Jára Kohout
| Jára Kohout | |
|---|---|
.jpg) Jára Kohout (komik) | |
| Narození | 9. prosince 1904 Praha  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 23. října 1994 (ve věku 89 let) Praha  Česko |
| Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov |
| Příbuzní | Jan Kohout (sourozenec) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jára Kohout, vlastním jménem Jaroslav Kohout (9. prosince 1904 Praha[1] – 23. října 1994 Praha) byl český filmový herec a zpěvák. Za svůj život hrát asi v 54 českých filmech, z toho jen ve čtyřech po druhé světové válce do roku 1948, kdy emigroval. Odešel nejprve do Německa a Francie, později přesídlil do USA. Patřil mezi nejoblíbenější filmové herce 1. československé republiky, i v těžkých podmínkách v emigraci se nakonec dokázal prosadit a i v USA se stal velmi populárním. Po Sametové revoluci se dne 3. dubna 1990 vrátil po 42 letech emigrace zpět do vlasti, kde také nakonec i zemřel.
Život
Narodil se v dobře situované rodině, od dětství se učil tanci a hře na housle, již od sedmi let hrál ochotnicky divadlo. Jeho otec si však vůbec nepřál, aby byl divadelníkem, a nechal ho vyučit zubním technikem. Jára se pak této profesi ještě po několik let věnoval přičemž po večerech hrál divadlo. Za svůj život hrál v mnoha a mnoha pražských kabaretech až se na jednom studentském večírku náhodou seznámil s Ferencem Futuristou, který ho přizval k vystupování společně s jeho bratrem Emanem Fialou. Tato spolupráce posléze trvala plných devět let. Vystupovali v různých kabaretech a zábavních podnicích po celé Praze a byli všichni velice populární. V těchto letech natočil také několik gramofonových desek. Kromě toho také natáčel filmy. Zpočátku hrál v němých filmech, po vzniku zvukového filmu vystupoval i muzikálových filmech a filmových operetách. Zavedl se také jako úspěšný komediální herec. V roce 1935 Jára koupil smíchovské Švandovo divadlo, v roce 1938 pak od emigrující dvojice V+W (Jiří Voskovec & Jan Werich) odkoupil celé Osvobozené divadlo i s herci a inventářem a přejmenoval jej na Divadlo u Nováků. Doba okupace byla ale pro něho osobně velice problematická, kompromitoval se v několika rozhlasových skečích[2], což ale stejně nezabránilo tomu, aby nebyl posléze zatčen a uvězněn v Pankrácké věznici. Z vězení ho prý nakonec dostal jeden příslušník SS, který měl rád jeho filmy. Ani po válce to neměl nijak jednoduché, divadlo mu bylo zestátněno a on v něm nesměl vystupovat. Živil se pak jako estrádní umělec po zájezdech, vystupoval i na Slovensku. Po válce si zahrál už jen ve 4 filmech. Dne 3. října 1948 během představení pro celníky v Aši emigroval do západního Německa.
V emigraci
Život v emigraci zpočátku nebyl vůbec jednoduchý, zprvu musel jezdit po různých utečeneckých táborech v Německu, kde bavil české krajany, poté na pozvání francouzského rozhlasu odjel i s rodinou do Francie, kde vystupoval ve známém pařížském podniku El Monico na Place Pigalle. Tehdy zde s ním vystupovala např. Édith Piaf, Josephine Bakerová či Yves Montand. Potom dostal od Pavla Tigrida pozvánku na účinkování v rádiu Svobodná Evropa v Mnichově (RFE). Zde ale nevydržel dlouho a přestěhoval se do americké pobočky RFE v New Yorku v USA, kterou vedl Ferdinand Peroutka. V USA vystupoval pro krajany, hrál několik drobných postaviček ve filmu, účinkoval i reklamě, zahrál si na Broadwayi mimo jiné též i s Barbrou Streisandovou. Uskutečnil i několik cest za krajany do Austrálie.
