Jára Kohout
Jára Kohout, vlastním jménem Jaroslav Kohout (9. prosince 1904 Praha – 23. října 1994 Praha) byl český filmový herec a zpěvák. Za svůj život hrát asi v 54 českých filmech, z toho jen ve čtyřech po druhé světové válce do roku 1948, kdy emigroval. Odešel nejprve do Německa a Francie, později přesídlil do USA. Patřil mezi nejoblíbenější filmové herce 1. československé republiky, i v těžkých podmínkách v emigraci se nakonec dokázal prosadit a i v USA se stal velmi populárním. Po Sametové revoluci se dne 3. dubna 1990 vrátil po 42 letech emigrace zpět do vlasti, kde také nakonec i zemřel.
Obsah |
Život [editovat]
Narodil se v dobře situované rodině, od dětství se učil tanci a hře na housle, již od sedmi let hrál ochotnicky divadlo. Jeho otec si však vůbec nepřál, aby byl divadelníkem, a nechal ho vyučit zubním technikem. Jára se pak této profesi ještě po několik let věnoval přičemž po večerech hrál divadlo. Za svůj život hrál v mnoha a mnoha pražských kabaretech až se na jednom studentském večírku náhodou seznámil s Ferencem Futuristou, který ho přizval k vystupování společně s jeho bratrem Emanem Fialou. Tato spolupráce posléze trvala plných devět let. Vystupovali v různých kabaretech a zábavních podnicích po celé Praze a byli všichni velice populární. V těchto letech natočil také několik gramofonových desek. Kromě toho také natáčel filmy. Zpočátku hrál v němých filmech, po vzniku zvukového filmu vystupoval i muzikálových filmech a filmových operetách. Zavedl se také jako úspěšný komediální herec. V roce 1935 Jára koupil smíchovské Švandovo divadlo, v roce 1938 pak od emigrující dvojice V+W (Jiří Voskovec & Jan Werich) odkoupil celé Osvobozené divadlo i s herci a inventářem a přejmenoval jej na Divadlo u Nováků. Doba okupace byla ale pro něho osobně velice problematická, údajně se kompromitoval v několika rozhlasových skečích, což ale stejně nezabránilo tomu aby nebyl posléze zatčen a uvězněn v Pankrácké věznici. Z vězení ho prý nakonec dostal jeden příslušník SS, který měl rád jeho filmy. Ani po válce to neměl nijak jednoduché, divadlo mu bylo zestátněno a on v něm nesměl vystupovat. Živil se pak jako estrádní umělec po zájezdech, vystupoval i na Slovensku. Po válce si zahrál už jen ve 4 filmech. Dne 3. října 1948 během představení pro celníky v Aši emigroval do západního Německa.
V emigraci [editovat]
Život v emigraci zpočátku nebyl vůbec jednoduchý, zprvu musel jezdit po různých utečeneckých táborech v Německu, kde bavil české krajany, poté na pozvání francouzského rozhlasu odjel i s rodinou do Francie kde vystupoval ve známém pařížském podniku El Monico na Place Pigalle. Tehdy zde s ním vystupovala např. Édith Piaf, Josephine Bakerová či Yves Montand. Potom dostal od Pavla Tigrida pozvánku na účinkování v rádiu Svobodná Evropa v Mnichově (RFE). Zde ale nevydržel dlouho a přestěhoval se do americké pobočky RFE v New Yorku v USA, kterou vedl Ferdinand Peroutka. V USA vystupoval pro krajany, hrál několik drobných postaviček ve filmu, účinkoval i reklamě, zahrál si na Broadwayi mimo jiné též i s Barbrou Streisandovou. Uskutečnil i několik cest za krajany do Austrálie.
Po návratu do vlasti [editovat]
Po Sametové revoluci se dne 3. dubna 1990 vrátil po 42 letech emigrace zpět do vlasti, zahrál si epizodní role i v několika nových českých filmech, vystupoval v rozhlase i v televizi, stihl se i znovu oženit s o 60 let mladší ženou, se kterou pak i veřejně vystupoval. Zemřel v Praze na rakovinu prostaty.
Česká filmografie [editovat]
Před převratem 1948 [editovat]
- 1922 - Venoušek a Stázička
- 1926 - Vdávala se jedna panna
- 1926 - Prach a broky
- 1928 - Modrý démant
- 1928 - Ve dvou se to lépe táhne
- 1929 - Neviňátka
- 1930 - Utrpení šedé sestry
- 1931 - Miláček pluku
- 1934 - Poslední muž
- 1934 - Tři kroky od těla
- 1934 - Život je pes (německy)
- 1934 - Z bláta do louže
- 1935 - Vdavky Nanynky Kulichovy
- 1935 - Naši herci coby pouliční zpěváci
- 1935 - Král ulice
- 1935 - Barbora řádí
- 1935 - Jedenácté přikázání
- 1936 - Komediantská princezna
- 1936 - Lojzička
- 1936 - Na tý louce zelený
- 1936 - Uličnice
- 1937 - Důvod k rozvodu
- 1937 - Falešná kočička
- 1937 - Filosofská historie
- 1938 - Lucerna
- 1938 - Bílá vrána
- 1938 - Klapzubova jedenáctka
- 1938 - Manželka něco tuší
- 1938 - Slávko nedej se !
- 1938 - Třetí zvonění
- 1939 - Děvče z předměstí anebo Všechno vyjde najevo
- 1939 - Kristián
- 1939 - Lízino štěstí
- 1939 - Mořská panna
- 1939 - Srdce v celofánu
- 1939 - U svatého Matěje
- 1940 - Dceruška k pohledání
- 1940 - Prosím, pane profesore !
- 1940 - Vy neznáte Alberta
- 1940 - Čekanky
- 1941 - Hotel modrá hvězda
- 1942 - Host do domu
- 1942 - Městečko na dlani
- 1944 - Neviděli jste Bobíka ?
- 1944 - Počestné paní pardubické
- 1947 - Parohy
- 1947 - Tři kamarádi
- 1947 - Čapkovy povídky
- 1948 - Polibek ze stadionu
Po převratu 1989 [editovat]
americká filmografie [editovat]
Odkazy [editovat]
Literatura [editovat]
- František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 162, 198
- Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 90, 158–160, 268–9, 412–3, 416, 514, 518, 524, 537, 577, 610, 629, 647, 652, 662
- Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 143, 166, 248, 251, ISBN 80-86182-51-7
- Stanislav Motl: Prokletí Lídy Baarové, Rybka Publishers, Praha, 2002, str. 116–7, 132, 137, ISBN 80-86182-61-4
- Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str.65
- Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
- Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]
- Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 54–5, 58, 72, 88, 119, 131, ISBN 80-85837-35-8
- Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 83, 151, 171, ISBN 978-80-7388-552-6
- Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 155, ISBN 80-85625-19-9
