíž absolventem byl i Josef Spitz, učitel Antonína Dvořáka. Kníže byl také mecenášem řady umělců, například Ludwiga van Beethovena, jehož některé skladby autor sám dirigoval na v Jezeří. Roku 1792 se oženil s Karolinou ze Schwarzenberka. Jeho tři synové založili další dvě větve roudnické primogenitury – dolnobeřkovickou, křimickou a z mělnické větve vznikla drahenická odnož.

Prvorozeným synem a v pořadí již sedmým knížetem z Lobkovic byl Ferdinand Josef Jan (1797–1868). Ten sice roku 1829 prodal rodné Lobkovice, avšak statky rodu se tím nijak zvláště nezmenšily. Ve druhé polovině 19. století čítala rozloha rodinných statků 28 tisíc hektarů (jedna z největších v podunajské monarchii). V pořadí osmým knížetem byl Ferdinandův syn Mořic (1831–1903). Ten považoval zpětné odkoupení Lobkovic za věc osobní cti. To se mu také podařilo a roku 1897 rodnou ves odkoupil od Jana Palackého (syna Františka Palackého).

V 19. století pomohl Jan Karel v noční Praze neznámému starci, jak se později ukázalo, byl jím poslední hrabě z Vrtby, který Lobkovicům odkázal veškeré jmění.

Jiří Kristán v letech 1871–1908 vykonával funkci maršálka sněmu Království českého. Jeho vnuk Jiří Kristián zahynul při automobilových závodech 22. května 1932 na okruhu AVUS v Berlíně.

Mořicův jediný syn (a v pořadí devátý kníže z Lobkovic) Ferdinand Zdeněk vydal dne 19. ledna 1919 rodové nařízení o změně názvu přízviska z Lobkowitz (německý fonetický přepis českého z Lobkovic) na Lobkowicz, které se stalo podle československých zákonů nadále příjmením rodiny.

Bílinská větev

  • Děpolt Popel z Lobkowicz († 3. března 1527, Bílina) byl příslušník šlechtického rodu Lobkoviců a zakladatel bílinské větve.
  • Z této bílinské pošlosti pochází Benigna Kateřina Popelovna Lobkowicz (1594–1653), zakladatelka poutního místa Lorety v Praze na Hradčanech. Pražské Loretě byla zasvěcena 20. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, založené roku 1674, kterou financoval vnuk hraběnky Kateřiny Ferdinand hrabě Lobkowicz. Druhý hraběnčin vnuk Václav hrabě Lobkowicz byl donátorem 21. kaple této poutní cesty.[3]
  • Václav Ferdinand Popel z Lobkowicz (1654–1697) byl císařským radou a komořím, nositelem Řádu zlatého rouna a působil jako vyslanec.

Lobkovicové v Československu

Po vzniku Československa (1918) připravil československý zákon o pozemkové reformě Lobkovice o 80 % všech pozemků, které jim vyvlastnil za peněžitou náhradu.

V roce 1927 prodali Lobkovicové československému státu Lobkovický palác na Malé Straně (tzv. bývalý palác Přehořovských ve Vlašské ulici, v němž dnes sídlí německé velvyslanectví. Jiný Lobkovický palác stojí v Jiřské ulici na Pražském hradě. Palác na Pražském hradě je v držení jedné z větví Lobkoviců dodnes a je tak jedinou budovou v soukromých rukou v areálu Pražského hradu).

Jaroslav Lobkowicz (1877–1953), syn Ferdinanda Zdeňka Lobkowicze, vstoupil do služeb československého státu (20. a 21. prosince 1918 doprovázel prezidenta Masaryka v jeho vlaku, při návratu do vlasti) a v letech 1920–1926 působil jako diplomat v Londýně. Za druhé světové války se stal velvyslancem československé exilové vlády v Londýně. Jeho rodový majetek byl nacisty zabaven a ze zámku v Roudnici byl vytvořen výcvikový tábor pro německou mládež. Po válce roku 1945 byl Jaroslavu Lobkovicovi majetek s pomocí spojeneckých vojsk navrácen. Ale již roku 1948 mu byl opět vyvlastněn, tentokrát komunisty a bez náhrady.

V roce 1910 se Jaroslavu Lobkowiczovi narodil syn Jaroslav Lobkowicz mladší (1910–1985). Jeho syn, Jaroslav Lobkowicz nejmladší (* 1942), se po roce 1989 angažuje v české politice.

Lobkovický palác v Praze na Malé Straně, ve Vlašské ulici. Sídlo německého velvyslanectví
Lobkovický palác na Pražském hradě, v Jiřské ulici

Po druhé světové válce

Zámek Jezeří

Za období čtyřiceti let byly, jak bylo za komunismu příznačné, téměř všechny rodové zámky zpustošeny. Inventář byl částečně vykraden, zničen nebo svěřen památkové správě. Lobkovická sídla byla darována „institucím“, které neměly sebemenší zájem na zachování památek.

Zámek Jezeří byl v blízkosti uhelných dolů téměř zničen, Roudnice byla předána armádě a naprosto zpustošena. Ostatní místa se pak stala sídly JZD či skladišti. Pražský palác na Hradě byl v 80. letech 20. století kompletně rekonstruován pro potřeby Národního muzea.

