Jan Caramuel z Lobkovic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jan Caramuel z Lobkovic
Narození23. května 1606
Madrid
Úmrtí7. září 1682 (ve věku 76 let)
Milán
Povolánímatematik, filozof, teolog, muzikolog, jazykovědec, architekt a katolický biskup
Alma materUniverzita v Alcale
Univerzita v Salamance
RodičeVavřinec Caramuel a Kateřina z Friesu[1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Caramuel z Lobkovic (španělsky a německy Juan Caramuel y Lobkowitz, někdy psán jako Ioannes Caramuel y Lobkowitz,[2][3] (23. května 1606, Madrid8. září 1682, Vigevano) byl španělský teolog, logik, filosof, válečník, učenec, spisovatel, básník, prelát, biskup a diplomat, člen cisterciáckého řádu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Jan Caramuel byl syn holandského šlechtice Vavřince Caramuela a po své babičce Regině se psal „z Lobkovic“. Studoval filosofii v Alcalá de Henares a teologii v Salamance. Roku 1630 byl jmenován profesorem teologie v Alcalá, kde se naučil mnoha jazykům včetně čínštiny, od roku 1632 byl profesorem v Lovani, kde napsal své první dílo o správném psaní (Steganographica, ars orthographica). Když roku 1635 vpadlo do Nizozemí francouzské vojsko, podílel se na obraně měst a hájil i nároky španělského krále. Jako vynikající kazatel byl jmenován opatem v Dissenberku ve Falci a roku 1640 v Melrose ve Skotsku, ale už roku 1642 se stal pomocným biskupem v Mohuči.[4]

Roku 1644 se těchto úřadů vzdal, sloužil ve vojsku jako inženýr a roku 1645 se stal španělským vyslancem ve Vídni. V letech 1647-1662 byl opatem benediktinských klášterů ve Vídni a Na Slovanech v Praze a roku 1648 se podstatně podílel na obraně Prahy. Roku 1650 byl jmenován generálním vikářem a vrchním dozorcem duchovenstva v Čechách.[5] Od roku 1654 jednal o zřízení biskupství v Hradci Králové a roku 1657 jej Ferdinand III. jmenoval biskupem hradeckým. Jeho nástupce Leopold I. však váhal (snad proto, že Caramuel byl odpůrcem jezuitů.[6]) a roku 1659 se hradeckého biskupství vzdal a odstěhoval se do Itálie, kde žil nejprve v Benátkách, v Campagna a od roku 1673 byl biskupem ve VigevanuMilána, kde také zemřel.[4]

Myšlení a dílo[editovat | editovat zdroj]

Jan Caramuel byl typický polyhistor, všestranný autor, který vydal latinsky a španělsky přes 50 spisů. Psal o matematice, fyzice, hudbě a jazycích, o logice, filosofii, teologii a právu i o vojenských technikách. Vydal spisy o kyvadlech a slunečních hodinách, o volném pádu, o drahách planet, o akustice a hudbě a velkou encyklopedii matematiky a fyziky Mathesis biceps (Nauka dvouhlavá), z níž však vyšly jen dva díly (1670). Ve svých filosofických spisech se věnoval zejména logice a metafysice a patřil k nejvýznamnějším představitelům tzv. druhé nebo též nové scholastiky (nezaměňovat s novotomismem 19. století). Vydal také několik svazků různých polemik a řešení obtížných otázek teologických i matematických a knihu o válečném umění ve španělštině (Arte militar).[4]

Tištěná díla[editovat | editovat zdroj]

Mathesis nova, 1670
  • Philippus Prudens („Filip Moudrý“), Antverpy, 1639.
  • Respuesta al Manifiesto del Reyno de Portugal („Odpověď na prohlášení portugalského krále“), Antverpy, 1641.
  • De novem sideribus circa Jovem visis („O devíti hvězdách, pozorovaných v okolí Jupitera“), Lovaň 1643.
  • Nova Musica. Ut, Re, Mi, Fa, Sol, La, Bi („Nová hudba: Do, Re, ....“), Vídeň, 1645.
  • Rationalis et realis philosophia („Racionální a reální filosofie“), Lovaň 1642.
  • Arte militar („Válečné umění“), Praha 1648.
  • Theologia moralis fundamentalis, praeterintentionalis, decalogica, sacramentalis, canonica, regularis, civilis, militaris („Základy morální filosofie“), Frankfurt, 1652-1653.
  • Metalogica, Frankfurt, 1654.
  • Theologia rationalis („Racionální teologie“), Frankfurt, 1654-1655.
  • Theologia moralis fundamentalis, 2. vyd., Řím, 1656.
  • Mathesis biceps, vetus et nova („Nauka dvouhlavá, stará a nová“), Campagna – Lyon, 1670.
  • Architectura civil recta y obliqua („Občanská architektura, pravoúhlá i šikmá“), Vigevano, 1678.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. kolektiv autorů: Ottův slovník naučný. Praha.
  2. http://www.bautz.de/bbkl/c/caramuel_lobkowitz.shtml
  3. http://www.magnespress.co.il/website_en/index.asp?action=author_page&aet_id=1348[nedostupný zdroj]
  4. a b c Ottův slovník naučný, heslo Caramuel Jan. Sv. 5, str. 138.
  5. heslo Caramuel z Lobkovic Jan v Encyklopedii Univerzum přes databázi debdict
  6. Blecha, I. a kol.: Filosofický slovník. Olomouc 2002, str. 66
Jan Caramuel z Lobkovic

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Petr Dvořák, Jan Caramuel z Lobkovic: vybrané aspekty formální a aplikované logiky. Praha: ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, 2006, 291 s. ; 21 cm
  • Petr Dvořák, Jacob Schmutz (editors): Juan Caramuel Lobkowitz : the last scholastic polymath. Praha: Filosofia, 2008, 421 s.
  • NOVOTNÝ, Daniel D. Ens rationis from Suárez to Caramuel. New York, NY: Fordham University Press, 2013.
  • S. Sousedík: K relační logice Jana Caramuela. AUC–PhH, Studia Logica 1972
  • S. Sousedík: Univerzální jazyk v české filosofii 17. století, SCeH 1990
  • S. Sousedík: René Descartes a české baroko. Praha: Filosofia, 1996 – 45 s. ISBN 80-7007-081-1
  • Ottův slovník naučný, heslo Caramuel Jan z Lobkovic, prelát, válečník, učenec a spisovatel špan., sv. 5, str. 138.
  • Encyklopedie Univerzum, heslo Caramuel z Lobkovic Jan.
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 9. sešit : C. Praha: Libri, 2008. 369–502 s. ISBN 978-80-7277-366-4. S. 385–386. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]


Předchůdce:
Benedikt Peñalosa y Mondragon
Znak z doby nástupu Opat Emauzského kláštera v Praze
Jan Caramuel z Lobkovic
16461657
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Antonín de Sottomayor