Kariéra ve Svobodné Evropě
Ihned roku 1951 pomáhal zakládat českou redakci Svobodné Evropy. Byl obsazován do různých rozhlasových her. 17. 11. 1952 se ale již objevuje ve Spojených státech. Pak se ale do Svobodné Evropy vrací jako rozhlasový redaktor a herec, ve svých pamětech vzpomíná i na setkání s různými emigranty.[3]
Kariéra ve Spojených státech
Po návratu do vlasti
Po Sametové revoluci se dne 3. dubna 1990 vrátil po 42 letech emigrace zpět do vlasti, zahrál si epizodní role i v několika nových českých filmech, vystupoval v rozhlase i v televizi, stihl se i znovu oženit s o 60 let mladší ženou, se kterou pak i veřejně vystupoval. Zemřel v Praze na rakovinu prostaty.
Česká filmografie
Před převratem 1948
- 1922 - Venoušek a Stázička
- 1926 - Vdávala se jedna panna
- 1926 - Prach a broky
- 1928 - Modrý démant
- 1928 - Ve dvou se to lépe táhne
- 1929 - Neviňátka
- 1930 - Utrpení šedé sestry
- 1931 - Miláček pluku
- 1934 - Poslední muž
- 1934 - Tři kroky od těla
- 1934 - Život je pes (německy)
- 1934 - Z bláta do louže
- 1935 - Vdavky Nanynky Kulichovy
- 1935 - Naši herci coby pouliční zpěváci
- 1935 - Král ulice
- 1935 - Barbora řádí
- 1935 - Jedenácté přikázání
- 1936 - Komediantská princezna
- 1936 - Lojzička
- 1936 - Na tý louce zelený
- 1936 - Uličnice
- 1937 - Důvod k rozvodu
- 1937 - Falešná kočička
- 1937 - Filosofská historie
- 1938 - Lucerna
- 1938 - Bílá vrána
- 1938 - Klapzubova jedenáctka
- 1938 - Manželka něco tuší
- 1938 - Slávko nedej se !
- 1938 - Třetí zvonění
- 1939 - Děvče z předměstí anebo Všechno vyjde najevo
- 1939 - Kristián
- 1939 - Lízino štěstí
- 1939 - Mořská panna
- 1939 - Srdce v celofánu
- 1939 - U svatého Matěje
- 1940 - Dceruška k pohledání
- 1940 - Prosím, pane profesore !
- 1940 - Vy neznáte Alberta
- 1940 - Čekanky
- 1941 - Hotel modrá hvězda
- 1942 - Host do domu
- 1942 - Městečko na dlani
- 1944 - Neviděli jste Bobíka ?
- 1944 - Počestné paní pardubické
- 1947 - Parohy
- 1947 - Tři kamarádi
- 1947 - Čapkovy povídky
- 1948 - Polibek ze stadionu
Po převratu 1989
Americká filmografie
Odkazy
Reference
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv.Ludmily na Královských Vinohradech v Praze
- ↑ Radek Žitný: Protektorátní rozhlasový skeč, Nakladatelství BVD, Praha 2010, str. 166
- ↑ Pořad Portréty Českého rozhlasu
Literatura
- František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 162, 198
- Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 90, 158–160, 268–9, 412–3, 416, 514, 518, 524, 537, 577, 610, 629, 647, 652, 662
- Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 143, 166, 248, 251, ISBN 80-86182-51-7
- Stanislav Motl: Prokletí Lídy Baarové, Rybka Publishers, Praha, 2002, str. 116–7, 132, 137, ISBN 80-86182-61-4
- Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str.65
- Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
- Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]
- Karel Sedláček: Volá Svobodná Evropa, Archa 90 Praha, 1993.
- Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 54–5, 58, 72, 88, 119, 131, ISBN 80-85837-35-8
- Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 83, 151, 171, ISBN 978-80-7388-552-6
- Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 155, ISBN 80-85625-19-9
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jára Kohout na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jára Kohout
- Jára Kohout v Česko-Slovenské filmové databázi
- Jára Kohout v Internet Movie Database (anglicky)
- Jára Kohout v Galerii prvorepublikových herců
- Jára Kohout na Kinoboxu
- Jára Kohout v pořadu Českého rozhlasu Hradec Králové Salon čas