Zámek v Nelahozevsi převzala Středočeská galerie a instalovala zde jejich zestátněné sbírky z Roudnice. Po revoluci byl zámek v rámci restituce vrácen Lobkovicům, kteří zde návštěvníkům zpřístupnili jak celou slavnou lobkovickou sbírku, tak i nádherné zámecké prostory. Později byla podstatná část sbírky zpřístupněna v Lobkovickém paláci na Pražském hradě. Lobkovický palác, stojící v areálu Pražského hradu byl rodu vrácen roku 2002, následně podstoupil pět let trvající extenzivní rekonstrukci a finálně byl v roce 2007 znovu zpřístupněn veřejnosti. Tento Lobkovický palác v Jiřské ulici je tedy jedinou soukromou stavbou v areálu Pražského hradu.

Ve 30. letech se nástupci roudnického vévody oženili dle svého přání a tím nástupnictví přešlo na křimickou větev.

Po roce 1948 někteří příslušníci rodu emigrovali z komunistického Československa. František Lobkowicz byl papežem Janem Pavlem II. jmenován 1990 světícím biskupem pražským a 30. května 1996 byl jmenován prvním biskupem nově založené ostravsko-opavské diecéze. Mikuláš se stal politologem a rektorem univerzity v Eichstättu. Ladislavu (1925–1985), synu Jaroslava (1877–1953) byl v roce 1958 přiznán belgický titul „Prince de Lobkowicz“.[4][5]

Seznam vladařů domu lobkowiczkého

Lobkovický palác ve Vídni
  1. 1624–1628 Zdeněk Vojtěch (1568–1628)
  2. 1628–1677 Václav Eusebius (1609–1677)
  3. 1677–1715 Ferdinand August (1655–1715)
  4. 1715–1734 Filip Hyacint (1680–1734)
  5. 1734–1739 Václav Ferdinand (1723–1739)
  6. 1739–1784 Ferdinand Filip (1724–1784)
  7. 1784–1816 Josef (1772–1816)
  8. 1816–1868 Ferdinand Josef (1797–1868)
  9. 1868–1903 Mořic (1831–1903)
  10. 1903–1938 Ferdinand Zdeněk (1858–1938)
  11. 1938–1953 Jaroslav (1877–1953)
  12. 1953–1954 Bedřich (1907–1954)
  13. 1954–1985 Jaroslav (1910–1985)
  14. 1985– Jaroslav (* 1942)

Rodová posloupnost Lobkoviců od Zdeňka Vojtěcha Popela po Vladimíra Lobkovice

Moderní podoba erbu Lobkoviců

Erb

V 16. století získali bohatě zastoupený erb, v němž se objevily všechny tituly i nároky rodu: černá perštejnská zubří hlava, anděl zaháňského vévodství, hlohovská černá orlice, také erb Sternsteinu a polepšení znaku i výraz knížecí důstojnosti v podobě lva a pruhů ve zlatém poli. Přes toto byl položen původní čtvrcený štít, přičemž v 2. a 3. poli je černá orlice Žirotínů.

Rytíři Řádu zlatého rouna

Pořadové číslo řádu – datum udělení – jméno a životní data:[6]

  • 341 – 10. 8. 1620 – Zdeněk Vojtěch (1568–1628)
  • 403 – 16. 5. 1644 – Václav Eusebius (1609–1677)
  • 570 – 9. 7. 1695 – Václav Ferdinand (1656–1697)
  • 586 – 18. 7. 1698 – Ferdinand August (1655–1715)
  • 660 – 27. 11. 1731 – Filip Hyacint (1680–1734)
  • 687 – 28. 11. 1739 – Jan Jiří Kristián (1686–1755)
  • 798 – 11. 10. 1772 – Josef (1724–1802)
  • 836 – 21. 11. 1792 – August Antonín (1729–1803)
  • 875 – 9. 3. 1809 – Josef František Maxmilián (1772–1816)
  • 919 – 15. 9. 1836 – Ferdinand Josef (1797–1868)
  • 1052 – 26. 4. 1881 – Mořic (1831–1903)
  • 1095 – 28. 5. 1892 – Rudolf Ferdinand (1840–1908)
  • 1132 – 1903 – Jiří Kristián (1835–1908)
  • 1160 – 1908 – Ferdinand Zdeněk (1858–1938)
  • 1171 – 12. 4. 1913 – Ferdinand (1850–1938)
  • 1198 – 1918 – Zdeněk (1858–1933)
  • 1294 – 1978 – Mikuláš (1931-)

Někteří další známí nositelé rodového jména

Důležitá rodová místa

Odkazy

Reference

  1. ↑ České a moravské šlechtické rody [online]. Česká televize, 2000 [cit. 2017-11-28]. Dostupné online. 
  2. ↑ PANÁČEK, Jaroslav. Školy a studenti na Českolipsku v době předhusitské. Bezděz, vlastivědný sborník Českolipska. 2009, čís. 18, s. 8. ISSN 1211-9172. 
  3. ↑ http://genealogy.euweb.cz/lobkow/lobkow9.html
  4. ↑ Aristokracie.cz
  5. ↑ Genealogie Lobkowiczů
  6. ↑ KASÍK, Stanislav; MAŠEK, Petr; MŽYKOVÁ, Marie. Lobkowiczové, dějiny a genealogie rodu. České Budějovice: Bohumír Němec – Veduta, 2002. ISBN 80-903040-3-6. S. 220. 

Literatura

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lobkovicové&oldid=16262094“